Jiří Hájíček

Selský baroko

Selský baroko
Jazyk: Čeština
Místo: Brno
Nakladatelství: Host
Rok: 2009
Počet stran: 208
Žánr: Próza
ISBN: 9788072943005
Ocenění
 2006 Magnesia Litera – Próza
Autorská práva v zahraničí
Dana Blatná Literární agentura
W: http://www.dbagency.cz
E: blatna@dbagency.cz
Kontakty
W: http://www.hajicek.info/
E: jiri@hajicek.info
Goodreads hodnocení
73.6% (Hodnotilo 429 uživatelů)

Jiří Hájíček (1967), autor povídkových souborů Snídaně na refýži (Hynek, 1998), Dřevěný nůž (Host, 2004), novely Zloději zelených koní (Host, 2001) a románu Dobrodruzi hlavního proudu (Host, 2002) se narodil, studoval a žije v jižních Čechách. Není divu, že odtud čerpá inspiraci a témata svých děl.

V tom posledním, v novele s názvem Selský baroko, autor bohužel neupozorňuje, že jména obcí, jichž se příběh bezprostředně týká jsou smyšlená – skutečné jsou zřejmě jen Holašovice, ikona architektury vesnického baroka. Že byl inspirován historií vlastní rodiny v obrysu vyplývá z úvodního věnování otci.
Hlavními hrdiny jsou soukromý genealog Pavel Straňanský, muž s notebookem, neochotně hledající záhadný dopis, toužící vyřešit především svoji osobní nedávnou minulost, a atraktivní žena Daniela, nikoli naivní blondýna, jak by se mohlo zpočátku zdát. Neustálé náznaky upozorňují, že nepůjde jen o sestavení rodokmenu, a také, že ona dívka je tak trochu femme fatale a trochu deus ex machina – klíč k celému případu a mstitel dávných křivd zároveň.

Hájíčkův text není dokumentem, spíš rozvolněnou reflexí s častým obecným přemítáním o vině a odpuštění (o pokřivení, které je zcela nepodobné bravurním křivkám v názvu zmíněného architektonického stylu). Dělá dojem, že nejdříve byla narýsována dějová konstrukce: setkání–stín minulosti–rozchod, a teprve do ní byly dosazeny konkrétní postavy, místo a čas. Jako novela s detektivní zápletkou je (téměř celý) příběh vystavěn znamenitě. Má napětí i situace dostatečně temné, aby sílilo očekávání překvapivého odhalení. Pohybuje se ale po tenkém ledě nedávné minulosti, pohrává si s reálnou tragikou padesátých let dvacátého století.
Podstatným atributem příběhu je notebook, naplněný údaji a rodokmeny, plochá krabice, nabitá daty, jmény, letopočty – největší bohatství a plánované dědictví pro Pavlova syna. Tato technologická vymoženost, vždy připravená vydat svůj obsah (i když někdy Pavel otravuje tím, kam ho sebou všude „vláčí“ a kde všude je schopen ho „rozbalit“), je dána do protikladu s neochotnou a nespolehlivou lidskou pamětí, bránící se svůj obsah vydat, vyslovit. Všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, na polích, v chalupách s lidmi, kteří už o nich třeba dávno nevědí. Přitažlivá je právě tato dichotomie. Neomylná paměť stroje, který ale operuje jen těmi informacemi, které mu byly dříve zadány, a paměť lidská, podléhající zapomnění, vytěsnění, popření a defraudaci dodatečných interpretací, ale také originální a mrazivě nemilosrdná.

V Hájíčkově příběhu je postupně odkrýváno několik vrstev minulosti: léta válečná, padesátá, ale také nedávná, z nichž se Pavlovi oživují vzpomínky na neporozumění s bratrem, na známost a rozchod s manželkou „umělkyní“, na syna, kterého jezdí občas navštěvovat. Celek je skica neuspořádané současnosti, kolorovaná ještě ne zcela mrtvou minulostí. V očekávání něčeho velkého, anticky tragického, nalezneme „obyčejnou“ udavačskou historii, vykořenění, drama vášně, útlaku a neporozumění, nenaplněné lásky, nevinný zločin, hamletovskou schizofrenii, věčnou lidskou slabost, ješitnost a závist. Ale to vše tak trochu v hávu televizních seriálových strážců duší. I „kouzelný“ dědeček a „žlučovitá“ babka vstupují a mizí, aby hlavního hrdinu stimulovali či vrátili ze scestí.

A tak není divu, že Pavlovi postupně ubývá sil i odhodlání. Má sumu dat, evidentních souvislostí, ale jako by nevěděl, co s nimi. Bezradně je přehazuje, doplňuje, obíhá inkriminovaná místa, rozmlouvá s lidmi, ale čím víc je vše jasné, tím víc se tváří, že nechápe, nechce vědět a irituje čtenáře svými rozpaky vyptat se na všechny detaily a okolnosti. Ještěže jsou ti senioři tak neodbytní a nakonec mu své vysvětlení vnutí. Vždyť to není tak překvapivé. Fádní příběh s nejasnou dohrou. Selská hrdost, křivda minulá i současná, pomsta bez satisfakce a drobný návrh smíření (nepřinutili mě nenávidět). Není divu, že k rozuzlení dochází bez Pavlova vědomí a že nakonec ani není jasné, zda zvítězila zášť nebo pravda: „Obralas důchodkyni! – Dostala mýho dědu do kriminálu!“

Významným a zajímavým momentem Hájíčkova textu je přerušování děje zcizovacím efektem turistického ruchu, žhavou současností, zachycenou hledáčkem fotoaparátu. Minulost se skutečnými křivdami zapadá a místo ní vykvétá její převyprávění, sdělované průvodkyní při prohlídce dávno vyvlastněných, přestavěných, dovezeným depozitářem naplněných prostor bez dechu a ducha původních majitelů. Mýtická vesnická minulost, nepotřebné hodnoty, příkoří a zloba, vše je pohřbeno, aby své místo zaujaly spolehlivé vyjeté koleje muzejní interpretace, vypreparovaná skutečnost, skanzen, vyžilé schéma vesnického života – „tlustá čára“ v praxi.

Dílo Jiřího Hájíčka stoupá po vrstvách zvyšujícího se napětí, tušení souvislostí a předpokládaného vyústění, přesto, přibližně v místě zlatého řezu ztrácí dech i švih a k závěru už jen dokulhává. Sice ještě zcela nevymizí poutavost, ale prvotní brilance jako by byla překryta záměrem, chtěním a neochotou k dořečení příběhu ve zvolené linii. Autor jaksi z povinnosti dovypráví, co začal, a čtenář to tedy – jaksi z povinnosti – dočte.

Milena M. Marešová

 

Román obsadil třetí místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005 a získal literární cenu Magnesia Litera 2006 v kategorii próza.

Vybrané vydané překlady (2)

Rustic Baroque Angličtina

Селски барок Bulharština

Jazyk: Čeština
Místo: Brno
Nakladatelství: Host
Rok: 2009
Počet stran: 208
Žánr: Próza
Ocenění
 2006 Magnesia Litera – Próza
Autorská práva v zahraničí
Dana Blatná Literární agentura