Novou sbírku Ivana Wernische bude obeznámený čtenář právem vnímat jako jedno z básníkových vrcholných děl. Několik desítek formálně různorodých textů, od krátkých, úsečných básní přes celou řadu delších básní v próze až po zdánlivě rozverné finále, v němž tvůrce několika básněmi navazuje na své někdejší autorské alter ego Václava Rozehnala, nezaměnitelný smysl pro humor, groteskní aluze na staré časy, snová obrazivost, tušová lehkost a zenová bravura lyrických obrazů, ale také všeprostupující těžká melancholie a v neposlední řadě četné motivy životní rekapitulace a jemné, leč nepřeslechnutelné tóny loučení… to vše jsou cihly, z nichž je postaveno Wernischovo zcela jedinečné Tiché město.

Z recenzí

„Poezie v autorově imaginativním světě nenapodobuje skutečnost, ale skutečnost napodobuje poezii. I z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že pokud Wernisch vydá v budoucnu další sbírku, bude se v rámci současné české poezie jednat stejně jako v případě Tichého města o jednu z prvořadých událostí.“

— Libor Staněk, iLiteratura