Nový román Ivy Procházkové (1953) je strhujícím dílem o hledání v naší minulosti, překonávání traumat z dětství, z nefunkčních partnerských vztahů a zdánlivě náhodných situací v životě. Ale zároveň pojednává o touze po blízkém člověku a vnitřní rovnováze. Kdo zná autorčinu rozsáhlou tvorbu pro děti a mládež, ví, že dokázala téměř vždy přijít s novým, palčivým tématem (Komu chybí kolečko, Čas tajných přání, Pět minut před večeří, Myši patří do nebe aj.). Poslední její vydané romány Soví zpěv (reedice 2006) a Tanec trosečníků (2007) jsou antiutopiemi, v nichž je budoucnost nahlížena z perspektivy adolescenčních chlapců, outsiderů, a naděje je zde ve shodě s žánrem vykoupena katastrofickými schematy.
Nyní autorka vypravuje příběh několika postav vícehlasně, hledání všech protagonistů je sugestivní výpovědi o ztrácející se jistotě rodiny, román je uveden mottem „Každý člověk má dvě základní nejistoty: otce a matku. Provázejí ho celý život, někdo se na ně může spolehnout i po smrti“, které nás hned přinutí k přemýšlení: Má smysl pátrat po rodinné anamnéze? Není jednodušší zavřít se ve své ulitě a nevracet se k minulosti? Struktura současných rodinných vztahů se mění a Iva Procházková se k tomuto problému vyjadřuje osobitou příběhovou výpovědí.
Překladatel Max, herečka Marlen a její syn Josef se setkávají ve chvíli, kdy je provází nechuť k životu a rodinné frustrace. Román začíná právě v okamžiku, kdy je Max připraven vzít si život – nevidí za sebou tvůrčí naplnění, nepoznal „rodokmen po meči“, vede osamocený život rozvedeného muže, konzumujícího denně svou dávku překladatelské rutiny a alkoholu ve vinárně svého domu. („Snad právě proto si tolik sliboval od otce. Už vlastní jméno mu bylo do jisté míry hádankou. Maxim stálo v rodném listu. Když se matky ptal, proč mu dala právě tohle jméno, vysvětlila to tendencí doby. Ruská jména, ruské písně, ruský duch byly mezi mladými intelektuály vysoko v kurzu.“)
Max nabírá svou vůli k životu postupně po náhodném setkání s dvanáctiletým Josefem a jeho matkou. Nebývale jej zaplaví již dlouho nepoznaný cit: láska. Trojice po mnoha peripetiích spěje ke společné naději. A s aktéry příběhu se postupně probouzejí tajemství jejich domu, v němž nechybí špehounská a nepřející domovnice, jíž autorka dává v průběhu děje také možnost překvapivě promluvit.
Plasticky se obnažují osudy dalších postav: psycholožky Jitky, učitelky Alžběty, otce Marlen, ale i těch, kteří se zjevují jen na chvíli v předivu vztahů. Každá z nich hluboko v sobě nosí vlastní tajemství, které nakonec vyplave na povrch. Román ale i tak neztrácí ze svého tajemna, místy nás zaplavují iracionální momenty, v nichž se předjímá osud anebo slyšíme andělský hlas. Tato tajemná nutkání se objevují ve všech našich životech a podvědomě se s nimi vyrovnáváme obzvláště v mezních chvílích.
Marlen drásá jedna dávná vzpomínka s pocitem viny, její psychické deprivace vyžadují časté hospitalizace, které v ní vyvolávají další tápání, zejména v roli matky. Její syn, Josef, vyrůstající jako pohrobek svého domnělého otce, zaujímá v románu zvláštní místo: je jímavou figurou, u níž oceníme autorčinu schopnost vplout do jeho intimity, kdy vypráví o chlapeckých smutcích a světlých chvilkách v jeho zatím krátkém dětském životě. Josefovo vnímání dětského světa je bolestně autentické: „Napadlo ho – a nebylo to poprvé, jenže stále nedokázal té věci přijít na kloub – že se to s příchodem na svět možná má jinak, než se všeobecně tvrdí. Dospělí většinou předstírali, jako by všechno věděli, často je však přistihl při tom, že nevědí nic nebo málo.“
Otcové a bastardi jsou vskutku současným dílem o touze po blízkosti toho druhého, po životní rovnováze, lásce a přátelství – a zároveň o odvaze vystoupit z ulity minulosti a dát se na nelehkou, tápající, ale společnou cestu se svými blízkými.

Jana Čeňková