Michal Viewegh

Román pro muže

Román pro muže Román pro muže
Druhé město, 2008

Vskutku jako ke komedii plné omylů můžeme s klidným kritickým svědomím přistupovat k dosavadní literární tvorbě čteného a čtivého spisovatele Michala Viewegha (1962), autora, který se doposud, tj. ani po dvacetiletí stráveném pomyslným perem v ruce, nedočkal téměř jediné seriózní literárněkritické reflexe. Zato, což je alfou i omegou mediálního dění vieweghovského, vydal v letošním roce již svou dvacátou knihu, tj. prózu Román pro muže, a to v brněnském nakladatelství Druhé město. Román pro muže je název, nikoli podtitul, stejně jako nedávný prozaikův Román pro ženy byl též název knihy, nikoli její podtitul. Nuže, čím začít při pohledu na zmíněnou komedii plnou omylů?

Dvacátá kniha, hleďme, již dvacátá Vieweghova kniha. Také o tomto číslu autor píše přímo v textu Románu pro muže s evidentním uspokojením, ne-li s pocitem, že pouze ten, kdo je schopen vyprodukovat takové množství titulů čili popsaných stránek, je vpravdě Velkým Tvůrcem, ba kormidelníkem veřejného kulturního, tj. mediálního mínění a smýšlení, že díky tomu se může na „tuzemském literárním životě“ podílet jen výjimečně. Mezi svou vlastní Supermaličkostí a ostatními literáty parazitujícími na jeho bulvárním věhlasu načrtává Viewegh v autorské reflexi více než sugestivní dělicí čáru: „Oni mají své ceny, ty máš své volvo…“ Je to samozřejmě prachobyčejná přetvářka čili stylizace, máme ještě v paměti, nakolik byl prozaik dotčen, když ho nakladatelství Druhé město ani nenavrhlo na státní cenu za literaturu (pokud ovšem tak předtím učinilo, vždy tato kandidatura pohořela hned na začátku, jelikož tato cena se uděluje za umělecký přínos české literatuře, nikoli za vlastnictví volva). Chtěl být navržen, to jest to, oč tu běží.

A k té dvacítce: Dvacet knih je dvacet knih, vyvolává to ovšem představu dvaceti úctyhodných opusů nové české prózy, není to však úplně pravda nebo není to úplně přesné. Do této dvacítky Viewegh stejně jako nakladatelství Druhé město a mediální reklama zahrnuli bez oka mrknutí i soubory parodií Nápady laskavého čtenáře a Nové nápady laskavého čtenáře, dále fejetony psané pro české deníky Švédské stoly aneb Jací jsme, cosi o dvou židlích, poté obskurní a trapně sebestředný Báječný rok (deník 2005) – a ještě divadelní hru Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů. Ta ovšem patří k tomu nejslabšímu, co kdy autor napsal – však ji také dokončil před drahnými lety a žel bohu mu nějaký ješitný běs namluvil, že má tento začátečnický dramatický text najust všem i sobě vydat knižně. Konečně do této dvacítky patří i Krátké pohádky pro unavené rodiče, knížka, které měla tak dobrý ohlas, až by stálo za úvahu, jestli by Viewegh kromě parodií neměl raději psát právě a jenom pohádky. Dvacet je dvacet, vůbec však ani v médiích, ani v Románu pro muže, nepadla otázka, která z těchto knih tvoří či může tvořit nějaký přínos krásné české literatuře a která nikoli. Marné to však je a bude kritické volání – vždyť za pár roků Viewegh vydá knihu třicátou, pak padesátou. A přibude mu další volvo nebo rovnou raketoplánek.

Další mikrokomedií plnou omylů je záložka k Románu pro muže. Mluví se tu o rafinované kompozici (!), o rychlém dějovém spádu, o autorově schopnosti empatie, což vše prý je „už tradiční zárukou čtivosti jeho knih“. Každý má svůj názor, i když texty na záložku většinou žádný názor nemívají, můžeme však namítnout, že rafinovaná kompozice této prózy je ve skutečnosti totálně rozbředlá, až to u Viewegha překvapuje, rychlý dějový spád je neústrojně až neúnosně retardován zbytečnými odbočkami či rádoby sebezpytným vtipálkovstvím – a ta empatie? Vytvoříme-li si určité panákovité figury, jak je snadné pro ně mít porozumění, zde to však není tak jednoznačné: typy, které si Viewegh vybral, vskutku pojal s určitou empatií. Což u jeho bulvárních figurek z řady minulých knih věru nebývalo zvykem.

