Pavel Kohout

To byl můj život?? (1. a 2. díl)

To byl můj život?? (1. a 2. díl)
Paseka, Pistorius & Olšanská, 2005, 323 str.
Jazyk: Čeština
Autorská práva v zahraničí
Dilia
W: http://www.dilia.cz
Kontakty
W: http://www.pavel-kohout.com/

„Jako bych od vyhazovu z vlasti už nic podstatného nezažil, o nic se nepokusil…“ Tak si stěžuje Pavel Kohout (1928) ve svých nových dvoudílných pamětech, když se zamýšlí nad šest let starou publikací Pavla Kosatíka Fenomén Kohout. Poemigrační etapě dramatikova života totiž publicista věnoval v kritické biografii pouhou šestinu stran. Byl to jeden z hlavních důvodů, které Kohoutovi zavelely, aby se znovu kompletně prohrabal zahradou i smetištěm svého života.

Chtěl po Kosatíkovi „osvětlit zbylé černé díry ve vlastním životopisu“ a navázat na své vlastní „memoáromány“ Z deníku kontrarevolucionáře (1969) a Kde je zakopán pes (1987). Dvoudílná publikace To byl můj život?? (Paseka, 2005, 328 s. a Pistorius, 2006, 352 s.) je tedy vlastně už třetí Kohoutovou autobiografií.

Kohoutův život je příběhem nebývale strmého a ideologicky podmíněného kariérního vzestupu a následného pádu. Kdo jiný prošel obdobnou dráhou jako tento někdejší stalinista, později chartista a exulant proti vlastní vůli, jenž v emigraci uspěl a organizoval pomoc těm, kteří byli doma za své názory stíháni, nesměli publikovat, dělat svou práci?

Kohout v publikaci pro zesílení dramatického efektu volí netradiční formu vyprávění. Svého hrdinu, „jemuž se v rodné zemi módně říká kontroverzní“, rozděluje na dvě osoby. On – mladý, chybující, a Já – moudrý, vyrovnaný. Domnívá se, že tak lépe přiblíží spornost svého výjimečného osudu a současně vystihne několik životů, důležitých etap společného My, které označuje symbolickými názvy Zaslepení, Prohlédání, Vynesení a Navracení.

V souvislosti s popisem existenčních eskapád první osoby však používá až nesnesitelně infantilní styl. Ona druhá, stářím zmoudřelá osoba shovívavým a nasládle omluvným podtónem přibližuje čtenáři Kohouta ne jako zpočátku šplhouna, snaživce, tvrdého kariéristu a později odvážného člověka, ale pořád dokola jako „chcípáčka, chlubílka, chudáčka, básníka, novice, Pavku pěvce, pokáraného autora, čerstvě proslulého dramatika, neúspěšného rebela, prozřelého dramatika, staršího pána, nenapravitelného optimistu“.

Čtenáři se tak apriorně podsouvá všudypřítomný pocit ublíženosti, jakési životní frustrace, byť to zjevně není pravda. Autor totiž kouzlem nechtěného přiznává svoji vědomou i nevědomou snahu uspět za každou cenu, vždy vyniknout, stát jako správný divadelník ve světle reflektorů, zaujímat důležité postavení k událostem. V tomto smyslu jsou naprosto výstižné dvě scény z jeho života.

Tou první příhodou jsou nezdařilé přijímací zkoušky do rozhlasového dětského souboru Miloslava Dismana. I když malý Kohout neuspěje, přesto zůstane trčet v sále tak dlouho, až se nad ním slitují a vezmou ho. Na něco podobného musí mít člověk od přírody vlohy i žaludek.

Druhou historkou je Kohoutova dodnes trvající radost z toho, že na vojně byla četa, jíž velel, vyhlášená vzornou v rozcvičkách, v úklidu rajonů, v pořádkovém kroku atd. Kdo prošel zkušeností Československé lidové armády, jistě si vzpomene, jak takoví opruzové ostatním zbytečně komplikovali už tak nepříjemný život. Tehdy už známý básník a vzorný voják pak jede po boku Pujmanové, Majerové, Hoffmeistera a dalších exponentů režimu reprezentovat naši kulturu do maoistické Číny. Ono My se přitom ani po letech odstupu při líčení těchto příhod nezardí, nezakusí stud. V obou dílech memoárů je takových příkladů více než dost.

