Básník, prozaik a esejista Jaromír Typlt (1973) vydal na sklonku roku 2007 novou knihu, nazval ji Stisk a vyšla v nakladatelství Torst. Tak jest. Ale že je to nová kniha z pera autora, zvláště během posledního desetiletí publikujícího mnohdy v edicích vydávaných vlastním nákladem, lze se ptáti, co bylo tou poslední či předposlední Typltovou knižní prací? Zvláště když máme na paměti, že svého času tvůrce své básnické dílo jednou provždy a k tomu manifestačně uzavřel v rámci rozsáhlého autorského výboru s názvem Ztracené peklo, uveřejněného již v roce 1994? A co všechno následovalo potom, rozuměj po zprávě o skoncování s literaturou, ponecháme-li v této otázce stranou autorovu činnost editorskou?

Odpověď kupodivu není tak úplně jednoduchá: kromě údajů o samostatných bibliofilských tiscích ve výtvarném zpracování různých umělců se zrovna na záložce Stisku přečteme, že Typlt napsal též texty pro knihu-objekt, vydanou roku 2003 a nazvanou že ne zas až, jejímž spoluautorem byl grafik Jan Měřička. Ve Slovníku českých spisovatelů se ovšem dočítáme, že jde o titul z roku 2004, že se nazývá Že ne zas až – a že kráčí o nové verše a lyrické prózy, vřazené do komponované autorské knížky. Nejde přitom spíše o výtvarný katalog? Není skutečně posledním/předposledním Typltovým knižním titulem jeho esej z roku 1996, pojmenovaný Rozžhavená kra – s časopiseckým podtitulem Vratifest –, o němž se ale na záložce Stisku nepíše? To by pak znamenalo, že autor přichází se svou „novou knihou“ po svým způsobem dosti dlouhých jedenácti letech.

O to větší zvědavost by ve čtenářstvu i kritické obci měl Stisk vyvolat, než však dostoupíme k vlastním autorským textům, neubraňme se ještě jedné recenzentské výtce mimoautorské. Redaktor dané knihy Jan Šulc je člověk hodný obdivu, ať pro svůj kritický intelekt či pro svou nezdolnou agilitu editorskou – nuže, je to zkrátka a dobře člověk hodný obdivu, čímž je snad řečeno vše. Je tudíž v nakladatelském a redakčním světě mimo veškerou pochybnost příslovečným Mistrem tesařem, leč právě zde, u tohoto titulu, se potvrdilo, že i takový Mistr tesař jako Jan Šulc se (výjimečně) takříkajíc utne: když totiž na uvedené záložce čteme, že se Typlt narodil v Nové Pace. Ach ano, Typlt a Nová Paka, to je vzrušující téma samo o sobě, jenomže pisatel Stisku se narodil v Jilemnici, jak dokládá zmíněný Slovník českých spisovatelů stejně jako starší či stárnoucí akademický Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Bizarní je, že rovněž autor těchto řádek se svého času dopustil totožného omylu – a od té doby si v každé patřičné typltovské chvíli drmolí mezi zuby: V Jilemnici, v Jilemnici!

Přesto naše úvahy o Stisku započněmež odzadu, totiž od závěrečné Poznámky ke Stisku, podepsané šifrou TJF. Co totiž (možná) vědí o něco starší čtenáři, to již (možná) nevědí ti poněkud mladší, poněvadž to také nikde není vysvětleno ni naznačeno: zkratka TJF znamená Typlt Jaromír Filip, čili odkazuje k autorskému signování, jímž Typlt podepisoval – tj. jako Jaromír Filip – některé své texty před drahnými lety. Právě zde TJF shrnuje základní časové údaje o vzniku a o případném publikování jednotlivých textů: lze říci, že jde o čtyři samostatné útvary a dále o tři básně, které jsou v daném vydání spojeny do tří částí pod novým souhrnným titulem Sotva – a především že všechny tyto texty vznikaly během plných čtrnácti let, aneb, jak praví TJF, „když to celé sečtu, vychází mi z mé strany poněkud nepředložený letopočet 1993–2007“.

Co je na tom ale jářku nepředloženého a co jiného může vyjít někomu jinému z nějaké jiné strany, jsou-li autorovy údaje reálné (a zřejmě jsou)? Spolu s dalšími publikačními informacemi se tady jednoduše dovídáme, že texty, které jsou v knize otiskovány v chronologickém pořadí podle doby své geneze, psal Typlt jednou již od roku 1993, podruhé od roku 1995, přičemž zpravidla nejprve šlo o určitý náčrt, k němuž se pak tvůrce vracel, zřejmě s rozličnou intenzitou – kupříkladu text Michal přes noc, datovaný dvanáctiletím 1995–2007, se podle autorova tvrzení už jenom v jediné větě kryje s původním textem, vydaným bibliofilsky v září 1995. Tak či onak, máme co činit s cílevědomým autorským sebráním jeho tvorby z posledních čtrnácti roků, vidíme, že tu v náležitém časovém sledu defilují texty z pera „starého“ Typlta i „nového“ Typlta, čili texty z doby, kdy autor s literaturou skoncovával, po nichž následují texty z let, kdy, jak vidno, přece jenom s literaturou nadobro neskoncoval. Což je dobře, budiž zpětně řečeno i ve vztahu k času „vratifestu“, stejně jako tady a teď.

