Jaroslav Kovanda

Nejaký Jura Vičík

Nejaký Jura Vičík
Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách, 2008
Jazyk: Čeština

Tři tendence, které jsme u Jaroslava Kovandy (1941) už drahně let sledovali, došly nyní svého naplnění. První z nich byla snaha epizovat text; takže se např. sonety proměňovaly dokonce v jakési minutové romány. Druhou byla potřeba tyto texty sdružovat do větších celků, cyklů spojených společným úběžníkem, jímž se stávala třebas pojednávaná postava (Legenda o Svedrupovi). A poslední z tendencí, o nichž chci promluvit, je konečně záliba v prvcích nářečních, ve spisovné valašštině.
Když už tady hovoříme o naplnění, tedy vězme, že se děje – pro Kovandu zatím netypicky – v rámci textu prozaického. Prózou nikterak si nelibující v lyrické rozplizlosti a ornamentu, nýbrž skutečně příběhovou, zevrubně prokomponovanou. Pokud se v ní projeví básník, pak především citem pro rytmus, invenční obraznost a smyslem pro zkratku, nápověď, zámlku; ale také pro růst a bobtnání, kynutí, když se totiž do díže textu k těstu příběhu přidají kvasnice řeči: „A k tem bych eště dodal, že Jura byl odmala veliký fiškus a že líný nikdá nebyl, ale zas nejak příliš opotřebovávat tělo sa v jejich rodině dycky považovalo za né zrovna lehký hřích.“
Kovanda nejenomže se poprvé vydává na cestu prózy – on tak opravdu činí výhradně pěšinkami nářečí. Které u něj zatím bylo do básní přidáváno jako rozinky do vánoček. I řekl by sis, že se náš autor chce na stará kolena stát jakýmsi regionálním pisálkem, živoucí kuriozitou, to by však s řečí nesměl zacházet natolik svobodně a tvůrče (kteréžto slovo bylo vytvořeno podle mustru udaného kapitolou Neco jak vysvětlivky). Neboť autor jen regionální by se na řeč spoléhal až příliš (jako na krabičku poslední záchrany?): že za něj dopoví, ba vytvoří, že právě jí lze nahradit skutečný (vlastní) vklad. Ne tak Kovanda: vizme jeho ironický nadhled, vtipná a přesná přirovnání, jazykové novotaření, pro něž je jistěže zapotřebí umět nejen naslouchat, ale také artikulovat (dva příklady za mnohé: „dňovat“ a „vyhnusit“). – „Kvúlivá tvárnosti valaštiny, kvúli jejím svobodném nátisku. Chce sa ti vymyslit nové slovo, vymysli.“
Stejně svobodně nakládá Jaroslav Kovanda také s titulní postavou své knihy Nejaký Jura Vičík. Na vysvětlenou ocitujme text ze záložky: „Vítězné národy mají své historické hrdiny a poražené národy zpravidla lumpy. Sedimentace času způsobuje, že se ze všech stávají hrdinové… Příběhů nejakého Jury Vičíka je 19. Od jeho podivuhodného narození, přes takřka pohádkové dětství a mládí, až po dospělost, která společně s nechutnými dějinami dělá z něj týpka, který se životem zápasí, jak umí.“ Z literárního rodokmenu této postavy připomeňme pravzory české (Járu Cimrmana, neboť také Jura Vičík se ztrácí takřka beze stopy, a Švejka, neboť i Vičík je tu katalyzátorem, tu vypouklým zrcadlem, tu prodlouženou rukou vyprávěcí situace) i cizí (don Quijote, Thyl Ulenspiegel). A napadly mne ještě prózy Zýbalovy, nad nimiž ovšem ty Kovandovy stojí intelektuálně, literárně výše.
Problémem se pro čtenáře může stát fakt, že Jura Vičík není postavou vnitřně koherentní; zejména v první polovině knihy je jednotlivými texty (odkazujícími k rozličným žánrovým prototypům: pohádce, pověsti, humorce, črtě i povídce) vždy znovu a znovu definován. Navíc je i postavou v těchto textech odlišně fungující (jako svědek, vypravěč, hybatel děje, hlavní hrdina). S tím ještě připodotknutím, že čím více se vypravěč blíží našim časům (postupuje od počátku do poloviny minulého století), tím méně fantazijních prvků v jeho vyprávění (stylizovaném jako pisatelovy pamětí proclené vzpomínky) nalezneme. Což lze samozřejmě vnímat také v rovině symbolické.
Pro vysvětlení si opět vypomůžeme záložkou námi recenzované knihy: „Ale i zde je děj (…) až na druhém místě. Protože podstatná je především řeč… v níž postava nejakého Jury Vičíka vlastně jenom kormidluje…“ S jistou dávkou nadsázky bychom tedy mohli říci, že proměny Jury Vičíka (a s ním i textů, v nichž vystupuje) jsou dány paměťovou stopou řeči, tím, jaký vryp zanechala v myslích těch, kdož ji používají.
A tady bychom mohli Jaroslavu Kovandovi vyslovit absolutorium: neboť právě tato stopa zní při svém přehrání velmi věrojatně. Na ní sledujeme proměny Zlína od časů, kdy jej hlídají orel, tatíček, háknkrajc, až po ty, „kdy sa eště ve Zlíně otáčala hvězda na mrakošu“. Jenom bych propříště (neboť od našeho autora očekávám další pokračování prózou) navrhoval rozlití melasy řeči do širší plochy, která by postavě umožnila stát se charakterem.

Ivo Harák

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách
Rok: 2008