Těžko mohly mít nejnovější pověsti z Děčínska, které vycházejí po více než třiceti letech, znamenitějšího a vhodnějšího autora než Radka Fridricha (1968), tedy děčínského rodáka, literáta a básníka silného regionálního založení v jedné osobě. Že se stane jejich vypravěčem, se dříve či později očekávalo, neboť k tomu směřoval svými předchozími knihami čerpajícími ze spirituality a historie kraje – mám především na mysli cykly Řeč mrtvejch nebo Erzherz, a nemusí to být nutně pouze ony.
Kniha nazvaná podle jedné z pověstí Modroret je potěšitelně rozměrná – obsahuje rovných osmadevadesát pověstí. Autor, který většinu z nich přeložil z němčiny, rozčlenil obsah geograficky; podle vztahu k osadám vzniku či spíš jejich posledního tradování před sběrem. Charakterem je v pověstech zastoupeno celé spektrum rozmanitých přístupů ke zpracování. Jsou zde pověsti mravoučné, jak je tvarovala minulá křesťanská tradice, pověsti čerpající z historie ověřitelné i té druhé, příběhy s nadpřirozenými bytostmi, vzniklými z lidové představivosti a pověrčivosti (anebo, kdo ví, možná i ze skutečného střetu s takovým tvorem). Obsaženy jsou samozřejmě i pověsti objasňující názvy jednotlivých míst a skalních útvarů. Vyskytne se i několik variant, které prozrazují oblíbený regionální motiv (čímž se rozhojňuje počet zařazených čísel). Podobnosti se objevují jednak na úrovni celého uzavřeného textu, tak i na nižší úrovni motivů. A nakonec lze spatřit i analogie transregionální čili pověsti migrujícího základu, například pověst Benešovský purkrabí je ve své druhé půli totožná s pověstí vážící se ke zřícenině Supího hradu nad Unčínem na Teplicku, nebo českokamenická Mše duchů je identická s bohatěji strukturovanou pověstí o zřícenině někdejšího gotického kostelíka pod dnešním Bohosudovem. Originálního, vtipného ducha prozrazuje pijácká pověst o dřevorubcích, kteří narážejí strom a stáčejí z něj pivo (ve variantu pak mléko; mléko se také dojí z pouhé větve – Mlíčná bába). Nádherné romanticko-symbolické podoby nabyla pověst o odchodu trpaslíků, pohanskou vírou o proměně člověka v strom je obdařena pověst Jégrflor (jinde se zas do skály proměňuje Jahodové děvče), z příběhů o nadpřirozené síle zbojníků pak čerpá Pytlák z Maxiček. Vypočítávat bych mohl hnedle osmadevadesátkrát.
Podání Fridrichovo je básnicky úsporné, úsečné, střídmé; to mnohem spíš než klasicky epizující, rozrůstající se, košatící. Některé pověsti proto zůstaly na půl cesty svého příběhu. Rozumím tomu tak, že Fridrich je nechal ve stavu, jak se s nimi setkal; ve snaze zachovat původní podobu záznamů. Možná se ale přece měl pokusit vytrhnout z nich podstatu a domyslet je k jejich krásnější a zralejší podobě. Snaha po konzervaci může být i retardační povahy, konečně i my jsme pokračovateli. Fridrichův přínos je zejména rázu překladatelského, spíš než sběratelského, ač zařadil i další texty ze smírčích křížů, které si soukromě zaznamenává – pro zdejší publikování jim dal tvar básně. A závěrečným, i když nejspíš ne posledním Fridrichovým otiskem je snaha servírovat nám cosi čtveráckého, ale ani v tom se jeho naturel neliší od některých sběratelů devatenáctého století, kteří čtenářům nasázeli na nos stejných „nedvědů“, řečeno s Šebestiánem Hněvkovským.
