Jaroslav Kovanda

Pulec šavlozubý. Reportáž psaná na zahrádce

Pulec šavlozubý. Reportáž psaná na zahrádce
Artes Liberales, 2009
Jazyk: Čeština

Nová próza zlínského básníka Jaroslava Kovandy (1941) je sérií poetických deníkových zápisů, v nichž autor svérázným jazykem a osobitým stylem medituje o věcech lokálních i globálních, přízemních i nadzemských, dávných i aktuálních. Portrét jednoho roku sice rámují čolci a horák, nafouklé žáby a prezident Bush, písíčko a klofání – ale jeho těžištěm není nic menšího než existenciální trojčlenka život, láska, smrt. Knihu doprovázejí ilustrace Michala Machata.

Jaroslav Kovanda je básník a publicista spojený s městem Zlínem, kde se 26. února 1941 narodil.

Knihu vydává o. s. Artes Liberales, viz
http://www.artesliberales.estranky.cz/

1. vyd., 184 s.

UKÁZKA

Čtvrtek 29. června 2006

Když jsem tak nad naší knihou uvažoval, napadlo mě, jestli by neměla nést nějaké poselství… Brrr. A  první, co mně naskočilo, byla slova Rikitan a  Bivra. Postavy z  knih mého oblíbeného Jaroslava Foglara, spisovatele-vychovatele. Ale to už tu bylo… A  ztrácet čas rozplétáním nějakých vymyšlenkovaných situací a  figurek?… To už si radši vypálit nějaké cejdo nebo stáhnout něco z  intošu, a  dodals ještě: není kdy…

Koneckonců přece víš, že už sedmý rok píšu ten rytmickoveršovaný pokus o  svých 12 strýcích a  chci v  tom „objektivním románu“ zachytit snad let minulého století, jak ty moje hrdiny doba montovala, jak ji i  oni tvořili, a  jde mně to jak psovi pastva. Když za dopoledne spáchám stránku, je dobře. A  pochopitelně nevím, kam mě ta kniha zavleče. Kolik let a  kolik práce mě ještě čeká, protože vypisuju z  novin a  časopisů, a  když napíšu, že například ten a  ten šel ve středu 14. března 1938 na pivo, tak hodinu zjišťuju, jestli to nebylo náhodou ve čtvrtek, a  když se to potvrdí, tak rým na středu musím změnit na rým na čtvrtek. A  taky každou chvíli jezdím do Klečůvky, do okresního archivu, a  jelikož už skoro rok píšu o  letech 1936 až 1938, řekl jsem si, zařadíš tam i  nějaký úryv z  Hitlerovy řeči. Zařadil jsem a  dva dny jsem nemohl psát. Nakonec jsem jej při korekturách vyhodil.
A  co když to bude nakonec umělé, nabubřelé, nečitelné, kvůli veršům kudrnaté, a  tedy na spálení anebo jenom pro archiv? Myslím ten román. Stejně jako ta socha, co jsem udělal, Abraháma s  Izákem, kde má Izák i  tkaničky na botaskách vysekány do dřeva, to dvaapůlmetrové dřevo, co trčí v  mém ateliéru až po strop a  jež si chtěl koupit do své firmy jeden skvělý továrník, jenže umřel – a  socha zabírá místo, půl roku práce, i  na Štědrý den i na Silvestra 2003 jsem na ní dělal, a  když jsme ji stěhovali, dokonce si pod ní jeden Ukrajinec strhal záda…

Ale nebyls to právě ty, Ondro, kdo mě utěšoval: ale vždyť i  na zkažené věci se člověk může něco naučit, ne? Dík.

Takže co zvolit… Špatná volba: nejhorší věc na světě… Když jsem kdysi dělal parťáka kulísmenům, nedovedeš si představit, co jsem si od nich schytal, když měli přinést třeba praktikábl 20 krát 20 krát 100 cm režisérovi na zkušebnu, a  jemu se pak nehodil a  on jeho využití zrušil! Jak zbytečně si opotřebovali tělo! Ano, opotřebovávání těla – to byl častý předmět našich debat na šatnách. A  vrcholný lenoch Petr Beránek, ten si dokonce jednou v  Rybeně na svačinu dal raději polévku: aspoň prý nebude muset kousat…

Takže co kdybychom to radši předem vzdali? Na jedenáctiletce jsme měli profesora deskriptivy, už jsem ti to asi říkal nebo i někde psal, promiň, a  když jsme jednou celá třída zkazili písemku, sedl si na první lavici a  řekl nám zhruba toto: „Já vím, vážení, že mnozí nikdy v  životě deskriptivu potřebovat nebudete, ale zapamatujte si z  ní aspoň toto: že každá úloha, každý problém, který před vámi bude kdy stát, má iks řešení, a  vy abyste našli to nejlepší, musíte vyčerpat všechna, to jest i  ta, co vedou do slepých ulic. Ta především.“

 

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Artes Liberales
Rok: 2009