Vladimír Körner (1939) je autorem více než dvaceti realizovaných televizních a filmových scénářů, jeho scenáristická tvorba je úzce spjata s tvorbou literární: Většina novel i románů vznikla původně jako filmové povídky. Podobu sebraných spisů, naplánovaných do dvanácti svazků, získává dílo tohoto spisovatele, scenáristy a dramaturga od roku 2003. Svazek číslo 8 (povídka Psí kůže a román Kámen nářku) byl vydán společně nakladatelstvími Periplum a Dauphin. Od roku 2005 převzalo vydávání spisů pouze nakladatelství Dauphin: Jeho zásluhou právě vyšel svazek první (Střepiny v trávě, Slepé rameno) a desátý (Krev zmizelého). A to bohužel v nepříliš lákavé grafické úpravě, spíš nevýrazné než výstižné, a s poněkud nedbalou redakční úpravou, která se projevila nejen v řadě tiskových chyb, ale především špatným kladem stránek ve svazku č. 1, čímž vzniklo nepříjemné zmatení mezi závěrem prvního a počátkem druhého textu, kde navíc z grafiky knihy není zcela jasné, kterému textu patří který nadpis.

Připravované knižní vydání debutu Vladimíra Körnera, novely Slepé rameno, autorem datované lety 1958–1963, bylo původně zakázáno (vyšlo v prvním vydání až roku 1965). Publikovanou prvotinou se tak stal kratší text Střepiny v trávě, vydaný v roce 1964; Krev zmizelého, prozatím poslední autorovo dílo, je jednak předlohou stejnojmenného filmu, jednak čtyřdílného televizního filmu Stín zmizelého.

Ať už bylo a je vydávání knih či realizování scénářů jakkoliv komplikované a jakkoliv neméně složitý je jejich popis (další upřesňující informace nabízí Ediční poznámka v každém ze svazků souborného vydání), to, co zůstává, je text Vladimíra Körnera, jehož sémantickým gestem je čirá poetika, krása tragických obrazů, nezaklenutých pevně v konkrétním prostoru či času. Především Krev zmizelého takto vykrystalizovala. Byť zde autor ukazuje konkrétní dějinné události, které samy o sobě jsou zajímavé, protože v českém prostoru dosud spíše zamlčované, nebo lépe řečeno nepreferované (zima 1939 a sovětsko-finský konflikt, jaro 1945 a divoký odsun Němců, léto 1956 a maďarské události, podzim 1961 a občanská válka v africkém Kongu.), transformuje je skrze ukotvení čtyř ročních období do symbolické roviny, aby zdůraznil trvalou tragédii ublížených, ponížených, zraněných. Příkoří, k němuž Körnerovo dílo odkazuje, je mimodějové, v úzu spisovatelova patosu je třeba říci že věčné.

Jde o baladu, či romanci? Vždy o obé. Smutek a radost nejsou nikdy od sebe odděleny jasným předělem. Tragické okamžiky nenastávají náhle. Dýchají protagonistům děje do jejich vypjatého očekávání. Ve Slepém rameni přichází tragedie po šesti letech, ve chvíli, kdy si čtenář téměř oddychne, že už se nic nepřihodí. Ve Střepinách v trávě trvá deset let, než se prokáže, že všechno bylo špatně. Tento příběh o setkání matky a „převychované“ dcery je ze zde zmiňovaných nejúčelovější, a tedy nejméně opravdový. Krev zmizelého se odehrává během dvaceti dvou let jako sled nutně po sobě následujících tragických událostí. Jakási dějinná kauzalita stíhá jednotlivé postavy, vytržené z běžnosti bytí a vržené vstříc nevysvětlitelně nutnému prokletí. Fatalismus zániku, smrti, totálního vykořenění je od počátku bytostně obsažen. Také v příběhu účetního Windfelda (Slepé rameno) celou dobu čekáme, že dopadne negativně. Pokud by se čtenář upnul k tomu, že bude tomuto „hrdinovi“ držet palce, protože celou válku nevystřelil, a bude doufat, že vše bude stejně fádně pokračovat i po osvobození, dochází k razantnímu probuzení. Stín je přítomen do posledního okamžiku a rychlé vyústění zasáhne s podobnou rychlostí a jednoznačností jako onen zbloudilý granát.

V Krvi zmizelého je motiv zatracení a ztracení přítomen ještě silněji. Všichni zúčastnění se s ním snad již rodí. Arno von Lieven, poslední mužský příslušník svého rodu, Helga, která nebyla snad nikdy ničím, a jejich dcera s otcovou labilitou a poselstvím jeho sebevraždy v krvi.

V Körnerových příbězích jako by naděje neměla místo. Nejde o škálu, o rozměr mezi úzkostí a nadějí. Jsou-li motivy jeho děl označovány jako apokalyptické, pak právě proto, že se dějí na konci času. Körner popisuje post-zlomové okamžiky, kdy už nelze nic zachránit, kdy rozpad a zánik je nevyhnutelný. Dějiny boří les a třísky osobních osudů hoří.

Nejde ale jen o malého člověka a velké dějiny. I když spisovatelovi hrdinové jsou většinou outsideři, výjimeční tím, že zažívají tíhu doby, nesvobody, vlastní jinakosti. Nemají však myšlení oběti. Ovšem, nemají ani pocit vzpoury. Sledují dění kolem, třeba se ho i účastní, ale v jejich nitru dřímá nevědomé prokletí, tíha, ale též zodpovědnost vůči chiméře společnosti nebo rodiny. Problém svobody a závislosti je doveden do konečného bodu, do absurdity, s níž se lidský život nevyrovná, protože jestliže vznikne jakákoliv závislost (muže na ženě, matky na dceři), již je ode dna vyplavována i přítomná zkáza, kterou tato vazba ve vykloubené době a vykloubených podmínkách přináší.

Körnerovo pojetí dějin je v českém prostoru výjimečné, neboť přejímá myšlení oběti. Soucítí, neboť jeho obětmi nejsou nikdy lidé nečestní či zvrhlí. Jenom se setkali v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A smysl jim může dát pouze ona hluboce osobní, do dna prožitá tragika.

Milena M. Marešová