Na rozdíl od německy mluvících zemí, kterým však v tomto ohledu vypomáhá hned několik českých emigrantů od Květy Pacovské až po Štěpána Zavřela, se u nás stále nedočkal docenění žánr obrázkové knihy – snad právě proto v editorském žargonu vytrvale přezdívaný „bilderbuch“. Dění ve sféře obchodně nevypočitatelných knih, jejichž dva až čtyři archy zrovnoprávňují obraz se slovem a dopřávají malým i velkým sváteční zastavení nad univerzálními pravdami, oživují dnes pouze výboje Baobabu, import děl Petra Síse a hrstka solitérních tvůrců, mezi nimiž se nejsympatičtěji projevuje Pavel Čech (1968). Brněnský strojní zámečník a hasič, který je po výtvarné stránce autodidakt a vedle účasti v kolektivních expozicích o sobě od roku 1990 dával vědět především na poli komiksu, zaujal něžně zasněnou poetikou čtveřice autorských projektů, jež mu otevřely brány knižní ilustrace pro starší čtenáře: od překladové spotřební fantasy typu Magyk až po partnerství s texty Gionovými, Okudžavovými, Kratochvilovými nebo Ajvazovými.

Čechovy malby předvádějí jak nepřehlédnutelné okouzlení Jiřím Trnkou, kterého autor v kresebné i příběhové linii připomněl příběhem O zahradě (2005), tak další jemné citace, za nimiž číhají Escherovy všepohlcující labyrinty či obličeje postav zachycené v ateliérech Jana Černého nebo Karla Franty. I ve svém posledním díle O klíči (2007) se Čech chopil nejmocnější zbraně klukovské představivosti – báječného světa neuskutečněných možností, do něhož se lze uchýlit v kterémkoli věku – a naplnil archetyp návratu do krajiny mimo prostor a čas, k němuž mají klíč jedině ti, kdo se dovedou dívat. Pokud si však toho klíče na ulici všimnou podobně jako kudrnatý klučina, který s ním cestou do školy prožívá chvilky před prvním zvoněním a poté pomyslnou štafetu s přispěním děravé kapsy předává dalšímu spolužákovi.

Kudrnáč, kterému má ze všeho nejradši snění, se objevil už v předchozí Čechově knize O Mráčkovi (2006), kde jsme s ním hleděli fantazii do oken a malovali si ji po oblacích, a prozrazuje bohužel také jistou krizi autorovy invence. Na příběhu s výmluvným symbolem zasazeným do titulu příběhu, který se celkem očekávaně „zacyklí“ v klasický artefakt jištěný kruhovou kompozicí, je znát přešlapování na místě, kterému nepomůže ani redukce libreta na minimalistický komentář. Slovní svět chlapcových fantazií totiž není ve své stručnosti natolik osobitý, aby vyvážil viditelné repetice v inspiracích, a opět připomíná obecnější neduh nejnovějších obrázkových knih i soudobé české dětské literatury vůbec – tedy zjištění, že slovo za obrazem výrazově nejméně o třídu pokulhává a signalizuje vleklejší rukopisnou krizi.

Čechovým nejlepším kouskem po stránce textové je bohužel stále nepřekonané civilní vyprávění o napravení pekelného škodiče Florimóna, jenž se v pohádkové prvotině O Čertovi (2001) po boku němé slečny kominice zařadil mezi běžné smrtelníky. Také v otázce hranic fantazie se autor podle mého názoru už plně vyslovil v nostalgické báji O zahradě a v dalších dvou knihách téma jenom obměňuje. Nelze však donekonečna žít ani ze skvělých inspirací, natožpak vysávat sám sebe, poněvadž to dřív nebo později rozmyje a rozleptá talent. V případě Pavla Čecha by takové ustrnutí mohlo být pro minoritní žánr kritické a podobně jako stále řemeslnější komice Martiny Skaly je třeba vykročit za novými klíči i novými zahradami. Nespoutaná fantazie k tomu naštěstí skýtá mraky možností.

Petr Matoušek