Pavel Kohout

O ničem a o všem

O ničem a o všem O ničem a o všem
Pistorius & Olšanská, Academia, 2008
Autorská práva v zahraničí:
Dilia
http://www.dilia.cz

Umění fejetonu, ale také „průlet“ třicetiletím osobních i obecných dějin, nabízí Pavel Kohout (1928) v knize, nazvané příznačně: O ničem a o všem. Soubor textů patří do tzv. bílé řady Díla P. K., v jehož vydávání tentokrát společně pokračují nakladatelství Academia a Pistorius & Olšanská.
Pokud jde o fejetonistickou brilanci, Pavlu Kohoutovi nelze nic vyčítat. Excelenci jeho glosátorství je možné ověřit na těchto předložených sto třiceti příspěvcích, mapujících třiatřicet let publicistického zájmu a rozdělených do tří oddílů podle let a lapidárního určení: doma – v cizině – zase doma. Okolnosti, které spustily právě tento fejetonistický proud, vysvětluje autor v předmluvě: „V Seminářské zahradě na Strahově si leže v trávě posteskl Ludvík Vaculík, jak velice mu chybí, že nesmí napsat do novin ani črtu o příchodu jara… Pod Železničním mostem u pražského Vyšehradu jsme se krátce nato on, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Jan Trefulka, Milan Uhde a já dohodli, že si budeme po řadě průklepy psát a vzájemně posílat poštou krátké fejetony, jaké bychom za normálních okolností psali do novin, kdybychom směli.“ A jak řekli, tak udělali. A pokračovalo to i po nuceném Kohoutově vystěhování i po jeho návratu.
O ničem a o všem, o věcech podstatných, životně důležitých, dobových i přesahujících, ale také o marginálnostech, jazykovém kouzlení se slovy, o radostech a pobavenostech. S lehkostí zkušeného spisovatelského pera i s vybranou chutí potěšeného pozorovatele a životního gurmána. Ale také s umanutostí po sdělení prožitého, po veřejném probrání a proprání svého životopisu. Tak hovoří Pavel Kohout – rád a dobře –, což je zřejmý základ, aby bylo možné jeho texty s nemenším potěšením číst. Samizdat, v exilu Index a Obrys, oficiální tisk v novinách Literárních i Lidových a poslední tři roky v Právu, tak by také bylo možné popsat Kohoutovu fejetonistickou a sloupkařkou činnost věnovanou danému prostředí: zakázaným přátelům (O Luculíkovi), původní vlasti momentálně nepřátelským periodikům (Obrys podzimu 1984) a konečně svobodně čemukoliv – etice (Idea slušnosti), politice (Nemít toho prezidenta), sebereflexi (Košile modré, srdce rudá), češtině (Ičky a íčka), jaru (Lípra), zkrátka svobodně létu i zimě.
Ve stylu Kohoutových sloupků je možné též ověřit fakt, že nejlépe se píše tehdy, když k psaní pudí vnitřní potřeba a chtění, ne vynucená a angažovaná reakce, a také ne schematismus týdenního rytmu, který svěžest poněkud ubíjí do stereotypu. I proto budou nepochybně s největším požitkem čteny apolitické příspěvky odpozorovávající inspiraci z běžnosti, kupříkladu snad nejlepší ze všech – fejeton Smím si svléknout sako? (z květnových Lidovek roku 2000) či roztomilé Brounoce (z Práva prosince 2004).
Jak shrnout tuto žeň několika desetiletí? Fenomén Kohout, vypůjčíme-li si pojem z nadpisu jedné z nedávno vydaných životopisných knih, je souhrnem občanských příznaků, zátěžových i očistných činů osobnosti, která reprezentuje jistý proud druhé poloviny dvacátého století v českém prostoru. Spisovatel, čerstvý a vitální osmdesátník, je však zároveň důkazem možnosti inteligentní psychohygieny i vychutnání zobecnělé zpovědi, omluvné i výmluvné. Budiž tedy pozitivně kvitován autorův závěrečný slib: „A tím nekončím, ale píšu dál, dokud budu moci.“

Milena M. Marešová

Převzato z: ČRo 3 – Vltava, Mozaika 10. září 2008

Pistorius & Olšanská, Academia, 2008
Autorská práva v zahraničí:
Dilia
http://www.dilia.cz