Vydal-li se filosof a spisovatel Stanislav Komárek (nar. 1958) ve své předposlední knize (Zápisky z Okcidentu, 2008) směrem na západ – v zájmu spravedlnosti vůči tradičnímu dělení a pro blaho vyváženého pohledu se ve své novince vydal směrem východním. K Okcidentu se přidružuje Orient, a vzniká tak malý knižní soubor („souborná redakce esejů s cestovatelskou tématikou“), jehož základem je úsilí postihnout charakter tohoto jedinečného světa.
Je to věc známá a ověřená: Stanislav Komárek není jen akademik, profesor přednášející dějiny biologie, filosofii vědy či biologickou estetiku, k jeho tématům patří také sledování kulturních vztahů, spojek a sítí, nazíraných především dioptriemi přírodovědy, ovšem v onom připomenutém úzkém kontaktu se zákonitostmi společenskými. Komárkova vědecká práce i jeho esejistika jsou už dostatečně proslulé a ověřené. Jeho romanopisectví i básnění jsou specifickou ozdobou, libůstkou tohoto přírodovědce. Budeme-li však hledat pomyslné „nej“, potom nejznámější bude jeho činnost publicistická, stejně tak nejpřístupnější, nejsrozumitelnější, nejvtipnější. Nejvíce populární a nejsnáze pochopitelná. Možná není tím nejlepším, co z autorova pera vzešlo, tím, co bylo nejpozorněji opečováváno, neboť je zřejmé, že sloupkaření je Komárkovi zábavou, okrajem odborné činnosti, po kterém lze sdělovat nabyté poznatky a promyšlené závěry. Ve formě odlehčené, formou zábavného vyprávění, žertem prodchnuté reflexe, kterou netíží knihovní prach, ale provětrává dech praxe, fyzické přítomnosti v blízkosti děje, osobního účastenství, byť z bezpečné vzdálenosti. Pisatel-pozorovatel glosuje své okolí, procestovaný svět, navštívené kraje, exotické destinace: „Malajci velmi dbají na společenské dekorum.“ – „Běžní Japonci mluví anglicky jen špatně, pokud vůbec.“ – „Číňan se rád pokochá neštěstím jiných, možná ještě raději než našinec.“ – „Tibeťanům je zcela cizí něco jako ,podnikatelský duch‘ a představa o tom, že by se měli obohacovat.“ – „Vztah Indů ke zvířatům je zvláštní směsicí šetrné ohleduplnosti a lhostejné štítivosti.“
Tedy Zápisky z Orientu: sběr statí věnovaných cestování východními kraji z let 1993–2008. To, co bylo dosud roztroušeno po knihách a v novinách (nejčastěji v Salonu Práva), je zde nashromážděno ve třiceti kouscích. Sběr poukazuje nejen ke Komárkově vášni pro tento poutnický směr („Tento svazek se týká prakticky jen Asie, mého světadílu nejoblíbenějšího.“), ale nepochybně též kreslí charakteristiku, znakopis a povahopis světa, z něhož jsou v obecném povědomí většinou jen mlhavé fragmenty (např. čínská zeď, indická kráva, turecké hospodářství). Stanislav Komárek není „mýtoborcem“, zavedené představy ale zná, a protože „tam opravdu byl“, obratně je vřazuje do svého líčení a předkládá jejich skutečnou podobu i chuť. Ale není to jen nezávazné chlubení: jeho eseje Duše Orientu či Doba čínská prozrazují, že svoji vědeckou část nenechává autor nikdy doma a ani na cestách jí nedovolí zahálet.
Nakonec se zde, v těchto dvou knihách Stanislava Komárka, rozprostírá jeden svět. Ať orientální, nebo okcidentální – stále v souvislostech, kontaktech, vzájemných vlivech i nesmiřitelných rozdílech, v místních zvycích, osobitém koloritu, paralelách i globálním zahlcení. A je příjemné i přínosné si o tomto jednom světě číst.

Milena M. Marešová

Převzato z: ČRo-OnLine 8. prosince 2008