Pavel Kolmačka

Stopy za obzor

Stopy za obzor
Triáda, 2006
Jazyk: Čeština
Kontakty
E: kolmacka@sendme.cz

Širokým spektrem současné české prózy od Edgara Dutky až k mladým autorkám jako jsou Petra Hůlová nebo Natálie Kocábová se vine autobiografická a antifabulační nit. Jako by současní autoři pociťovali nutnost vypořádat se s vlastním životním průběhem a na osobních a skutečně prožitých peripetiích demonstrovat zlomek jakési neosobní, ale stále ještě generační výpovědi, vážící se ke konkrétní době a nikoli k nadčasovému vzduchoprázdnu, jehož ryze fabulační raison d’être přestal být aktuální. Takový typ prozaických textů se pak jednoduše rozpíná mezi deníkovými záznamy a pokusem o celistvě uspořádané paměti, jakkoli jsou to někdy memoáry sepsané předčasně nebo – metaforicky řečeno – dopředu.

To je případ knihy dosavadního básníka a od této chvíle i prozaika Pavla Kolmačky (nar. 1962). V téměř pětisetstránkové dvoudílné fresce Stopy za obzor podává autor do jisté míry strhující obraz dvou rozličných etap vlastního života, byť zamaskovaného do chlapecké a později dospělé postavy Vítka Koblasy. Jak adresně uvádí Antonín Petruželka na záložce knihy, střídá Kolmačka různé žánry a roviny daného příběhu. Vedle linie reálně popisné, deskriptivní, jsou v textu hojně využívány i snové pasáže, nasvícené téměř surreálně přízračným světlem, v němž se hlavní hrdina i další postavy tohoto generačního románu ocitají jako by na iluzorním, přesto však dějinném jevišti, kde se podobně jako v absurdním divadle Beckettově čeká na chvíli, až se z výšin snese dolů na modrých křídlech bůh nebo alespoň náznak cesty k němu, která se v celém vyprávění zviditelňuje v oněch „stopách k obzoru“, po nichž jde mladý Vítek jako „věčný stopař“.

Stopařská role či pozice je pouze jednou, levou stranou tohoto oltářního obrazu-Kolmačkova příběhu. Náleží zejména k procesu lidského sebehledačství a sebeuvědomění s jeho záludnostmi, drsnostmi a fascinacemi dětství a nedospělosti. Avšak ten, kdo jde v Kolmačkově příběhu po zanechaných stopách k horizontu, za kterým se snad rozevírá jiný, myticko-metafyzický svět, je autorem náhle uprostřed cesty opuštěn.

Na druhé, „pravé desce“ rozvírajícího se oltáře bytí se objevuje zcela jiný motiv, spojený s přerodem malého Vítka v dospělého muže, vychovávajícího vlastního potomka. Je to motiv „prámu“, motiv jakéhosi odlehlého ostrova, jímž se stává zralost, ale i motiv, který zároveň problematizuje cestu k transcendenci a k mýtu tím, že místo daných, i když ztrácejících se stop (v písku, sněhu, v městské dlažbě aj.) se jedinou jistotou stává pohyb plavidla k druhému břehu. Prám nezanechává stopu. Jenom rychle se uzavírající rýhu v nekonečném klidu vodní hladiny. V Kolmačkově textu symbolizuje dospělost, ale také současnost, nynější bídný stav dospělého Vítka, který se nevzdal metafyzického hledačství, ale jež ho zahlédá spíš v relativnosti dospěle uvážených činů (nebo nahodilých kroků beze stop), kterými prochází jako jedním životním stadiem. Této fragmentární ostrovní pevnině Kolmačka podřizuje i vnější kolorit „druhé desky“ svého textu. Dospělý Vít Koblasa je zaměstnán v dětském domově, který se nachází v objektu bývalého kláštera. Se ženou a s dítětem se přestěhoval na vesnici, opustil Prahu, kde s rodiči a sourozenci vyrůstal. Jako by chtěl z vědomí vytěsnit právě tuto pražskou periodu, své dětství na periferním sídlišti v době totalitního režimu.

I tenkrát Vítek tíhnul spíš k rudimentárnímu a myticky prosluněnému venkovanství, i tehdy víc prožíval příběh svých prarodičů než problematičnost rodičovského a synovského vztahu. To neznamená, že by Kolmačka tuto temnou periodu odbyl. Naopak pečlivě eviduje, jak jeho generaci zdeformovaně vychovávala socialistická škola, jak mu učitelé do hlavy vtloukali, že „věčnost neexistuje“ a dění na světě podléhá zákonu o proměně a stabilitě hmoty jako jediné uznané „filosofické“ substance, jež měla z myšlení vypudit jakýkoliv náznak intelektu a závratě z věčnosti a metafyziky. Právě v sugestivně holém, faktickém popisu normalizační „sídlištní“ doby spočívá jedna z dominant Kolmačkových Stop. Autor si našel patřičný odstup od oněch let a právě proto je může přesně evokovat s jejich vyprahlostí a prázdnotou i s fenoménem ubohé náhražky, již v jeho vyprávění symbolizuje skoro „rodokapsový“ román v románu, totiž příběh rytířského stopaře nebo tajemného jezdce, který chlapec Vítek po částech slepuje svou dětskou fantazií. Druhá část knihy, v níž pluje prám dospělosti, se obejde bez takových „zcizujících“ fabulací naivního hrdinského příběhu. Kolmačka přítomnost mytizuje pouze pomocí instrumentů lásky, smrti, rodičovství a filosofie neodvratného času. Přesto se druhá část knihy zdá být tezovitější a děravější než první, dětský příběh.

Aby přirovnání Kolmačkovy knihy k deskovému oltáři bylo úplné, zbývá dodat, že epicentrem obou postranních desek (levé s okem stopařovým, pravé s plavbou na prámu) je pomyslná střední deska, obsahující stále přítomný, ale neverbalizovaný mýtus bytí, k němuž Kolmačkovo básnické i prozaické psaní směřuje.

Jan Suk

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Triáda
Rok: 2006