I druhý román teplické autorky Svatavy Antošové (1957) Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala s podtitulem Pornogroteska za časů terorismu je nadmíru osobním a autentickým dokumentem. U Antošové, která prozaicky debutovala teprve v roce 2004, jde o vzácný a ilustrativní případ afirmace i negace něčeho, čemu se říká ženské či feministické psaní: Přítomny jsou v něm atributy otevřenosti, upřímnosti, ba důvěrnosti až sebezničující; chybí však feminní citlivost k sexuálním motivům – kniha obsahuje málo lásky a intimní erotiky a naopak mnoho otevřených sexuálních scén. Ty jsou sice líčeny zkratkovitě, leč přesto značně pornograficky; vliv na autorku má jistě i „encyklopedický“ popis sexu v dílech markýze de Sade.

Hlavní hrdinkou knihy Nordickou blondýnu je Jolanta, nonkonformní intelektuálka a promiskuitní lesba ve středních letech. Děj románu je rovnou měrou rozdělen na čas jejího zaměstnání a soukromí. Nudná, ale poklidná katalogizační práce v regionální knihovně obsahuje své peklo v těch druhých: v konformních, užvaněných a zakomplexovaných spolupracovnicích a v nepříliš schopné šéfové. Peklo ale Jolanta zažívá hlavně v osobním životě. Právě jí umírá přítelkyně Dýmka, kterou na základě traumatických zážitků z dětství pomyslně adoptovala. A takových náhradních, nepřirozených vztahů vzniká v románu hned několik.

Antošová přitom k jejich zdůvodňování používá bizarní pseudofreudovská nebo pseudolacanovská psychoanalytická vysvětlení. Jolanta, kterou smrt Dýmky nechala zdánlivě chladnou, podstupuje martyrium promiskuity, alkoholu a drog. V něm má čtenář možnost nahlédnout do genia loci teplické alternativní umělecké scény, pro níž jsou již přes jednu dekádu zásadní vystoupení a bohémský život členů radikálního baletu Vyžvejklá bambule (v knize Radicals). Kniha s jejími večírky nabírá na tempu a graduje při oslavě Silvestra. Při ní vybuchne bomba, kterou zde nastražil zoufalý Tobík, transsexuální partner Jolantiny „adoptivní dcery“ a přesvědčený kritik bezuzdného a lascivního zahrávání Radicals se symboly zla a vášně. Výbuch, přestože je na úplném konci knihy, má kromě ničivého efektu také katarzní, očistnou funkci: Jolanta, jako jedna z mála, která přežila, vchází do nového roku s lehčím srdcem a zralejším vědomím o věcech, se kterými se předtím racionálně nedokázala vyrovnat a proti nimž zároveň bezmyšlenkovitě a zbytečně bojovala.

Násilný konec děj zasazuje také do úplně jiného kontextu: osobní příběh, který se odehrává někde na okraji republiky, může být zpětně interpretován jako vzorové nebezpečí člověka v globálním a dekadentním „čase terorismu“; jako podobenství o tom, jak prázdné jsou všechny problémy, které si individualistický západní člověk bez hmotných starostí dělá zbytečně, pouze a jenom sám.

Ve své předchozí knize Dáma a švihadlo (Votobia, 2004) účtovala Antošová s obdobím práce v erotickém lifestylovém magazínu. Frustrace z nenaplňujícího zaměstnání, které devalvovalo hodnotový svět hrdinky, se zde mísila s její deprivací z překotného a problematického sexuálního života lesby. Výbušná směs nespokojenosti, neukotvenosti a citové vyprahlosti vyvolávala neustálé napětí, které hnalo děj knihy zběsilou rychlostí až ke kulminačnímu rozhodnutí hrdinky k vraždě. Téměř apokalyptická rychlost je příznačná i pro nový titul; zde však kategorie rychlosti prodělala groteskní mutaci: Děj sice rychle postupuje vpřed, ale podobně, jako se v každém životě některé věci stále opakují, jsou také některá místa románu Svatavy Antošové téměř nebo úplně totožná s místy jinými. Pro text je příznačná struktura kolovrátku, která odpovídá koloběhu, jakým je v reflexi většina životů, neodehrávajících se za zdmi náboženství či veřejných anebo soukromých utopií.

Již do svého prvního opusu autorka zapojila nebývalou měrou reálné lidi ze svého okolí. Ty přitom pod vychýlenou až zvrácenou optikou románové stylizace nedopadly právě nejlépe. Přestože Antošová k Nordické blondýně připojila politicky korektní poznámku o fiktivnosti všech postav, vmísila do ní svůj osobní život natolik důrazně, až se tato ne-literární strategie na jednom místě promíchala s realitou knihy: To když děj románu pojednává o peripetiích jednoho obrazu malíře, který musí být na základě srovnání popisu tohoto obrazu s doplňující ilustrací odhalen jako ilustrátor Antošové knihy Pavel Kreml.

Jaroslav Balvín ml.