Magdalena Wagnerová

Záhada č. 28

Záhada č. 28
Havran, 2007
Jazyk: Čeština

Česká autorská pohádka, opěvovaná doména poněkud zašlé slávy, má v současnosti štěstí, že se v její krajině zabydlela invence Magdaleny Wagnerové (1960). Naše nejzdatnější pohádkářka střední generace, výrazně překračující uondaný, substandardizovaný průměr, je zároveň plodná, a tak své působení v žánru určeném především dětem mladšího a středního školního věku od konce 90. let obohacuje o další polohy, v nichž může uplatnit svůj důvtip. Zasloužila se o živé adaptace světového folkloru (mj. Pohádky z vodní říše, Srdce pohádek či Zrnko písku) i travestie pro dospělé (Pavouk na šalvěji, Strom s granátovými jablky a Papíří), zavádějící pohádkový princip tam, kde býval aspoň v západoevropské kultuře odjakživa a proháněl se tu jako vítr ve vrbách na nikterak daleké cestě za domovem. Ve všech případech však vystudovaná scenáristka a dramaturgyně oživila ducha pohádek pomocí poťouchlého civilismu, stojícího výrazově kdesi uprostřed mezi poetikami Ivana Vyskočila a Ludvíka Aškenazyho, v kontextu světovém pak poblíž úsměvných skeptiků Adamse, Milnea a Thurbera. Svědčí o tom nejen výrazná antihrdinskost postav, jejichž křivolaké osudy sledujeme, ale také to, že Wagnerová přibírá do hry předměty denní potřeby, prostředky ryze jazykovými rozbíjí řečová i situační klišé, která je dusí, a proměňuje banálnost užitých rekvizit v zázrak.
Autorčina novinka Záhada č. 28 skýtá po jistém čase návrat k pohádkovým „špalíčkům“ Proč? a Proto! z počátku tisíciletí, v nichž tyto vlastnosti poprvé nabídla okouzlující měrou. Není to však dáno pouze obnovenou spoluprací s jejich ilustrátorem Pavlem Štefanem, který vzhledem ke spisovatelčině záměru ponechat prostor dětským pastelkám musel tentokrát zůstat u pérovky, nýbrž tvarem, jenž se nad prózou klene nezaměnitelně à la Wagnerová. Pásmo, druhdy u autorky svinuté podle početního nebo časoprostorového klíče, je tu nicméně rozprostřeno do dosud nejrozmáchlejšího pastiše určeného dětskému čtenáři a vrství na sebe jednu zatáčku či odbočku za druhou. Ba co víc, tyto úkroky se stávají div ne novým meritem příběhu, který mnohde potlačuje spisovatelčinu schopnost výjimečné antropomorfizace, zato se opět věnuje reflexi jejího řemesla, za kterou je znát bolestnější stín – přesněji řečeno portrét extrémního čtenáře unikajícího do klauzury, o jaké se rozepisovalo Papíří, jenže teď ve fázi, kdy se z postiženého ještě nestal knihovník.

Koneckonců usedlého pana domácího z objektu čp. 28 v jedné české ulici, takto náruživého knihomola ze staré školy, asi netřeba podezírat z toho, že by ho potměšilá autorka zahrnula přílišnými sympatiemi. Šedivý radniční pokladník jako vyloupnutý z komické truchlohry je totiž zosobněný protimluv: nedá na pohádky dopustit a hltá je k snídani, obědu i večeři, a přesto jen málokdy vychází ze stínu své pracovny a bývá náramně opatrný na to, aby v životě z masa a kostí zakusil něco pohádkového. Spravedlivý trest nemůže nepřijít. Kdosi mu odcizí Obří knihu pohádek, jež mu ztělesňovala celý svět a páprdovitý hrdina bude muset vyjít z ulity, aby zjednal nápravu spáchanou na občanských mravech i na své duši.

To, co by druhému bohatě stačilo na celkem vypočitatelnou etudu o nápravě nerudovského nerudníka podanou na třech čtyřech arších, však Wagnerová nemíní uzavřít jen tak. Pointa – a klasická – přijde, jen je třeba k ní proplout vnořenými příběhy a palimpsesty za přispění vodníků, vodních žínek, rákosí, fontánek a vody vůbec, která spisovatelku fascinuje odedávna a symbolizuje rovněž postup permanentně olizující její texty silou živlu, proti němuž není obrany. A tak sice pan domácí vytipuje čtveřici podezřelých a uspořádá křížový výslech, až se čtenář zatetelí z příslibu pitvorného Hercula Poirota a jeho drtivé dedukce, ačkoli od vtipně nakročené pasáže text stejně brzy odplouvá k nové porci vnořených pohádek, které cestou k cíli angažují hlavní i vedlejší postavy knihy. Fabule spoléhající na neustálé prostřihy, přelety a pentlení je totiž v autorčiných očích ideálním – a prý jediným možným – útvarem pro soudobé dítě, jež v době klipu a střihu nesnese delší spočinutí textu a vyžaduje neustále nové a nové podněty, poněvadž jinak hrozí, že by se s textem mohlo vyrovnat kriticky tak, jak to zvládá jedině ono: bezvýhradně ho přijme, anebo zavrhne. Bez kompromisů.

Ustát nespoutanou živelnost, která s tímto záměrem u Magdaleny Wagnerové souvisí, a vyladit ji do rovnováhy účelu očekávaného s účelem výrazovým je tedy výzva, s níž do značné míry souvisí i její budoucnost na špici žánru. Ve své třinácté knížce se spisovatelka statečně vyrovnala s odkvétajícím mýtem dobře utajeného dobrosrdečného staříka v české (dětské) literatuře a předvedla, za jakých okolností lze sklony k solipsismu využít k obecnému blahu, byť zároveň vsadila na míru pokroku blízkou hraně. A tak otázkou zůstává to, zda její ježaté vyprávění o tom, jak se zrodila veřejná knihovna, přece jen nemělo vzít na milost zahradního trpaslíka, který se v Záhadě č. 28 zadumal nad tím, že smyslem života je „strávit ho v zahradě, aniž se musejí měnit čepičky“. Přinejmenším ne tolikrát. To přece nutně neznamená, že by onen reptavý pižďuch nebyl přímluvcem postmoderny nebo že recenzent je pěkná konzerva. Pouze se svorně obávají, zda autorčina živelnost v povodňovém provedení občas nenaráží na limity, které mohou v obrovské vaně kreativity nakonec utopit i samu podstatu.

Petr Matoušek

Jazyk: Čeština
Nakladatelství: Havran
Rok: 2007