Jakub Řehák debutoval před pár měsíci jako básník sbírkou Světla mezi prkny. Letos mu bude jedenatřicet let. Vychodil gymnázium v Uherském Brodě, poté studoval na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně a během studií režíroval několik krátkých filmů (Doupě, Jáma a Svatá Marie). Zaměstnán byl většinou v obchodní sféře. Od roku 2005 pravidelně uveřejňuje své verše na serveru www.totem.cz (pod nickem cit-i-zen). Časopisecky publikoval, a to nejen poezii, ale i recenze, v časopisech Weles, Pandora, Souvislosti, Tvar a A2. Žije v Praze.

Tyto údaje, opsané ze záložek, jsou nesmírně důležité pro knihovny, literárněvědné ústavy a budoucí badatele, a proto jimi své glosy vždycky začínám. Pro trojici Wernischových antologií z děl „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ jsem vyhledával životopisné a bibliografické údaje do medailonů autorů, takže o tom leccos vím: šlo o přibližně čtyři tisíce osob a u poloviny z nich byl debut jejich knížkou jedinou. Důvody to mělo v podstatě dva. Prvním bylo předčasné úmrtí (povětšinou na tuberkulózu). Druhým, že mnoho mladíků si vydáním sbírky splnilo své romantické ambice a napříště talent nasměrovali k profesní kariéře. Mám doma rozličné odborné publikace o strojírenství, medicíně, cukrovarnictví, školství ad.; pokud v nich byly medailony zasloužilých osobností, nakupoval jsem je po antikvariátech s tím, že by se mi mohly při pátrání po zapomenutých básnících hodit. A skutečně: kdo na přelomu 19. a 20. století v Čechách něco znamenal – všichni ti věhlasní chirurgové, architekti, stavitelé, starostové měst, školní inspektoři, ředitelé pivovarů – měl za sebou v mládí vydaný útlý sešitek básní. Dvacet stran bez hřbítku, víc jich nebylo. Dokonce i pan nadlesní v Kostomlátkách se mohl ve slabé chvilce v hostinci pochlubit panu lékárníkovi sbírkou. Ten pochopitelně též v době studií v Hradci vydal sbírku, avšak pod pseudonymem…

Současná doba bohužel debutům nepřeje. Nemyslím ostřílené pozdní debutanty, jakým byl třeba loni Tomáš Zmeškal. Mám na mysli debutanty regulérní, ergo věkem mladé. Pokud se vůbec najde nakladatel ochotný debut vydat, musí zohlednit komerční hledisko: distribuční firmy knihu bez hřbetu dneska nevezmou. Debutant zas tuší, že se další knihy hned tak nedočká, a proto se snaží otisknout, co jde, a vybere šuplík až na dno. Výsledkem jsou nevyvážené sedmdesátistránkové sbírky. Oněch pět šest zásadních textů, do nichž autor vtělil své literární gró, se v té přehršli ztratí.

Naštěstí tohle není případ Jakuba Řeháka a jeho prvotiny Světla mezi prkny. Pravda, i tato sbírka má sedmdesát stránek. I ona je, co se témat a rozsahu jednotlivých básní týče, tak trochu každý pes jiná ves. Od čtyřveršové čivavy po dvacetiveršového bernardýna. Ovšem tím, že jsou psiska rozstrkána do pěti vesnic, navzájem se nepoštěkají ani nepokoušou. Společná všem básním je výrazová civilnost. Zde jsou dvě z nich:

„Pomalu se sype hnízdo vos z rohu kůlny. / Se smrákáním ruce sbírají z verandy / zrezivělé srpy. Nebarví je krev, / jsou od kosené trávy. Za zdí smýkne cosi. / V prázdných pokojích chrastí stíny. / Ležíme spolu, peřiny cedí dech, a ten je čím dál těžší. / Cizí uši poslouchají. Nikdy už nepřijdeš? / Na chvíli tě slyším zakřičet během teplé noci“ (Zakřičet).

Ta druhá je bez názvu:
„Ve vysokých bytech proděravělých potrubní poštou / a štěnicemi / u stolu sedí nahý muž a zpívá / do prázdna / v lampičce šelestí / chycená moucha.“

A víte co, tu máte ještě jeden kousek, jmenuje se Systém kladek:
„Daleko za stranou ulice / začíná důvěrný pohyb pater. / Má postel tažena vzhůru po silných provazech, visících ze systému kladek pod střechou činžovního domu. / Závratné pohledy na mizející hlavy nájemníků / na konci dne čpícího petrolejem. / Je to krásná doba, která nemá konce, / nezříká se jmen pro věci bez pohybu. / Náš dům. / Náš otec. / Náš otec dům / plný pater.“
Mně prostě Řehákova sbírka Světla mezi prkny sedla.

Michal Šanda