Martin C. Putna

Řecké nebe nad námi

Řecké nebe nad námi Řecké nebe nad námi
Academia, 2007, 355 str.
Autorská práva v zahraničí:
Dilia
http://www.dilia.cz

Známý katolický publicista Martin C. Putna (1968) spojil některé své studie, za jejichž společného jmenovatele určil vztah Evropy k antickému, především řeckému, ale i k římskému světu, v knize, které dal lákavý název Řecké nebe nad námi (Academia 2006, 331 stran). Studie, které zde shromáždil, rozdělil do tří oddílů tak, aby vytvářely celky související někdy jen tenkou, ale přece jen spojující tematickou linií.

Putnovsky provokativně vyznívá již úvod předmluvy, kde hovoří o „nebi a košíku“; autor vyšel z nezáměrně komické pasáže z Goethových Rozhovorů s Eckermannem, kde klasik vážným tónem promlouvá o estetické povaze „antického“ tvaru košíku se snídaní. Citovaný úryvek ho přivádí k úvaze o příčinách úpadku významu, jaký má antická kultura pro současného Evropana. Při výčtu důvodů neopomene rýpnout do moderního a postmoderního umění jako reprezentanta kultu „neantičnosti“ (chtělo by se spíše říci neklasičnosti, čímž by tento názor získal historický rozměr panství romantismu a jeho potomka modernismu nad klasikou). Když autor vypočítává důvody, pro něž antická kultura ztratila pro současnost prestiž, uvádí mimo jiné: „Vinno je neoklasicistní umění, které se v nových a nových vlnách neustále vracelo, avšak přinášelo stále sterilnější ,sádrovější‘ výtvory. Tím nakonec vyprovokovalo avantgardu k odmítnutí tradičního mimetického umění en bloc a nakonec k ustavení neméně absolutistického kultu ,neantičnosti‘ a ,netradičnosti‘, tj.: libovolného fialového hnusu, který je ochotna vystavit dostatečně renomovaná výtvarná galerie.“ Dalo by se s tímto názorem polemizovat, neboť důvodů k poklesu kulturního významu antiky a klasičnosti v moderním věku by se nalezlo nesporně ještě více, než Putna vypočítává – komercializací umění počínaje a pragmatizací vzdělání konče. Slouží však autorovi ke cti, že se k významu antické kultury (byť, jak uvidíme, ve specifickém „protiproudném“ pojetí) vrací.

Úvodní předehrou, která má čtenáře uvést do antického světa, je anonymní středověký „bedekr“ z 11. století Mirabilia urbis Romae podávající přehled kulturních římských památek. Přeložené půvabně naivní výňatky (s poněkud zbytečně zdůrazněnými chybami středověké latiny přenesenými do českého znění) jsou doprovázeny Putnovými historickými komentáři korigujícími a doplňujícími středověkého autora. Pak už přecházíme do prvního oddílu, jenž je zřetelně inspirován kulturně historickými a zeměpisnými pracemi italského historika, beletristy a esejista Claudia Magrise, známého mimo jiné pracemi Habsburský mýtus a Dunaj; zachytil v nich rysy středoevropského kulturního areálu v pestrobarevné historické fresce spojující umění a literaturu s filosofií, politikou, ekonomií, náboženstvím a právem. V podobném duchu, byť s určitějším zaměřením na literaturu, postupuje i Putna ve svých studiích o cestách středo- a západoevropanů do Říma a do Itálie (jejich itinerář nazývá Grand Tour a určuje mu tři hlavní cíle: Řím, Neapol a Sicílii), jak se promítla v jejich cestopisech (Goethe, Seume, Stendhal, Polák, Gregorovius ad.) a románech (Zeyer, Gide, Gertrude Le Fort, Koeppen, Peyrefitte). Kolem těchto jmen se kupí celá řada dalších s tím, jak Putna využívá své široké literární a kulturní znalosti (někde ovšem se spokojuje pouze s letmou charakteristikou) a vytváří podobně jako Magris bohatý a pestrý obraz míst, lidí a krajin. Kuriozitou v této kapitole je závěrečná tabulka, v níž chce (ve stopách strukturalismu) pomocí binárních opozic vyabstrahovaných z tematiky děl zachytit vztahy uvedených literárních osobností k různým aspektům Říma a okolní krajiny, jejich poměr ke vztahu křesťanství a antiky, přítomnosti a minulosti, jejich osobní názory, respektive jejich tematizaci v motivu smrti. Závěry, které z této tabulky vyvozuje, však nepřinášejí nic, co by doplňovalo a ozřejmovalo předchozí výklady; působí to spíše jen jako strukturalismem inspirovaná hříčka.

V druhém oddíle se autor orientoval na antické motivy v literárních dílech tří autorů (poněkud nesouměřitelných co do významu i povahy): Hölderlina, Kršku a Kuběnu. Nejkvalitnější je nesporně stať o německém romantikovi, v níž ovšem už zřetelně prosvítá specifika Putnova zájmu o antiku (naznačená už v jeho stati o Pasolinim a o Winckelmannovi v předchozím oddílu) – jeho zájem platí jak u tohoto básníka, tak i u obou ostatních autorů především motivům krásného mužského mládí, jinošství, s homoerotickým podtextem. Po této stránce zaujme zasvěcenějšího čtenáře především Putnova důkladná analýza antických motivů v poezii Kuběnově, z níž vysvítá básníkova cesta od vnějškových kulis antických mytologických motivů k hlubšímu, svéráznému pojetí osobního novodobého mýtu, mýtu o „pozitivně uchopené a prožívané, šťastné lásce muže k muži“. V tom Putna spatřuje vlastní přínos Kuběnův, jenž ho odlišuje od básníků hlásajících homosexualitu z pozice marginalizované menšiny a činí ho představitelem apollinského typu umění.

Třetí oddíl je co do obsahu nejpestřejší. Přináší studii o hoře Athos, jakožto reprezentantu byzantského dědictví řeckého odkazu a o jeho obrazu u slovanských a českých autorů. I tady, jako v celé knize, se projevuje autorův široký rozhled po kulturních a literárních souvislostech, ale mnohem poetičtější jsou závěrečné dvě kapitoly sledující dílo dalších homoeroticky orientovaných osobností: je to jednak stať o bavorském králi Ludvíkovi a jeho filhelénském zanícení, jednak esej o Alexandrii založená na drúze autorů, spojených s tímto městem, počínající básníkem Kavafisem a konče kosmopolitní spisovatelkou belgického původu Marguerite Yourcenarovou; v jejich dílech se promítla atmosféra někdejšího střediska helénské vzdělanosti, které se posléze po dlouhé odmlce stalo novodobým místem inspirace k tomu, v čem autor spatřuje mýtus moderního homoerotismu.

Putnova kniha může v lecčems soupeřit s pracemi Magrisovými; vyznačuje se šířkou historických a kulturních znalostí, bohatou sečtělostí, schopností uvádět do souvislostí různá hlediska a vytvářet zajímavý kaleidoskop vztahů k antickému světu a jeho inspirativnímu bohatství. Výrazná orientace na homoerotické aspekty osvětluje antiku ze specifické, byť poněkud jednostranné perspektivy; knize to dodává rysy, které v nedávné minulosti mohly působit provokativně, ale dnes už, bohužel, působí spíše jen jako módní záležitost.

Aleš Haman

Academia, 2007, 355 str.
Autorská práva v zahraničí:
Dilia
http://www.dilia.cz