Jiří Dynka

Tamponáda

Tamponáda Tamponáda
Druhé město, 2006, 59 str.

Jiří Dynka (1959) se za sedm let, co znám jeho tvorbu, stal pro mne fenoménem: autorem, který navnazuje hravě nonsensovými tituly na podivuhodně svébytnou a naléhavou lyriku, která v každé knížce natáčí ke čtenáři jinou tvář: od zveršovaného pop artu (okleštěnou verzi nabídl v publikaci Minimální okolí mrazícícho boxu) přes kodrcající adjektivní newspeak (wrong!, liviový lenkový) po epické básnění na vlně pozdního poetismu (Sussex Superstar). Své sbírky básní Dynka dávkuje přísně: od debutu v sedmadevadesátém roce jich vydal pět, co sbírka to útlý svazek, co báseň to minimum veršů, resp. více bílého místa než černých písmen – v nejnovější knížce Tamponáda (64 strany) najdeme básní jedenadvacet, nesahajících dál než na deset řádků. A přitom hned od prvního textu cítíme, že i nynější počin autora, který ani po sedmnácti letech v Praze neztratil svoji mélickou moravskou dikci, je „plný krve“ – v okamžiku podléhající své tělesnosti a skrz ni, skoro až v panerotickém duchu, obzírající dráždivost skutečnosti, jejímž společným jmenovatelem je žena.

Dynkova dávka nových textů se sice zbavila jak dřívějších četných popkulturních a reklamních rekvizit (zbyly z nich v celé knížce snad jen Dobrá voda, Harley Davidson, fitness a „vitamínové bomby“), tak svého drkotavého rytmu (adjektiva střídají čtenářsky přijatelnější nositelé děje: podstatná jména a slovesa), ale základ zůstal stejný: i nadále je Jiří Dynka až hypochondricky soustředěný na sebe sama, i nadále je on sám mírou všech věcí, které se dostanou do jeho zorného pole buď v bytě, anebo častěji v samotě parku, lesa či v odlehlém koutě plovárny. Podstatné je v každém případě citlivě pozorovat, vrhat pohledy: s tou smyslovou lačností a požitkářstvím voyeura, o níž podává ve svých černobílých snímcích svědectví kyjovský fotograf Miroslav Tichý; lapat lepé situace a slovy laskat jejich obliny a zvýznamňovat jejich záhyby. Podstatné je ale také být při tomto pozorování nerušen, moci setrvávat v bezpečí svého tuskula: vše je nutné směřovat k tomu, píše Dynka, aby básník „mohl být sám“, mimo ruch ulice – jen tak lze totiž „písemně pracovat pohlavně“ či spět k „vidění vrcholné vagíny“.

Pohlavnost básníka, drážděná i samotnou řečí, užíváním aliterací, stejně jako oblíbeného vykřičníku, se v jednotlivých obrazech dotýká současné Prahy (protože „nemohu být /kempovat/ déle mimo Prahu!“), v detailnějších pohledech pak především tří generací žen, které vstoupily a stále vstupují do autorova života: matky, manželky a dvou dospívajících dcer. Konzument Dynkových ladně tesaných strof až žasně, jak spontánně, s jakou ochotou, s jakou bezelstností se tu říká vše – čili uvažuje se o manželské nevěře, přemítá o onanii (za niž se mimochodem autor stydí stejně jako „za psaní poezie“), volky nevolky vrací k matce žijící v Luhačovicích, eventuelně po špičkách přichází k realitě neodbytně pučících těl pubertálních potomků („moje bolest dcery: / poznám, kdy přijde o panenství?“). Tělesnost v Tamponádě dominuje, ale není bez souvislosti s metafyzikou: Jiří Dynka spatřuje v erotismu jeho podstatu, tj. životní elán, a toho je třeba využívat – mj. proto, že „kdo nesouloží, / přestane se smát“. Stejně tak erotismus není bez spojitosti s pudem smrti: „jarní“ náladu prvního oddílu (Odpočítávání) vytlačuje makabrální motivika oddílu druhého (Na výpadovce záporná zatáčka): rozkvět náhle střídá vadnutí, jehož symboly jsou hřbitov, nemocnice, havárie, vražda (i když jen ta televizní), ale třeba také touha „odejít pryč“, s níž koresponduje fotografie Nuselského mostu na první straně obálky, jejíž základní barvou je červeň okysličené krve…

A ještě k tomu smíchu: Dynkova poezie je, nevím, jestli chtěně, či bezděčně, v řadě míst komická: nejen kontrastem něhy vložené do celku obrazu a posedlosti technickou či vědeckou exaktností jak v pojmenováních, tak třeba v užívání číslovek, ale také přízvukem, rezolutností v místech, kde to čtenář nečeká – Tamponáda tudíž překvapuje verši jako „Přál bych si být pozlacený!“, „Jsem připraven koniklece utrhnout!“ nebo „Nesnáším přenosnou zeleň – pokojovou palmu!“ Skoro jako bychom sledovali obrazy v němých groteskách: Dynkovy verše totiž mají značnou evokativní sílu, vystupují před čtenářem z plochy do prostoru – jako gag, jako anekdota; ale jejich smyslovost je vždy dochucena nadsmyslovostí. Ostatně titulní Tamponáda v lékařské terminologii znamená „ucpání krvácející rány“ a básník mnohdy přiznává, že „nechce trpět“ – jenže k čemu bránit a zachraňovat dokonalost těla, když pouze „zraněn / …mohu psát“? A co dál, když „sebeláska, sebezranitelnost mě deprimuje!“? Novinka Jiřího Dynky, jak vidno, klade podstatné otázky.

Radim Kopáč

Druhé město, 2006, 59 str.