Pár fanoušků postmoderní tvarové mystiky by tuhle knížku mohlo chápat jako prequel čili prý po našem „předkračování“. Takové úkroky do hlubin historky spojuje to, že byly sice sepsány dodatečně, jako například epizody Hvězdných válek s nejnižšími pořadovými čísly, jenže z jejich pointy vzejde něco důvěrně známého pro další vývoj zápletky, jen se to ocitlo v jakémsi raném, rozvolněném a překvapivém kontextu. V případě chodícího literárního svědomí národa Ludvíka Vaculíka (1926) tomu kontextu klidně přezdívejme „psaní pro děti“, poněvadž v miniatuře Petr má medvěda nebo co oslovuje nejmladší publikum poprvé vskutku až teď. Snad se nedopustíme faux pas, když aspoň naznačíme, že z titulního „nebo co“ tohoto svazečku se vyklube Mistrův oblíbený hlodavec z jeho alegorie z roku 1970, jejímuž oficiálnímu vydání tehdy osobně zabránil Ivan Skála a jež naznačila, jak řadovým tvorečkům i lidem chybí při vnímání věcí jeden potřebný rozměr – perspektiva demiurga, který si s hovádky pod sebou manipuluje, jak se mu zlíbí, což je nutí vrhat se do Poeova malströmu či sudu s vínem amontilladským. (Mimochodem, tvůrci osnov středoškolské literární výchovy by nejspíš měli vědět, že některým dnešním maturantům potýkajícím se s vyvrcholením této Vaculíkovy knihy zařazené do školní četby buď Poe jako romantický mystik nic neříká, nebo je jim už dalece cizí provoz komunistické éry, jak napovídají stesky v internetových deníčcích.)
Jak dlouho vlastně držel autor tuto hříčku pod pokličkou, ví jen on sám a její situační bezčasí v tomto ohledu nic nevylučuje, nicméně lední skoromedvěd čili albínská varianta druhu Cavia aperea porcellus na nás v závěru jukne, když se v kotci konečně přidruží k příbuzným. Do té doby jde o text věru medvědí, až zamedvěděný, jakýchkoli alegorií prostý, leda snad těch o smyslu klukovského spiklenectví ob generaci. V módním vydávání pozdních debutantů v oblasti prózy pro nejmenší, u nichž vždy bývá nejdůležitější skloubit náladu a tvrdost dědství s dětstvím, by bylo vaculíkovské bručounství útokem rovnou na solar textus a jeho mentorství spolehlivou cestou do pekel nezájmu pro ty, kdo sice mají odvahu začít číst, jenže na umravňování tohoto typu ne a ne zabrat. Vypadá to, že spisovatel stvořil staromilský hokuspokus s malou nadějí na úspěch, ale naštěstí v něm dal hlavní slovo postavě vnuka, ratolesti umanuté podobně jako sama valašská palice tvůrce, aby ozkoušel, nakolik se ve světě i jí vyplatí kráčet neochvějně za svým. Petr odprodá dědovi nevyžádaného plyšáka s devadesátiprocentní slevou a z výtěžku si pořídí onačejší, živé zvířátko, kvůli kterému občas hubuje na všechny strany: na „medvěda“ (pokud něco vyvede, třeba ožere knížky), sebe (protože je hodný a na staré se hudrovat nesluší) či pasažéry a kocoury ve vlaku (protože byli po ruce a prskat my Češi a Moravané dovedeme skoro ze všeho nejlíp).
Důležité pro příběh je, v čem se oba protagonisté rozcházejí a v čem se zase sejdou. Jako protiváhu ňuňání a pišišvorování, k němuž dnes v žánru dospěly mnohé debutující třicátnice, autor nabízí ve světlejších momentech příběhu ironizovanou brblavost a omylnost, což je od něj milá úlitba na oltář žánru, ba i jurodivost usilující rozředit „mravoličnost“ replikami ve verších. Ta je však v prozódii místy chtěná či kulhavá (klasik svého času brojící proti mizerné češtině mimo jiné používá pleonasmus „já bych zase rád chtěl vědět…“), a tak Vaculík ve snaze shodit sebe sama působí stále nejdůvěryhodněji a nejvřeleji naživo, když historku načítá i s moravskými atributy své výslovnosti jako přiloženou audioknihu pro ty, kdo by se snad zalekli i rozsahu této etudy.
Etuda bude asi nejvýstižnější slovo pro artefakt, který má sotva dva tisíce slov a který k podstatě žánru vracejí kombinované ilustrační techniky Ivy Ouhrabkové, jež medvědí iluzi příjemně udržují a upozorňují na dosud nevyužitý potenciál této liberecké výtvarnice. Tedy za předpokladu, že Ludvík Vaculík nehodlá v budoucnu pokračovat – vlastně pardon, předkračovat – v hledání, jak se dělá literatura pro chlapce (a děvčata). Proč ne? Ale jak, toť otázka hlavně pro jeho momentální rozpoložení, je-li dědečkovství opravdu mocným impulsem pro takový literární počin, neboť zatím jde spíš o typický solitér z dílny těch, kteří se jinak tvorbě pro děti nevěnují a je to znát. Přiznám se, že by mě další odysea Petrova chovance i Vaculíkova méně strohého výrazu zajímala, ale topení zvířátek ve vaně ani varování před takovým počínáním asi nebude morálně to pravé.

Petr Matoušek