Život bývá samá změna a literární život by také mohl či měl být někdy samá změna: tak například jsme mívali v Brně nakladatelství Petrov, které vedl Martin Pluháček a ve kterém vyšlo požehnaně hodně kvalitních či alespoň zajímavých nových českých básnických i prozaických knih. Život však přináší změny, a tak po Petrovu už je třetím rokem veta a paradoxně je veta i po Martinu Pluháčkovi, případně po nakladateli s tímto příjmením. Jednoho krásného dne se totiž na hrobě, ruinách či památce Petrova zrodilo nové nakladatelství, a to Druhé město (snad vskutku kráčí o hold příběhům Michala Ajvaze) – a v jeho čele již nestojí Martin Pluháček, nýbrž po změně příjmení Martin Reiner. Tedy týž nakladatel a literát, který pod tímto jménem (tj. Reiner) už vydal vícero knih.
Ještě žádnou však dlouho nevydal v nakladatelství Druhé město, což ovšem platilo až do nedávného nedávna: jako pětadvacátý, neboli tak trochu jubilejní nakladatelský titul zde nyní vyšla kniha Martina Reinera pod názvem Plachý milionář přichází. Sám Reiner je na záložce představován ani ne tak jako pisatel několika knih, nýbrž jako člověk, který „proslul svým kalendářem nahých spisovatelů“ (co když tím tak moc neproslul?) a „přivedl do Čech slam poetry“ (což možná vůbec neměl činit). Nuže dobrá, co však první Reinerův titul v Druhém městě obnáší? Jde prý o fejetony, autor tu víc než jednou zdůrazňuje, že jde hned o dva soubory fejetonů, zdá se však, že mnohem pravdě bližší je konstatování redaktora svazku Miloše Voráče, podle něhož zde máme jako čtenáři co dělat s jakousi „moderní textovou formou na pomezí povídky, blogu a fejetonu“.
Opravdu, rozmezí je to široké, má dohromady tři žánrové hlavy, leč k povídce mají Reinerovy texty přinejmenším tak daleko, jak má fejeton daleko k povídce (poučení hledejme u Nerudy a dalších autorů povídek i fejetonů). Ale opravdu jde o fejetony? Nejsou to mnohem více zápisy blogera? Navíc pouze jedna část z těchto textů byla vydána v brněnské regionální příloze deníku MF Dnes (z nichž polovina vznikla během autorova pobytu ve Spojených státech), zatímco ta druhá vycházela i na serveru idnes.cz – a tam se prý tyto texty „zalíbily lidem“ a patřily v dané rubrice serveru k nejčtenějším. Aby také ne: nepochybně šlo a jde o blog, o typický blog, neboli o zbrusu nový, respektive v novějších časech k nám importovaný literárně publicistický žánr, jenž má ve srovnání s fejetonem (s povídkou ani nemluvě) po umělecké stránce nesrovnatelně menší životnost. Takto je i psán, takto má být i čten, takto musí být i hodnocen.
Blog je blog, a přistupujme k němu tudíž jako k blogu: zatímco nad těmi staršími z Reinerova pera si můžeme klást oprávněnou a s každou vteřinou asi oprávněnější otázku, zdalipak skutečně musely být vydány knižně a zda se necítily mnohem přirozeněji v bezpečí regionální přílohy s životem leckdy jepičím (zde je na místě připomenout autorovu symptomatickou obavu, že prý „nerad by se podobal Halině Pawlowské“, a upozornit ho, že třeba Ladislav Klíma žádný vlastní hrob nemá, tak ať se neblamuje veřejnost) – s první půlkou tohoto svazku to není úplně jednoznačné. Blog má svou poetiku a je možné nad ní ohrnovat nos, nikoli mu však vyčítat, že má poetiku blogu.
Kromě toho přiznejme, že Reiner měl vděčný a nosný nápad, že si před rokem vytvořil pro své blogerské zápisy postavu Milionáře – a vzhledem k tomuto námětu či tematickému svorníků svého blogu pojmenoval celý oddíl knížky Koníčky bohatých lidí. A takovéto vyprávěnky o těchto koníčcích či vlastní postava Milionáře, který si chtěl povídat (se čtenáři, perem Reinerovým), údajně „opakovaně budily vášně i otevřené sympatie“. Nemeditujme o rozdílu mezi vášněmi a opakovanými sympatiemi: není vyloučeno, že Martin Reiner si našel své místo na slovesném slunci právě v produkci blogu, čili v humoristické literatuře tohoto typu – a namátkou jeho přirovnání hodiny strávené v nevěstinci k tomu, jak ho kdysi maminka za trest zamkla ve spíži, by mu mohl závidět i románový bloger Michal Viewegh.
Občas ale Reiner či lidičkové kolem Reinera smysl pro humor žalostně ztrácejí: výčet lidí, jimž všem autor děkuje v úvodním Poděkování za všechno možné, je k uzoufání nudný a „poamericku“ upovídaný. I když jakási tajemná Barborka v tom asi bude nevinně. Ještě víc k uzoufání jsou připojené nadšené ohlasy na jeho zápisky v duchu: „Zase skvělé! Pane Reinere, děkuji! Čte se to samo. Pane autore, tleskám. A chytré a pravdivé to je. Supercool. Super článek, jako vždy.“ (Též pro žánrovou obměnu: „Skvěle psané reportáže ze života.“) Budiž, budiž, pan autor z toho má určitě radost a kdo by mu ji nepřál. Koneckonců také on přece na jednom místě svého blogu připomněl dosti známou a zcela zásadní věc: „Žijeme v době jednoho velkého blivajzu. Hierarchie nejen společnosti, ale i významů je naprosto pobořena, a tudíž i to poslední uprdnutí parlamentního ratlíka může být vydáváno za kosmický třesk…“ Má pravdu: kéž by šlo alespoň o komický třesk!
Vladimír Novotný