Co když však skutečně jde o něco poněkud nepředloženého, v daném případě o poněkud nepředloženě zkomponovaný soubor? Vždyť na jedné straně Stisk demonstruje obsáhlé možnosti Typltovy narativity, a zejména jeho obdivuhodnou virtuozitu stylistickou, na straně druhé jako by zachycoval tohoto tvůrce ve chvíli intenzivního hledání, jinými slovy intenzivně hledajícího svůj básnický či prozaický výraz, prozatím však – neboli po dobu dejme tomu až čtrnácti uplynulých let – vytvářejícího spíše literární variace či pouhé obměny těch výrazových poloh, s nimiž jsme se setkali už před nebo skoro před připomínanými čtrnácti roky, kupříkladu v Pohyblivých prazích chrámů, tj. v raných Typltových prózách, anebo také, v odlišné tvarové temperatuře, v básnickém konvolutu Ztracené peklo.

Nejde přitom o pouhé obměny, povýtce a pohříchu o textové variace, přesto však a vskutku vesměs kráčí o sám princip variace, u něhož bývá větší důraz kladen někdy víc na pojetí „komponovanosti“ než na texty o sobě. To se někdy projevuje přímo v rámcové kompozici vyprávění: kupříkladu úvodní expresionistická či s velkou stylovou expresivitou napsaná próza V tu ránu (v Revolver Revue pod časopiseckým názvem V tu ránu napříč pohromou) je příkladem takové několikeré žánrové a stylové metamorfózy: vyvolává dojem, že se k ní Typlt několikrát navracel a pokaždé v ní pokračoval jakoby v jiném žánrovém zacílení. Od klímovského stylu významového maestosa zde autor dokročuje až k jakési zvláštní kosmogonii spřízněné s ještě zvláštnějším pozemským reálem.

Samozřejmě: není variace jako variace. Princip takového typltovského variování starších a poté i novějších textových útvarů spočívá v prvé řadě v jejich cílevědomém stigmatizování ve směru k žánrovému pomezí, v této knize zvláště směrem na pomezí výrazových forem blížících se k hudebnímu nebo výtvarnému projevu (což se projevuje kupříkladu v důrazu, jejž Typlt klade na grafickou kompozici svých básní, což se týká i veršů zařazených do Stisku). Pro autora je vůbec charakteristické podobné překračování tradičních žánrových limitů: nejsou to totiž ani konvenční povídky, ani svým způsobem rovněž už konvenčně vyznívající experimentální texty, možná ani esejistické rozpravy s maximálním využitím beletristických postupů. Typlt nadmíru dovedně parafrázuje celou řadu zavedených žánrových postupů stylistických vzorců vyprávění, aby vytvořil příběhy svého druhu, zvláštní vyprávění, které v sobě obsahují cosi zaklinačského, záměrně nevysvětlitelného, cíleně neuchopitelného, čili to, co může zapůsobit na čtenáře jako svébytný estetický stisk.

A jsme-li jakoby zakleti v tomto autorském stisku, zničehonic můžeme pohlížet na jednotlivé textové úseky nebo básnické kompozice, vytvořené Typltem v druhé polovině devadesátých let minulého století a na začátku tohoto tisíciletí, taktéž poněkud jiným pohledem. Můžeme se totiž tázat, do jaké míry nalezly tyto kreace své zakotvení v klasickém knižním souboru, zda tím z nich nevyvanulo určité fluidum, kterým se mohly nesporně honosit v okamžiku svého prvotního, časopiseckého nebo bibliofilského uveřejnění. Zdali totiž jejich skutečné místo na slunci není tam, kde se jimi mohou kochat milovníci slovesných extravagancí a všestranně mysteriózně laděných textů – ať už v podobě nástěnného svitku (jako napoprvé u básní z cyklu Víčka), v čajové antologii, v bibliofilské edici, v literární příloze přibyslavského Výčepního listu, ve vydání s fotografickým doprovodem, v klasických bibliofilských tiscích, v hudebním časopise a tak dál.

V této souvislosti není ani trochu zanedbatelné, že novější Typltovy literární práce bývají realizovány i jako radiofonické kompozice, a právě tak má svůj význam, že on sám zabývá tvorbou manipulovaných zvukových nahrávek z vlastních textů. Autorovo pojetí literárního textu se tedy jako by mílovými kroky vzdaluje od obecně řečeno normativního pojetí textu literárního, čímž tyto texty nepochybně získávají na podivuhodné kreativitě, stávají se však také příkladem laboratorního, čili též vysoce inspirativního psaní sui generis, zároveň se ale – z logiky věci – vymykají z rutinní čtenářské komunikace a vyznívají (přinejmenším v některých očích vnímatelových) jako texty pro texty, dokonce i jako texty pro texty pro texty. Leč dají se pak na jeho tvůrčí projevy vztáhnout obvyklá kritéria literární kritiky?

Jaromír Typlt jakoby na tuto otázku odpověděl rezolutně nevyřčeným Ano! – a s dodatkem: „Jenom proto není / žádná chladná úvaha / dost chladná.“ A vskutku nikoli náhodou se autor v posledních řádcích závěrečné skladby Zajetí zaklíná slovy, která ostatně mohou posloužit jako interpretační šém k jeho Stisku: „Zblýskni se / vypěň / zblýskni se / vypěň“. Radujme se, že zaklínání splnilo alespoň jeden nanejvýš bohulibý účel: kniha byla vydána s přispěním Nadace Český literární fond.

Vladimír Novotný

Převzato z: Dobrá adresa 2/2008