Jaroslav Kovanda

Výlet na Kost

Výlet na Kost
Protis, 2007
Jazyk: Čeština

Zlínský rodák Jaroslav Kovanda (1941) vstoupil do literatury až po roce 1989 a po několika klubových, resp. vlastním nákladem otištěných souborech veršů se širší veřejnosti představil až v roce 1999 sbírkou Za oknem Erben (vydanou v brněnském Hostu) – a po ní následovaly čtyři další včetně rozsáhlého výboru z autorova díla, doplněného o několik netištěných textů a nazvaného Žádný žebř (2005). Nejde však jistěže o kvantitu sbírek (namátkou politický grafoman Karel Sýs jich v uvedeném údobí vydal mnohem víc, žel a bohužel – a především zcela k ničemu), nýbrž o jejich kvalitu. Kovanda, aťsi nepřijímaný nebo nevlídně vnímaný některými tu novodobými krasoduchy, tu nynějšími experimentátory, postupně svou tvorbou dospěl ve výraznou postavu současného českého básnictví. A jeho svým způsobem robustní, až řeřavá a syrová imaginace umělecká k tomu vskutku nepotřebovala „žádný žebř“. Žádala si pouze nepotlačované osobitosti pohledu i vhledu – a jak se ukazuje, též a občas krapet špetek cestovních či polocestovních zážitků.
Takový charakter má zvláště autorova sbírka nejnovější, kterou můžeme považovat za jeho básnický text desátý čili jubilejní – totiž sbírka Výlet na Kost, vydaná v nakladatelství Protis jako 18. svazek nakladatelské edice Večernice. Šestašedesátiletý umělec nabízí klíč ke svým poetickým rozpravám již v mottu, kde připomíná slova ruského literáta a literárního vědce Viktora Šklovského, autora věhlasné Teorie prózy: „Ztrácíme sebe, stáváme se pojidlem.“ Tenhle výrok vyřčený tváří v tvář rozhraní moderny a avantgardy ovšem v dnešních dobách nabývá jednoznačně postmoderního vyznění – a takto do určité míry zřetelně postmoderní ražení mají či mohou mít též Kovandovy strofy. Nikoli náhodou tady nejsou jednotlivé básně rozčleněny do oddílů či cyklů: vytvářejí jakoby nekonečné pásmo, i z hlediska svého vzniku zahrnující bezmála čtyři desetiletí. A zdá se být skoro lhostejno, zdali jsou místo a čas básně lokalizovány třeba do pařížského Louvru v létě 1969 nebo třeba do Bosny z konce let osmdesátých či poté do Vyskeře například dne 19. srpna 2005. Právě báseň z Vyskeře knížku uzavírá – a přitom ani neuzavírá, naopak: zcela zjevně nabízí můstek do dalšího, nekončícího tvůrčího dění.
Kovandův umělecký časoprostor tak ruší hranice, pomyslné i nepomyslné, mezi dílčími časovými vročení i mezi topografickým umístěním konkrétních textů-zápisků. Jde mu přece v prvé řadě o navenek trsovité, letmo nazírané a do všeotevřena rozprostřené, leč taktéž o vskutku až kamenorytinové pojmenování a postižení životního pocitu mezi minulostí a přítomností. Onen životapocit pak spočívá zvláště v citovaném konstatování, podle nějž ztrácíme svou identitu a stáváme se pouze určitou pomůckou k něčemu, prostředníkem čehosi.
A právě tomuto vytyčenému postulátu či hrozivému mementu se Jaroslav Kovanda ve Výletu na Kost ne-li brání, pak se proti tomu dozajista i trucovitě ozývá. Vyrukovává proti tomu i s jakousi nepojmenovatelnou valašskou či středomoravskou vzdoruplností, ale i tím, že – jak nadmíru výstižně postřehl Jan Šulc – i svým skoro nenapodobitelným „uměním pohybovat se na jemné hraně mezi tím, co je v básnickém vyjádření uměřené, a tím, co už působí silácky a nedůvěryhodné“. Znamenitě řečeno. Kouzlo i přelud Kovandovy múzy básnické tkví právě v sepětí těchto zdánlivě protichůdných principů: do předkládaného životního pocitu nepřetržitého kolotoče vjemů a dojmů autor vnáší především zmíněný vehementní přístup – a zároveň ho s naprostou přirozeností prozvučuje či nechává proznít jakýmsi nejrudimentárnějším lyrismem, jakého zdaleka není schopen každý básník, ani kdekterý básník na slovo vzatý. A kromě toho se nám stává, čteme-li si s potěšením i se zaujetím v Kovandově Výletu na Kost, že si znenadání připadáme jako kdyby „očičkováni větvery“. Kdo ví, oč kráčí, dobře ví – a kdo neví, nesmí se tím nechat zmást.
Jenomže Jaroslav Kovanda není žádný hračička, kdeže. To jen takovou slovní gestikulací poetickou nám rozmarně ztěžuje cestičky k interpretaci. A kdo se o ni pokusí, ten se nejspíše záhy ujistí, že autorovým tajným snem, nepochybně i v této sbírce, zahalené do podoby cestovního pásma, snem rozechvěle utajovaným, je čarovná Holanova epičnost…

Vladimír Novotný

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Protis
Rok: 2007