Velkovýbor z básnické tvorby zlínského hloubavce, poety a výtvarníka Jaroslava Kovandy měl vyjít v pražském nakladatelství Academia a kritik a hudebník Jan Štolba také pro tento knižní dům připravil obsáhlý průřez autorovým dílem, leč dopadlo to trochu jinak: Korpulentní svazek zahrnující početné ukázky z Kovandových básní napsaných v letech 1969–2004 a nesoucí titul Žádný žebř (podle verše „na nebi dnes leží mračna jako patroděry / a žádný žebř se k nim nedá přistavit“) nakonec vyšel v olomoucké Votobii v redakci Petra Pustoryje. Zmíněný žebř se k nebi asi nehodí a asi ani k patroděrám, zato ke Kovandově poezii se jistěže přistavit dá – a editor Štolba se o to také pokouší. Jenže si přitom zvolil cestu nikoli snad netradiční, rozhodně však obtížnější a také o poznání spornější.
Pokud totiž, připravujíce výbor z díla z toho či onoho básníka, máme v úmyslu zachytit jeho tvůrčí vývoj, resp. souvislosti tohoto tvůrčího vývoje, zpravidla se pak přikláníme ke chronologii textů: Rozhodně přece neplatí ani v nejmenším, ač tak má za to editor, že „čas a posloupnost vzniku (textů) se zdají být z čtenářského hlediska spíš podružné či nepřehledné“. Tak to nikdy není, vždy je jakékoli časová posloupnost stejně důležitá jako věk, ve kterém básník tvoří či se odhodlává k nějaké proměně svého psaní, zatímco když všechny texty, dávné i méně dávné, jakoby sesypeme do jednoho velikého kadlubu, mohou nám právě jejich časové souvislosti snadno uniknout. Zato se musíme řídit zcela jinými měřítky, v takových případech vesměs editorskými čili editorovým. A tak i u publikace Žádný žebř není možno hovořit prostě o „výboru z Kovandy“, nýbrž spíše o „Štolbově Kovandovi“: To editor čaroval s autorovými texty z různých dob a z různých sbírek, aby z nich vytvořil ediční opus. Ať je to cokoli, vždy půjde o něco, co může na čtenáře zapůsobit jako ryzí žíla Kovandova básnictví, stejně dobře však také jako nepříliš přesvědčivý konglomerát – záleží pokaždé na vkusu a na gustu.
Jak je to ale se Žádným žebřem? Poslyšme, jak nazval Štolba jednotlivé oddíly (celkem jich tu je šestero), do nichž zařadil své ukázky z autorových knih veršů: Okreska – Místo hmoty – Hlína – Karkulka v bikinách – Vše zapadá – Konvičkou do sna. Nuže dobrá, leč jak znějí názvy Kovandových sbírek, počínaje rokem 1999, kdy v brněnském Hostu vydal po několika klubových tiscích atp. svou prvotinu? Takto: Za oknem Erben – Legenda o Svedrupovi – Odpolední klid – Nebe nad kantýnou – Chlapec hrající si s krabem; konečně i název knižního rozhovoru Jaroslava Kovandy s Radimem Kopáčem je zvolen v jiné tónině: Jako kojený anděl. Inu, zdá se, jakoby šlo o jinou významovou řadu, zdá se, že pro Kovandu vůbec není charakteristická invence směřující ke slovním spojením jako namátkou „místo hmoty“: Je to zjevně básník daleko rudimentárnější, grotesknější a především lyricky údernější: však také ani náhodou zhola nepotřebuje ke svým básnickým dotekům s pozemskostí či nebeskostí „žádný žebř“!
Slušelo by se toto krátké zamyšlení pojmenovat „,Pětatřicátník‘ Jaroslav Kovanda aneb Po šesti letech“ – proč? Nuže, Jaroslav Kovanda byl dlouho někým takovým na způsob tajného básníka; tento nadmíru zajímavý a osobitý výtvarník (jeho kresby z cyklu Zákusky doprovázejí i olomoucké vydání) sice psal verše, žel publikoval je krajně sporadicky a jen málokdo s tím byl obeznámen. Teprve po jedenadvaceti letech Kovanda se svými texty vyrukoval na veřejnost: Publikoval sbírku Milý bratranče, byť pouze v rámci klubovního tisku (vydaného až po listopadu 1989, až v roce 1990) v někdejším Okresním kulturním středisku Gottwaldov. To se odehrálo před patnácti či šestnácti lety, teprve tehdy se totiž Kovanda vyloupl ze své tajné poetické ulity – a skoro celé další desetiletí trvalo, než mu, jak již bylo řečeno, v Hostu vydali knížku Za oknem Erben.
