Pokud o sobě aspoň jednou ročně dá v naší literatuře pro děti a mládež vědět Pavel Šrut (1940), je to znamení, že to s její rukopisnou krizí nebude tak tragické. Nejnověji autor rozčeřil vody hned dvakrát – shodou okolností prostřednictvím adaptací a parafrází, jejichž výraz látku dotváří takovou měrou, že výsledek nejen předloze technicky konkuruje, ale současně nutí její poetiku projít psychologickou proměnou. Zatímco ve sbírce Šišatý švec a myšut se Šrut vrátil ke svým překladatelským prapočátkům v poezii pro nejmenší (Kočka v houslích, 1969) a poklonil se nonsensové tradici anglického říkadla, v případě cyklu Pohádky brášky Králíka potvrdil, jak je jeho anglistické zaujetí komplexní a sluchu i oku lahodící. Ostatně právě jeho podání lidové slovesnosti anglickojazyčného kulturního okruhu se v posledních patnácti letech řadí k nejnápaditějším, ať už jde o bilanci pohádek britských ostrovů Kočičí král (ta mu v roce 1992 vynesla zápis na Čestnou listinu IBBY), o dřevorubeckou latinu z údobí osidlování americko-kanadské hranice zachycenou v pásmu Obr jménem Drobeček (1997) či o podrobný náhled na folklorní bohatství Nového světa ve svazku Prcek Tom, Dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky (1993). V něm Šrut-vypravěč poukázal zejména na to, jak tyto příběhy zní bez úprav pro školu, dům a Hollywood: jako pestrobarevný tyglík rozmanitých vlivů, který si nedělá hlavu s didaxemi, paternalismy a mírou hrůzostrašnosti, jak koneckonců bývalo svého času typické i pro Perraulta a bratry Grimmovy.
Patnáctero bajek s králičím protagonistou, z nichž osm už Šrut s drobnými obměnami uvedl v posledně jmenovaném souboru (a z téhož důvodu nyní odmítl nominaci na Magnesii Literu v příslušné kategorii), uvádí na scénu archetyp, jemuž by v evropském prostředí obšancovaném La Fontainem a Krylovem odpovídal ferina lišák. Ten se tu však v pozici křena musí spokojit s pár štěky a vědomím, že každé etnikum si tuto roli obsazuje po svém. Podobně jako američtí domorodci spoléhají na kojota či havrana, západoafričtí Ašanti na pavouka a severská Edda na rebelujícího bůžka Lokiho, je pro afroamerickou a karibskou slovesnost zosobněním šibala bráška Králík (čili „Brer Rabbit“), vesměs triumfující nad omezeností zvířat i lidí, jelikož chybějící sílu nahradil mazaností, pokoru výřečností, rezignaci mistrným fabulováním – a pro jistotu má ještě rychlé běhy. Otroci, kteří si ho jako symbol vzdoru dovezli z nitra Afriky, ho nechali čelit pohádkovým ideálům anglosaských plantážníků i tiché zuřivosti starších kolegů z bavlníkových lánů. Tak spolu s animistickými představami o démonech a zloduších vzniklo cosi, čemu se o kus dál v Latinské Americe říká candomblé a co je od samého počátku propojeno s tabuovými mechanismy a vúdú tanci, jež autor vděčně vylíčí například v bajce o zapovězené číslovce „pět“.
Šrutův vklad totiž značně překračuje záběr prací folkloristy Joela Chandlera Harrise (1848–1908) z dob po „rekonstrukci“ amerického Jihu, v nichž byla alotria brášky Králíka prvně prezentována širší veřejnosti prostřednictvím vyprávěnek stařičkého černocha Remuse z jedné georgijské farmy. Nejde však pouze o to, že nynější český adaptátor posunul smysl alegorie o soužití otrokářů a zotročených ve prospěch obecnějšího zápasu Dobra se Zlem, aniž cítil potřebu udržet za každou cenu „politicky korektního“ ducha, což Harrisovi beztak nebylo dopřáno. Antropomorfizovaná zvířecí bajka u Šruta navíc žánrově získává tím, že šprýmař a škodič Králík je v ní občas přistižen jako prachsprostý tlučhuba a dostane za ušiska od ještěrky, jíž uloupil kouzlo, anebo od pragmatické představy tatíčka Pánaboha, u něhož si dovolil reklamovat pár nešikovností ohledně králičího vzhledu.
Ba co víc, Šrut se v poloze vypravěče především poctivě snaží uchovat a podtrhnout orální charakter historek, které prospektorští folkloristé po terénním sběru doma učesávali a idylizovali. Na rozdíl od Harrise se obešel bez cyklického zarámování každé historky, nicméně i tak je zřejmé, že tu absolvujeme posezení na nabílených jižanských terasách po celodenní dřině, kdy se černošský (nebo kreolský) mluvčí bez sáhodlouhých autorských úvodů pouští do vyprávění o jedné velké rodině, do níž vedle brášků Králíka a Lišáka patří strejdové Vlk a Medvěd (spíš přitroublí strejcové či pantátové), děda Mravenečník a šéfové všeho tvorstva pan Lev a pan Člověk, jimž hrdina leckdy srazí hřebínek.
Pohádky brášky Králíka jsou zdařilým příkladem toho, kolik adaptačního umu je třeba na počátku 21. století vynaložit, aby zůstal působivě uchován příjemně familiární ráz předlohy jakožto výraz úcty i poťouchlosti etnika, které si tuto zkušenost předává. Namísto nářečního konstruktu, jenž před třiceti lety v českých verzích Harrisových textů (Rozprávky strýčka Remuse a Nové rozprávky strýčka Remuse) zbytečně tříštil pozornost mluvou na způsob vyšnovlkodlackých horalů z filmové parodie Tajemství hradu v Karpatech, vsadil vypravěč na zkratku, účelné aktualizace prostřednictvím soudobého lexika, na zapojení veršovaných struktur i slovní komiku typu „veverka spadla na zem a tím pádem měla po houpání“. Díky tomuto „červotočivému“ nasvícení – patrnému též z jeho poezie a písňových textů, kde působí jako melancholický korektiv – se Pavel Šrut znovu projevil také jako výjimečně empatický pohádkář. Spolu s výtvarníkem Jindrou Čapkem vtiskl exotické látce novou kvalitu i přirozené rysy českého pábitelství, maje na paměti to, že termín „bajka“ by měl v prvé řadě odkazovat ke slovu „báječný“. K onomu báječnému paradoxu, vystihujícímu dnešní pojetí šibalského žánru, jenž nehodlá vymřít a v autorově provedení zní takto: i kdyby se lhalo, takhle se to stalo.

Petr Matoušek