Fiktivní postava Žibřida se na stránkách literárních časopisů objevila poprvé před pěti lety, loni pod titulem Z deníku Žibřida vyšla zpráva o její existenci v Polsku a nyní se cyklus textů dočkal knižní edice v brněnském nakladatelství Host. Devadesátistránkový svazek je proložený autorskými ilustracemi: kolorovanými ukázkami ze souboru abstraktních frotáží, které Radek Fridrich (1968) nasnímal převážně na rozpadajících se náhrobcích v Sudetech, čili v kraji, kde žije a kde rovněž působí coby vysokoškolský učitel. O ilustracích se dá ještě dopovědět, že jim dominuje spíš nepřátelská ostrost hran než lyrická oblost, spíš povrchní dekorativnost než prostor pro soukromé interpretace a že jejich hodnota nebude estetická, natož umělecká, ale především dokumentární.

Už ve svých předchozích sbírkách, zejména Molchloch (2004) a Erzherz (2002), Fridrich tíhnul k fragmentárnosti a poetické proměnlivosti: neváhal k sobě sesadit třeba drobné prozaické útvary, jejichž základem je čistě evidující řeč, a básně omamně intenzivní expresionistické obraznosti, stejně jako snový děj propojit s texty, do nichž v různé míře pronikají folklorní nebo mytologické prvky. Tento způsob komponování knížek, tedy jejich dělení do oddílů, v jejichž rámci se ovšem spontánně rýsuje ještě několik dalších, mnohdy torzovitých pododdílů, uplatňuje autor i v případě nynějšího Žibřida – a je to dvojsečná zbraň.

Zaprvé proto, že čím více žánrů a poetik Fridrich ve své tvorbě varíruje, tím více je převeditelný na vzory a inspirace: záznamy rozprouděné hospodské řeči, byť kořeněné expresivními výrazy plus groteskností, procházky snovými krajinami, kritika „gerontů“ a „baráčníků“ vedená z intelektuálských pozic, sugestivní pohledy na „temný a studený svět“ či fantastický bestiář – to vše servírované jednou v básni, jindy v epistolární formě, deníkové vsuvce či „minutovém“ románu. A můžeme vršit jména, co nebo koho nám který motiv či literární postup připomínají a na koho odkazují. Včetně nejbližších přátel ze severu Čech, třeba Jiřího Kotena, jenž v souboru získává podobu „vrážníka kotenovitého“, či „inženýra Linharta“, čili Patrika Linharta.

A za druhé: Kam se z knížky poděl Žibřid? Entrée, v němž se hrdina setkává se svojí budoucí ženou Kůženou a zmocní se jí kdesi v parku, pod milosrdným růžovým oparem a korunami stromů, slibuje děj, který však nepřijde. Hrdina se některými texty mihne, častokrát ale k němu odkazuje jen titulek textu, někdy ani ten ne. Nakonec se Žibřid s Kůženou rozchází, a ačkoliv neumírá, „mizí beze stop“. Tím chceme říct, že formální a poetická roztříštěnost vyhnala z Fridrichovy nové sbírky i téma. A s ním z velké části i Žibřidovu a rovněž autorovu určující krajinu. Jako by se tu sbíraly do kupy jen odřezky, co kde zbylo, nevešlo se tuhle nebo jinde přeteklo, a aby to dalo knížku, vysloví se zaklínadlo Žibřid.

Radek Fridrich ale zanechává čtenáři napříč sbírkou znamení: můžeme si vybrat, zda-li na přítomnou textovou koláž víc pasuje jeho vlastní krédo „chci stavět vlastní zdi z kamenů slov“, anebo motto z polského básníka Zbigniewa Herberta, který říká: „Básník v období odkvétání / je prazvláštní jev.“ Tak, nebo tak Fridrich projevuje odhodlání „si to celé prožít až do hořkého konce“. Což může být svým způsobem autorsky rajcovní, avšak čtenářsky minimálně sporné. Přejme proto básníkovi, aby se pod těmi nánosy ohlasů a vlnou tvůrčí roztěkaností, která jej od jeho výchozí poetiky vzdaluje čím dál víc, definitivně neztratil. Ba víc: aby se znovu našel.

Radim Kopáč