To už byl Kovanda znám jako zakladatel a vydavatel zlínského „časopisu pro současnou poezii“ Psí víno (periodika nikoli regionálního, leč od počátku s celorepublikovým dosahem), který existuje od roku 1997 – a jenom kvůli těmto zásluhám o českou literaturu by měli Kovandovi vztyčit ve Zlíně pomník v nadživotní velikosti. Zatím tak neučinili, na jiný pád však tak učinila olomoucká Votobia, která vydala Žádný žebř – publikaci, která zahrnuje skoro dvě třetiny dosavadní autorovy básnické produkce a k tomu i „mnohé texty z nevydaného rukopisu Z trojského koně kost – básně z výletů“ a ještě i několikero dalších básní, do vydaných sbírek nezařazených. Čili: Z pohledu širší veřejnosti se Jaroslav Kovanda zabydlel v soudobé české poezii až před šesti sedmi lety, zato od té doby v ní má pevné, kovandovské místo. Není podstatné, zda do ní vstoupil „zadním vchodem“, jak míní Jan Štolba, nebo nikoli – navíc věru nevíme a rádi bychom slyšeli, co údajně zadněvchodového lze spatřovat na vydání sbírky (navíc u básníka takříkajíc nezavedeného) v prestižním nakladatelství!
Opožděný vstup do hájemství české poezie však přesto a nicméně neznamená nic jiného než takový iniciační vstup a soudobou scenérii našeho básnictví si dnes již bez Kovandy nedovedeme představit, třebaže rovněž tento umělec má, podobně jako každý jiný svébytný tvůrce, své věrné vyznavače i své stejně věrně zamítače a popírače. Leč jaký je básník Kovanda, na co navazuje, co je pro jeho prozatím publikovanou tvorbu, zvláště v průběhu řečených posledních šesti sedmi let, nejsymptomatičtější? Štolbův esej, jímž se vydání Žádného žebře uzavírá, míří hluboce ke dřeni autorova básnictví a v tomto směru vyslovuje řadu znamenitých postřehů, jakmile však interpret začne srovnávat, hledat autorovy sudičky či listovat v jeho poetickém rodokmenu, zdá se, že přejícně míchá dohromady Kovandovy čtenářské lásky a jiné solitéry tohoto typu s těmi, kdo skutečně jeho básnický naturel ovlivnili. Jistěže Kovanda patří k sukovitým osamělcům české poezie, jistěže skoro celý život strávil a tvořil v ústraní, není to však žádný Deml, žádný Hrabal, ať tito velikáni svého času učarovali zlínskému umělci sebevíc. Tady nám dozajista pomůže historie: totiž literární historie.
A ta nám nepochybně může být nápomocná: Jaroslav Kovanda, ročník 1941, rodák a kumštýř zlínský, obrazně řečeno začal brát básnický rozum do hrsti v dobách, kdy se v české poezii šířila estetická platforma „poezie všedního dne“, její důraz na každodennost, všednodennost, antiideologičnost v básnictví (jistěže plně ve stopách zakladatelské Skupiny 42) – a zároveň už docházelo k polemickým reakcím na tuto poetiku, k rozrušování jejího mnohdy poněkud mělkého kánonu v duchu ozvláštněného sarkasticky pointovaného básnictví, tíhnoucího k určité symbióze dokumentárnosti a artificiálnosti. Posléze se Kovanda, tento „kojený anděl“, andělsky odkojený těmito dvěma inspiračními zdroji, přiklonil k poetice postmoderní gestace, hojně využívající aluzí nebo citací, vytvářejících jakési imaginativní „nebe“ našich snů či idejí a rozprostírajících se nad rozličnými fenomény pomyslné i nepomyslné „kantýny“ životní reality.
O tom všem sugestivně vypovídá i konvolut umělcových básnických textů, vznikajících v průběhu sáhodlouhých pětatřiceti roků a zároveň vyznívajících jako vizitka jeho zralé tvorby. Kovanda si takovou impozantní navštívenku zaslouží, stejně jako hledačsky esejistický doslov z pera Jana Štolby, a přesto má i tento ediční čin jisté skryté kazy. Jeví se nám totiž, že takto robustně působící svazek jako by byl v rozporu s bytostnou hlubokou lyričností autorovy poezie: Její duše není ani černočerná, ani chagallovská, ani zvlášť enigmatická. Vskutku se toto básnění „odvíjí jen od pomlk“, vyvřelých z pocitu „rozpáraného dětství“, ale i léčivého a tichého, tak jako i ze světa oplývajícího malými fúriemi, hovězími harfami, loubinci a odzemky, světa, k němuž vskutku nevede žádný žebř – možná ani interpretační. A ještě něco: Takové velké výbory se ponejvíce pořizují u básníků již umřelých a zemřelých, jež je třeba uctívat a kteří již k napsanému nepřipojí ni slova (leda těch spočívajících v tajných zásuvkách).
Jenže Jaroslav Kovanda je básníkem žijící poezií a autorem živoucí poezie; jeho dílo nepředstavuje žádné „seprané vlajky“, není zdaleka ukončeno, je naopak otevřeno vůči všem krásám i nekrásím světa – a nechť se dál ubírá stezkami básnické zralosti, poněvadž tenhle zlínský umělec přece umí víc, než druhdy „slovo slovem přetírat“.
Vladimír Novotný