Nakolik „vážnou známost“ navázal básník Karel Šiktanc s poezií, je možné zjistit ve sbírce, v níž jsou soustředěny verše z let 2003–07 a kterou v doprovodu ilustrací výtvarníka Jana Koblasy a v téměř bibliofilské formě vydalo nakladatelství Karolinum.
Šiktancova sbírka nevolá po recenzi. Ne, že by tato Vážná známost nestála za zmínku, ale protože jí jaksi přirozeně nestačí jen anotace ohlašující vznik dalšího básnického počinu letošně červencového osmdesátníka, a současně by ani nebylo dostatečné oslavit tento svazek očekávatelným souborem superlativů o setrvalosti inspirace, vyváženosti gest, brilantní jazykové výbavě či životaschopnosti imaginace. Co k ní říci? Jaká vztáhnout slova, která obejmou verše podobné těmto: „Asi se páčí květy / A příčí se trn / Asi tě jednoho málo / A jenom cizí prudká důvěrnost či zášť / je s to se přilstít / a vrátit ti s drahotou tvé plné vědomí, tvůj / smysl nesmysl…“
Už při prvním a zběžném nahlédnutí je vzbuzen obdiv básnickou energií. Nejen vitality autora, ale tvořivé síly, která je zde čitelná setrvale, usazeně, možná méně dramaticky, ale s neslábnoucím zájmem, zaujetím, hravostí. Řádky pokrývají verše křehké a něžné i masivní a hřmotné a razantní. A nejlépe pochopitelně zaznějí tam, kde o sebe vzájemně skřípnou i vzdychnou jako např. v básni Pozdní večeře, v níž lze číst: „Den, jasem sláb, / nemá už sílu pronést slovo / Ale v té první tmě je tu jak v růži: záhybno, stolisto, svíravě, bordovo – / poslední holubi padají střemhlav // do prázdného dvora.“
Při hledání klíčů ke dveřím této sbírky, je nutné projít jednotlivé verše, pročíst celek, a možná až u poslední básně, nazvané Koróna vos, nahmátnout otevírací formuli, jíž básník navádí i svádí, vyrušuje i vzrušuje: „I si jen hraju. / A toho zalíbení v dotecích A v drobných / křicích vody / K hranici únosnosti!“ Svých slov se Karel Šiktanc dotýká na samé jejich hraně, za níž už by se rozlehlo – parafrázujme básníka – nevýslovno. Žádná abstrakce, žádný sentiment, vše ukotveno ve viděném, v zažitém, v lidové melodice, ve slovní hříčce. Vzpomínky, příběhy, momentky všednodenna a dynamika věcí vymaňující se z pozorovaného detailu, když např. „tříští se rozhihňalo sklo“ a „strom hlučně dýchal“. V nadzemních částech a po výhoncích lze stoupat až k novotvárným libozvukům, k jímavé malebnosti, která v obrátce a spádu zadrkotá a zdrsní: „Slepá zima v domě. Zavadila / o mě. Možná že dneska přijde / noc, kdy jednou v roce smějí potmě chodit // keře, stromy, rákosí i květiny. // Kdy smějí utíkat jak lidi.“ V opačném směru je možno sledovat s chutí vyhmatané kořeny skutečnosti („až oči slzely od toho veselí… / a napadl mě: můj život). Z vůní a barev, že až „ledová modrá nebes trhá oči“, z neopakovatelnosti situace se vylamují verše; to když „číšnice měla oči z ikony / a nádherně ohrnuté, nadvakrát něžně natržené / rty – / od sněhu do pláče“. Ono podstatné se prociťuje v nehmatném („Žíhaně lomen svalil se do dvora,/ hranatě koulí se bronzový balvan hicu…“).
Nakonec je nutno uznat jediné, vlastně dvojí: jednak, že Vážná známost je až do podstaty a do konce výsostnou poezií, jíž čtenář bezvýhradně věří. A za druhé, že tam, kde nelze napsat kritiku, nezbývá než stvořit paján, neboť „je krásné si věčně koledovat o lásku. A krásná vážná známost…“

Milena M. Marešová

Převzato z: ČRo 3–Vltava, pořad Mozaika 1. srpna 2008

Recenze Wandy Heinrichové (Tvar 19/2008, přetištěno na iLiteratura.cz, 15. 12. 2008)

Recenze Jana Havlíčka (iLiteratura.cz, 21. 10. 2008)