Dále tu čteme, že prý dobovou kulisu románu tvoří autentické výroky bývalých i současných českých politiků a nejvyšších státních činitelů, které prý z této fiktivní „pánské jízdy“ (jde o to, že na tzv. pánskou jízdu vyráží trojice sourozenců, dva bratři a sestra, spolu s pronajatou prostitutkou) chtě nechtě dělají trpký příběh nás všech, praví se zde. Trpký netrpký, hned u tří postav tu dojde i na málem sladkobolný happy end; jde spíše o to, že tu zdaleka nejsou pouze výroky politiků apod., nýbrž je v knize citován kupříkladu i primář psychiatrické léčebny, potom Ernest Hemingway, knížka o umírání, úvaha o tom, co to jest „avantgardní macho“, varování, za jakých okolností „zemře naše mužská identita“, dále autor knihy o mužství nebo pisatelka publikace Jak napsat bestseller. Tyto citace, ať už jsou funkční nebo valně nejsou, se zdají být mnohem podstatnější než dobové výroky politiků a spol., které jsou nejpřitroublejší, navíc za pár let ztratí jakýkoli smysl kromě demonstrace odvěké lidské hlouposti.

Velkým, vpravdě dobovým omylem je však i závěrečné pseudotvrzení ze záložky, že tato „dvacátá kniha Michala Viewegha“ je také „bilancující, mnohdy až sebeironickou reflexí úspěšného spisovatelství“. Ano, je to vyprávění o pánské jízdě za lyžováním v Alpách ve složení dvou mužů a dvou žen, není to však bohužel všechno: snad s úmyslem tuto dějovou linii nějak zpestřit nebo třeba zábavně ozvláštnit připojil k ní spisovatel ještě naprosto zbytečnou vedlejší linii, jejímiž protagonisty jsou dva kamarádi z dětství, dnes jednak úspěšný prvoligový fotbalista (rozuměj totální primitiv), jednak majitel striptýzového baru (rozuměj ještě totálnější primitiv). Tato linie je v knize tak zbytečná, že je skoro zbytečné se o ní zmiňovat, nanejvýš jako o autorově kompozičním selhání anebo o jeho naprostém neumění oddělit zrno od plev. To ale není všechno. Náročný čtenář může mít pocit, že by Viewegh potřeboval redaktora, na jehož rady by dal.

Ještě hrůzostrašnější jsou však zřejmě komediálně míněné anebo v duchu reality show koncipované pasáže, o kterých se, jak jsme již uvedli, praví, že představují „až sebeironickou reflexi úspěšného spisovatelství“. Jde-li o sebereflexi, pak je to sebereflexe značně nekňubovitá, určená spíše do nějakých plytkých magazínů než do „bilancující“ knihy. Zjednodušeně řečeno se zde autobiografický protagonista, holedbající se vlastní sebepýchou kvůli sepsání již dvacáté knihy, vyznává z toho, že když jezdí na různé besedy se čtenáři a se školáky, chápe to jako besedu se čtenářkami a se studentkami, a nezajímá ho přitom nic jiného než jejich mírně či slušně řečeno sekundární pohlavní znaky, dále, možná ještě více, jejich spodní prádlo – a co se týče náplně těchto setkání, na nezkušené a jalové otázky se přece odpovídá nacvičenými bulvárními klišé, víceméně vyčtenými z knih jako Jak napsat bestseller. Co má být ta nejpravdivější věta? Asi tato: „Už teď lituješ chvíle, kdy to vzrušující interview s podprsenkou bude u konce.“ Ve srovnání s tím musí být rozhovor s redaktorem regionálního deníku (jeho trenky spisovatele nezajímají) učiněné mučednictví.

Leč i četba nové české literatury nachystává četná překvapení a podobná překvapení se nakonec vyrojí i z této nové Vieweghovy prózy. Provedeme-li totiž vpravdě sebezáchovnou redaktorskou operaci, vykucháme-li totiž z textu infantilní příběhy dvou infantilních postaviček a nebudeme ani v nejmenším brát vážně infantilní výlevy do infantilní pózy se stylizujícího komerčního literáta, dojdeme k závěru, který je téměř k neuvěření: že totiž přes nejapný název Michal Viewegh napsal dobrou knihu (míníme ovšem jen to, co se v ní dá vyloupnout z přemíry hlušiny), že v trojici svých sourozenců zachytil různé slepé uličky současného myšlení, chování a jednání, že přišel s příběhem, v němž realita totálního mravního odumření je mnohem zoufalejší a tragičtější než příběh nenadálého odumření a skonání fyzického, než životní blamáž člověka žijícího mezi samými úspěšnými gaunery – i kdyby šlo o vlastního bratra. Paradoxní je, že Viewegh, věren všem svým začátečnickým chybám, napsal svým způsobem působivou a zdařilou moralitu, jejíž ironické ladění není pouze povrchní a jejíž zájem o lidské živobytí na křižovatce času není toliko parabulvárně skotačivý. Jen by to chtělo autorskou sebereflexi a nějakého neslitovného redaktora.

Vladimír Novotný

Druhé město, 2008