Pavel Švanda

Paměť esejisty

Paměť esejisty
Atlantis, 2006
Jazyk: Čeština

Paměť je způsobilost k tomu, abychom si uchovávali vjemy a zkušenosti a vybavovali si je. Paměť je kouzelná skříňka, do níž je dlouhodobě skladováno, aby bylo následně možné čerpat, anebo aby nepotřebné navždy zapadlo, případně bylo formováno do náležité podoby. Paměť esejisty je prostor do jisté míry záhadný a romantický. Lze od něj očekávat životní příběh, vzpomínky a reflexe, ale také určitý řád svázaných slov, formu, která svojí úrovní potěší, uchvátí, či dokonce okouzlí. Se ctí se „vyjevování“ pokladů své paměti ujal prozaik, básník a publicista, vysokoškolský pedagog, a v neposlední řadě esejista Pavel Švanda (narozený 1936).

Hned v úvodu své knihy se autor za zveřejnění obsahu vlastní paměti jakoby cudně omlouvá. Cítí „normálnost“ a „všednost“ svého života v protipólu ke skandálním životním zkratům a „zážitečkům“ atraktivních celebrit, hvězdiček, politiků či sportovců. Ovšem spisovatelova nesmělost vůbec není na místě. Vždyť svět, k němuž se vymezuje, je zcela „jiným světem“ a hranice mezi ním a územím Pavla Švandy je, bez opovržení či pohrdání, téměř nepřekročitelná. Švandovy paměti vezmou s radostí a objevitelským nadšením do ruky jeho souputníci, duchovní spřízněnci, šílenci literárních zákoutí hmatající cenu a význam slova jako podstatné, silné a cenné komodity – ne jen coby soubor větru odevzdaných planých zvuků. Významné je, že autor sdělí to, co prožil, s kým a kde, že prohmatá fakta coby materiální stránku věci a dojmy a pocity coby téměř metafyzické a k dotyku citlivé území. Esejista dokáže do slov transformovat způsob, kterým vše, vně i uvnitř, vnímá a jímž to vše v něm rezonuje. Nikomu nebude jistě líto toho, co Pavel Švanda neprožil v divadle, zpěvu, politice či sexu. Jeho typický „obrýlený čtenář“ i typická „trochu roztržitá čtenářka“, a zajisté i mnozí další, docení předložené myšlenkové pohroužení, poetické i nostalgické „fragmenty osudu“.

Ve svých vzpomínkách se Pavel Švanda znovu přibližuje a oživuje nejen obecně historické okamžiky a události („Byl jsem dítětem dvacátého století, tedy doby noci a války… a doby kolektivizace, nacionalizace a socializace.“), ale také vypovídá o svém osobitém vnímání situace: „Válečné strachy jsem si odbyl v dětství… Strach byl v padesátých letech pohonnou hmotou, plánovitě distribuovanou ve velkých dávkách.“ Při reflexi a pokusu o definování své pozice nechybí autorova osobní i generační výpověď: „S komunisty jsme se nesnášeli a nemohli jsme sdílet ani překonané sentimentální naděje instinktivních utopistů, z nichž posléze vyrostli ,osmašedesátníci‘.“

Jestliže se Švanda nijak halasně nevymezuje jako Moravan a Brňan, o to přesvědčivěji promlouvá jako literát a kritický analytik. Hovoří o svých literárních „zjeveních“, vzorech i láskách, k nimž patřili např. Franz Kafka, Jan Čep nebo Jaroslav Durych; o objevných poutích po cestách poezie, na nichž potkal např. Rainera M. Rilka, Otokara Březinu či Bohuslava Reynka. Ovšem nezapomenutelní jsou i Švandovi souputníci – „šestatřicátníci“ a „tvářisté“. Jisté místo je ve Švandově řeči nutně vymezeno filmu („veřejnost mě znala jako hubatého filmového kritika“), normalizační „modrákové“ svobodě i brněnskému fenoménu, filosofu Josefu Šafaříkovi.

Paměť esejisty je knihou poetických opisů, když například hledá „možnost porozumět padesátým létům nejen jako době teroru, ale i jako údobí rozkvětu fikcí hojně překrývajících realitu“. A také publikací, jejíž autor usiluje o rozkrytí pojmů, jež sloužily a slouží jako značky, nevědomě smluvená klišé, jimž každý rozumí, aniž usiluje o pochopení jejich významové plnosti (např. „mnichovské trauma“, „svazácká generace“, „osmašedesátníci“).

Švanda vystihuje nejenom konkrétní dobové okamžiky, usedlé v maloměstském rodném Znojmě, nebezpečné v protektorátním Brně, normalizačně „zatracené“ i „popřevratově“ překotné a groteskní. Ale zároveň vypisuje, prokresluje a postihuje náladu, dynamiku i rytmus těchto chvil. Vzpomíná podle chronologické linie, ale zároveň dle hloubky, kterou ten který moment „vyryl“ do nitra prožívajícího, podle síly a pestrosti, stopy obtisknuté na podklad mysli, podle toho, jak neodbytně se daná okolnost, „zajímavě trapná chvíle“ i „bizarní epizodka“, obnovuje, ozývá a připomíná.

Autor se primárně nezaobírá drobnokresbou. Obzor svého života prochází a probírá jako soubor fotografií. Některé jsou notně zašlé se sotva rozpoznatelnými obrysy. Jiným zůstala kresba do detailu zřetelná. K mnohým věcem se autor úporně vrací, převrací je a přesýpá v dlaních, jiné zmíní jako nepominutelnou, a přesto okrajovou nutnost. Je člověkem obecného uvažování, existenciálního vhledu, hledání obsahu a filosofujících východisek. Smysl existence je pro Švandu darem, o nějž je třeba usilovat, neodmítat jeho intenzitu, hlídat jeho cenu. Není exhibicionista. Svůj život, zasazený do vymezeného období probírá v kontextu doby, v souvislostech dění a kontaktů. Definuje opatrně, noblesně.

Pavel Švanda ve svých pamětech rekapituluje, porovnává i lituje. Je skeptický, a v pohledu na svoji osobní i obecnou minulost lidského rodu snad až nihilistický. Ale také, v samém závěru, otevírá prostor nutnému konstatování, z něhož lze vytěžit jakousi naději: „Ve srovnání s tím, co prožili mí rodiče narození v první dekádě dvacátého století, já a mí vrstevníci jsme vyvázli z dějin ještě poměrně lacino.“ Kniha paměti Pavla Švandy se přelévá ve vlnách, krouží kolem detailů a proplouvá časem v celkovém dojmu elegantně sestaveného, bez rozpaků pojatého, svérázného, pronikavého i kritického čtení.

Milena M. Marešová

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Atlantis
Rok: 2006