I když v tomto případě jistě bylo třeba, aby staré německé verze doznaly konečně překladu do češtiny, na druhé straně dejme pozor, abychom výlučně nepřelévali z jednoho souboru do druhého. Mohl by se tak z pověsti stát mrtvý útvar – stejně jako jsou mrtvé i zakonzervované zříceniny, na nichž se nic neděje. Navštěvujeme je z týchž pohnutek jako navštěvujeme hřbitovy. Proč neposunout pověst dál, jak se ve velmi omezené míře činí i v tomto souboru? Ano, proč se ostýchat pověst od základu formálně přepracovat, vytrhnout co možná citlivě jádro a vložit je do nějakého dalšího příběhu, když už ne do jiné, tak klidně nově smyšlené, založit její brizanci, pochopit a dotvořit, co bylo u originálního tvaru jen naznačeno? Prostě začít pověst víc formálně tvarovat.
Či další z úkolů: proč nezačít pomalu přetvářet v pověst i to, co se událo později od osmnáctého století, a zbourat tak zdi, které jsou hnedle pro řadu vypravěčů hraniční. Od té doby přibylo událostí a příběhů až hanba. Máme několik revolucí, minimálně dvě světové války, dvě století příběhů jsou pohřbena kdesi v análech, v novinách. Mnohé z nich by se hodily pro pověst. Ano, to je důvod, proč se zdá forma pověsti být mrtva: Naše paměť se příliš spoléhá na to, že vše je kdesi zaznamenáno. Protože co je zapsáno, nemusí být memorováno ani přetvářeno. Pokud příští autoři tohoto literárního žánru nechtějí pouze leštit náhrobky, budou muset sáhnout do záznamů mimo konvoluty již sebraných textů, jít ke zdrojům z posledních staletí, odhistorizovat je, zkreslit a „zmagizovat“. Budou muset vynaložit mnohem větší vynalézavost při vytváření textů, protože ty už zřejmě nebudou vyprávěny. Tak byl kdysi příběh obrušován a samočinně zrál do ideálního tvaru. Pro vzkříšení žánru bude třeba sáhnout po starých novinách, ponořit se do zašlých, kuriózních společenských rubrik. Černé kroniky, bulvár, to bude živná půda budoucích pověstí. Mnohé z nich totiž, jak dokazuje i Fridrichovo převyprávění z míst, kde se Labe vlévá do Německa, jsou právě takového původu; pocházejí z nejhrubšího lidového zrna a ducha. Ale i z toho nejhrubějšího čas vybírá – a to by měl být úkol pro tvůrce „nových“ pověstí. Dovedu si představit tón některých lidových časopisů z devatenáctého nebo z počátku dvacátého století, podle nichž zpracované pověsti budou dryjáčnické a zároveň malebné.
Domnívám se, že pověst začíná mít dluh, který sice nemusí být poznat, a přesto je patrný. Obávám se, že v posledních dvou stoletích se v zápasech o národní, posléze osobní svobodu člověka až příliš chtělo, aby přetrvalo jen to vysoké a absolutní, jen pravdivá historie – nikoli to, co je a bylo polopravdivé, tedy materiál, který stojí u zrodu pověsti. Bohužel se nám tak současně povedlo téměř usmrtit jeden z útvarů, který je živen lidovou fámou a je divoce unášen anonymním prostorem z úst do úst. A také: lid se přestal sám bavit, začal být baven. Jenže i autor je součást lidu a možná je škoda, že moderní autor (a postmoderní obzvlášť) se cítí stále méně spjat s bulvárním, jímž opovrhuje a vymezuje se vůči němu. Pověst jakožto literární žánr je proto na několik dalších desetiletí zřejmě zakonzervována a pohřbena, jak se ukazuje i ve Fridrichově muzeálně zdařilém pojetí (a to rozhodně nemyslím jako výtku).
Jednou však pověst vstane v úplné autorské podobě, jako v autorské podobě povstala i pohádka, která zcela přirozeně započala v devatenáctém století na anonymní pohádce minulých časů. Ano, je to divné: proč stejně přirozeně nevznikla tenkrát i autorská pověst? Tehdy, zdá se, ještě měla šanci…

Milan Šedivý