Mimo ustavičné připomínání svých literárních a divadelních úspěchů, četných milostných avantýr i materiálně bezstarostného života (lyžování v Tatrách, pobyty v lázních, život u Drdova dobříšského stolu, vlastní byt i auto – „byly to utopie i pro toho, kdo na ně měl, a on, bůhví, měl!“), tak čtenář čeká, kdy se konečně ono zmoudřelé Já vzpamatuje a svému „chcípáčkovi“ dá co proto. Kdy po Prohlédání, Vynesení a Navracení Kohout provede nějakou bolestnou sebereflexi, kdy dospěje ke klíčové otázce – proč jsem podlehl já, ale druzí ne? Proč existovali lidé, kteří na komunistické pozlátko neskočili, byť zažili to samé rozčarování z doby předválečné hospodářské krize a následné hrůzy nacistické okupace?

Čeká marně. Dramatik prohlédne, teprve když narazí, když se mu přestane dařit. Ale ani tak si ve svých memoárech nevzpomene, že teror a nezákonnosti nezačaly teprve procesy s komunisty či potlačením pražského jara a normalizací, ale už v dobách poúnorového zaníceného schůzování, „kde oproti dnešku všichni neuvěřitelně kouřili“. Už tehdy pankrácké cely a pracovní lágry vykazovaly plný stav.

V líčení událostí z let 1979–1992 přitom Kohout úplně stejnou zaslepenost, která ho kdysi sužovala v Československu, bez rozpaků vyčte západním intelektuálům: „Svazákům tím otřesnějším, že budou mnohdy v požehnaném věku a ozdobení gloriolou univerzitních titulů. Zvlášť deprimující ale bude jejich nevědomost, kterou si někteří možná pěstovali vědomě, aby nic nerušilo kruhy jejich rádoby pokrokových dogmat.“ Je to správná diagnóza, platí ale na obě strany, což si Kohout nepřipouští.

Jinak je druhý díl pamětí psán živěji a přitažlivěji. Čtenář tu najde spoustu informací o exilu i sugestivní popis umělecké hašteřivosti a závisti v západoevropských divadlech. Úplně nejlepší pasáže jsou ty, v nichž Kohout opustí svůj narcismus a oddá se jako pravý spisovatel zaznamenávání svého okolí, třeba skvělému vykreslení vídeňské atmosféry konce 70. let či cestovním zážitkům z New Yorku nebo Hamburku.

I popis polistopadového návratu do Československa, přesná deskripce utvářejících se mocenských kruhů okolo Václava Havla anebo noční zážitek v Husákově čerstvě opuštěné hradní ložnici hovoří o Kohoutově schopnosti postřehu, literární zručnosti a smyslu pro dramatizaci. Nebyl by to ale Kohout, kdyby úplný závěr opět neokořenil skuhráním a ublížeností: za tak výjimečný života běh se mu totiž zatím nedostalo českého státního vyznamenání. Což dětinsky dokládá otištěním orodujícího dopisu přítele Vaculíka a zamítavé odpovědi prezidenta Klause. Poslední věta je v tomto smyslu zcela symbolická: „Dokončení ještě snad příště!“

Dokončení čeho? Zřejmě dalšího kola memoárů, v nichž „omamně pokračuje dar hry na nesmrtelnost, který dovoluje loučit se s nadějí“. Možná i s nadějí na nějakou tu medaili.

Jaroslav Formánek

Převzato z: Respekt 8/2007

Vybrané vydané překlady (1)

Mein tolles Leben mit Hitler, Stalin Němčina

Jazyk: Čeština
Místo: Litomyšl, Praha, Příbram
Nakladatelství: Paseka, Pistorius & Olšanská
Rok: 2005
Počet stran: 323
Autorská práva v zahraničí
Dilia