„V pravém muži je skryto dítě: chce si hrát,“ upozornil Friedrich Nietzsche. Christian Morgenstern záhy poté rozšířil tento postřeh na celý „výtvarný“ instinkt jedince, jehož prostřednictvím se dítě v člověku hlásí o své nesmrtelné ambice a touží se podílet na umění, byť by to bylo prozatím pouze v doméně říkadel či dalších hutných zpráv o světě, který by rádo ovládlo. Poetické texty Petra Nikla (1960), pěstované od počátku 90. let právě na základě morgensternovských inspirací, si tuto prvotní hravost uchovávají dlouhodobě, jak potvrzuje další soubor jeho drobnůstek oživujících končiny z pomezí jazykového a výtvarného experimentu.

Záhádky jakožto čtvrtá autorská kniha zakládajícího člena Tvrdohlavých, laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého 1995 a kmenového spolupracovníka nakladatelství Meander (Pohádka o Rybitince, O Rybabě a Mořské duši) se však ani v tomto napohled divotvorném prostředí nemíní vzdát zasněnosti, která se snaží přijít věcem na kloub, ale jen do té míry, aby neutrpěly. Po souboru Lingvistických pohádek (2006) o prazvláštní fauně z míst, kde mateřština puštěná ze řetězu „dělá kotrmelce“ a spoléhá se na kombinatoriku, dada a verbální automatismy, je v těchto miniaturách ještě patrnější, jak je perspektiva věcí u Nikla současně příběhem podle Saint-Exupéryho imperativu „Nakresli mi beránka!“, jenž jako materiál k fantazírování přebývá v dárkové krabici a vyčkává na definitivní tvar. Třeba odtamtud nakonec vykoukne jako „beránek měsíc“ a uplatní kvazilogiku řeči, jejímž rejdům bez potíží rozumějí i čtyřleté děti reagující na potřebu smířit sen se skutečností a pojmenovávat věci, které jsou druhým „neviditelné“.

Jako všestranně nadanému postmodernímu umělci lze Niklovi asi jen stěží zazlívat, že není striktně původní a že i jeho nejpovedenější verše o nosorožcích, nosochobotech, nosososácích a nosozvonech jsou jen ozvuky světových vzorů i konkurence v domácím prostředí, kde je poezie pro děti bezpochyby nejsilnější právě v nonsensové poloze, zvlášť když autorovým veršům tu a tam zaskřípe prozódie. A stejně tak nás nejspíš tolik neohromí stránky řezané dvakrát napříč a nabízející trik s „převlékáním“ protagonisty, jenž bývá rok co rok k vidění v každém z pavilonů boloňského veletrhu a pramení už ve výbojích 60. let, kdy je v „praštěných“ výpravách za kulisy pohádky využili například Ludvík Aškenazy s Bohumilem Štěpánem. Novost v době, která dávno ví, že všechno podstatné bylo řečeno, spočívá dnes v tom, kam se výraz posune a co cestou zjistil. U Petra Nikla je sympatické, že text nikdy neztrácí vazbu na jeho pastely a pérovky, a tak je i stavebnicový obraz bytosti jménem Sníček měňavý k mání rovněž v rovině komentáře, který jeho inkarnace slovně doprovází a který může pomocí téhož „převlékání“ nabývat sterých variací.
Ducha kreseb přejímá kupříkladu i povědomá povídačka à la pejsek a jitrnička, kterou sežral etc., která v autorově provedení nemá ani při zápisu konce a propojí se v prstenec. Neustálé zacyklování obrazem i písmem je pro Niklovy miniatury vytrvale emblematické, předčí poznávací hodnotu textu a jako by potvrzovalo, že pojítkem tvoření ve stadiu nerozhodnosti, kdy ještě neznáme podobu toho či onoho, co se teprve rodí v pomyslné krabici, je kruh. Je to kruh symetrický, symbolický a zároveň bludný, upozorňující na to, že za těmito hádkami a „zá-hádkami“ číhá jejich hadovitost, která často nabude forem slizkých zrádných plazů, změní se v Möbiovy pásky, které pohlcují sebe sama, anebo v mnohem důvěrnější všední předměty, neboť žádná česká kniha už dlouho nevykonala tolik pro polidštění útvaru tak dětsky samozřejmého, jako je hovínko.

Nová porce Niklových nonsensů tedy paradoxně vyžaduje od publika mnohem víc než chuť podlehnout kouzlu jazyka v jeho parastruktuře, kterou tvůrce lapil jen průměrně a metodami připomínajícími zasmušilý art-brut. Oproti Lingvistickým pohádkám (kupříkladu Holé nebo Mlžné pohádce, kde využil podobných metod) v ní leccos „teprve bude“ a sám autor za oponou tu nejvíc připomíná postavičky, o nichž tak často medituje: sympatického mimoně nebo křehkou mimózu, která chce přemýšlet spolu s divákem v tvůrčím aktu a provokuje ho otázkami, proč jsou některé věci tak, jak jsou, proč nejsou, jak nejsou, proč vlastně stojí mimo, odkud se vzaly a co se stane, když nebudeme chtít „to ani to“. Inu, zmizí či přinejlepším „zůstanou vizí“, s níž stojí i padají a jež si sama není vždycky úplně jistá cílem, jak ostatně naznačuje ne zcela nadšený dovětek Ivana Wernische. V novotvarech jazyka se jistě dá zabloudit příjemně a snadno, v Niklových minizáhadách na několik desítek písmen ještě snáz, a přesto nám tyto melancholické úsměvnosti zcela vážně rozšiřují obzory.

Ještě markantněji než v Lingvistických pohádkách je však docení spíš děti uvnitř dospělých než sami nejmenší, s nimiž by se tvůrce býval rád podělil o to, co život v umění obnáší. Nutkavou touhu po rovnováze? Nekonečný zápas a věčnou nejistotu? Hovínko různých velikostí? Pro dětskou hlavinku to není sdělení z nejlehčích. Počítá podle všeho spíš s viktoriánským zbožněním dítěte jako u Lewise Carrolla, ale je pravda, že nějak se ten kruh konečně rozetnout musí.

Petr Matoušek