V roce 2002 se malým čtenářským hitem stala prozaická prvotina tehdejší studentky mongolistky a kulturologie Petry Hůlové Paměť mojí babičce (vydal Torst), odehrávající se v exotickém mongolském prostředí a zaměřená především na problematiku ženských osudů z pohledu několika generací. Odezva kritiky na tuto dynamicky vyprávěnou knihu mladé autorky byla sice o poznání zdrženlivější než reakce čtenářů, nicméně se nemuselo pochybovat, že v českém písemnictví se na počátku třetího tisícletí objevilo nové talentované jméno. Navíc byla donedávna zcela neznámá prozaička záhy oceněna i mediálními literárními vavříny.
Především však byla se zájmem očekávána nová autorčina kniha. Třebaže se Petra Hůlová nechávala slyšet, že není a nebude nějaká non-stop píšící spisovatelka, už pouhé dva roky po vydání jejího „mongolského“ debutu připravilo nakladatelství Torst její druhou prózu, nazvanou Přes matný sklo a tentokrát situovanou do zcela neexotického středoevropského časoprostoru, konkrétně řečeno do kulis nynější typické české středostavovské rodiny. Její osou je analýza myšlenkového stereotypu, byť navenek harmonizujícího a srozumitelného, způsobujícího však jak v generaci rodičů, tak v generaci dětí nenapravitelnou duchovní stagnaci.

Petře Hůlové bylo v době vydání knížky Přes matný sklo teprve pětadvacet let a o to bylo zajímavější, že se přesto odhodlala k zevrubné povahové studii o psychice pokolení svých rodičů – resp. alespoň jedné její části, žijící empiricky, v duchu letitých, vskutku příznačných středostavovských zvyklostí. Celý příběh je nazírán především z pohledu hrdinovy matky a v tomto smyslu představuje ucelenou charakteristiku prostředí, v němž normy rodinného, ale i společenského nebo sociálního chování (byť tyto fenomény jsou v knize přítomny jedině v obecném náznaku) jsou natolik stabilní, až jakékoli jejich narušení vede k hlubokým traumatům. Proto také autorčina vypravěčka vyhledává pomoc psychiatrie, proto je její syn, vlastní hrdina či antihrdina prózy, totálně psychicky frustrován.

V určitém smyslu si můžeme druhou prozaickou knížku Petry Hůlové vykládat i jako nepřímou polemiku s Obyčejným životem Karla Čapka, resp. jako variantu tohoto Čapkova klasického příběhu. Nyní ovšem, aspoň v autorčině pojetí, žijeme v epoše „matnýho skla“, hodnotová hierarchie se proměnila k nepoznání a úvahy o tom, co je etické a co není (a co nikdy nebude), jako by už ani nepatřily do soudobého globalizujícího se světa. Nicméně i v něm se odehrávají takové „obyčejné životy“, které v sebezáchovném, byť často podobně sebezničujícím gestu ulpívají alespoň na některých jistotách. Jenže tyto jistoty jsou ve skutečnosti pouhou fikcí, novodobými brýlemi mámení, kvůli nimž v mezilidských vztazích dochází buď k nebezpečnému ochromení veškeré smysluplné komunikace, anebo k nastolení ještě nebezpečnější umělé komunikace, spočívající na mnohdy zcela odumřelých rituálech nebo naučených vnějškových gestech.

Druhá autorčina prozaická knížka potvrdila, že narativní naturel Petry Hůlové se prozatím opírá především o sled epizod, působících jakoby vytrženě z dobového kulturněhistorického kontextu (i když tu zaznívá jak tragédie února 1948, tak tragédie srpna 1968). Autorka je přesvědčivější ve skice psychologického půdorysu, méně již v epickém myšlení, které by mělo představovat nezbytné podhoubí třeba i vyhraněně komorní novely. Zdá se, že v tomto směru Petra Hůlová navázala na knihy, jejichž přitažlivost v novějším českém literárním kontextem byla způsobena právě nazíráním soudobého světa „přes matný sklo“, tj. jakoby očima chtěně nevidoucími, setrvávajícími ve svých slepých uličkách v předtuše nebezpečí ještě tragičtějších rozuzlení. Smyslem autorčina vyprávění je odsudek statické filosofie života, Petra Hůlová však při líčení podobných stereotypů paradoxně vsadila na vypravěčské stereotypy, které se už mohou vykázat dlouhou, velice dlouhou literární tradicí.

Vladimír Novotný