Karel Šiktanc, Jaromír SLOMEK

Řeč ne řeč

Řeč ne řeč Řeč ne řeč
Karolinum, 2007

V pražském nakladatelství Karolinum vycházejí sebrané spisy básníka Karla Šiktance (1928). Jejich drobným a milým doplňkem se stal knižní rozhovor, vedený publicistou Jaromírem Slomkem, který je takovou svěží a vkusně vypravenou pohlednicí, s připsaným pozdravem: „asi aby tak sama na všecko nezůstala tu paměť“.
Karel Šiktanc je básník excelentní, tvůrce vybroušeného jazyka, který svazuje slova, umí poskládat „přísvojku“, „předponku“ i „háčkovku“, a pravidelně se ptá: „co že to asi je to trvale přítomné za básní… od čeho si neulevíš, od čeho si nepomůžeš, i kdybys stokrát chtěl“. Jeho texty by bylo možné odbýt několika trefnými superlativy. Lepší ale bude podlehnout kouzlu rozhovoru, a v jeho duchu položit ještě několik otázek. Například: O čem vést rozhovor s básníkem? Zřejmě nejraději o básních, básnictví a veršování, o skladatelství slov, o filigránské práci, na jejímž konci/počátku stojí i leží – poezie, která „ať jakkoli se drží země, ať jakkoli po ní chodí umanutě pěšky, má v sobě, ve své podstatě skryto něco jako čirý div, jako kejkl, krásn(ou) lest, obmysl, trhlý naschvál, mátlivý třpyt a truc, úchvat“. Také je vhodné se pozeptat: Kudy vedly cesty Karla Šiktance? Kolem vsí s pohádkovými jmény (Hostouň, Makotřasy, Buštěhrad, Hřebeč) a také kolem jedné, jejíž název Lidice je obtěžkán silnou tragikou a která se stala inspirací sbírky Heinovské noci, té, která pro autora je „první knížka, kterou – i dneska – beru trochu vážně“.
Chmurnější i veselejší krok má toto putování. Prostorem faktickým (vesnicí či městem, pod hrušněmi, „jichž útlé, nevěřícné řeči“ se básník učil třicet let) – i územím, jehož výsostným znakem jsou vzpomínky: na rodinu (láskyplné v prostém povzdechu: „A maminka, jak je mladá!“) – na učitelský ústav (střídmé: „Byl bych špatným kantorem. Osud mě od toho správně odstrčil…“), na redakci časopisu Květen („Brzy mi tam bylo dobře“). Dále na osm let v Československém rozhlase, kam se ještě i později vracel, prostřednictvím pohádek, ale jen pod cizím jménem, na šéfredaktorský stůl v nakladatelství Mladá fronta („Měl jsem nakladatelování hodně rád. A dobré knihy jsem i zbožňoval.“) – nebo na ten předsednický v Obci spisovatelů, obsazovaný až po roce 1989 („A jaký jsem byl předseda? Začátečnický, vzpurný, pošetilý… co nejagilnější.“)
Vyplývá z řečeného, jaký je básník k sobě? Spravedlivý, když tvrdě rekapituluje období normalizace: „ta krutost… vězela… v tom zoufale plném, trvale přítomném vědomí celé hrozivé nahoty moci, kterou jsme pomáhali ve svém mládí nastolovat a stvrzovat, které jsme se sice sem tam vztekle a čím dál víc cukali, ale přesto dlouho věřili jejím snově načrtnutým ideálům.“ – I nerozhodný je, když stejnou měrou obdivuje „,vysoké‘ i ,nízké‘ v poezii, těsně vedle sebe, že to až drnčí, to je pro mě nádhera“. Též je Šiktanc znale kritický vůči „povrchním móresům postmodernismu s věčným jen placatým, žertováním a rádoby skotačením“.
Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem vznikal dva roky. Není tedy poznamenán uspěchaností ani běžností. Je ukázkou uzrálého vyčkání se skvělou dochutí, ale též uměním nevstupovat razantně na území druhého. Laskavě a citlivě, tolerantně a – ano, to slovo sem patří – cudně a jaksi znělým polohlasem se zabývá krásou slov: ohledem, „aby toto tvarosloví, aby tato uhrančivá řeč neřeč zůstala tady na světě i napříště naživu, aby k lidem i nadál patřila“.

Milena M. Marešová

Převzato z: ČRo 3–Vltava (Mozaika) 12. únor 2008

Recenze Josefa Chuchmy, Vojtěcha Staňka, Vladimír Karfíka, Kateřiny Kadlecové, Aleše Hamana, Pavla Šruta a Ondřeje Horáka najdete zde.

Karolinum, 2007