Během velmi krátké doby vyzrál letos třiatřicetiletý spisovatel Jaroslav Rudiš v takřka bestselleristu: v autora, na jehož knižní novinku se netrpělivě čeká, tvůrce, který se po Kunderově způsobu rozhodně neskrývá za svým dílem, naopak dává o sobě halasně vědět na mnoha kulturních frontách a ze své tváře, resp. osoby vytvořil zdařilou mediální ikonu. Nedlouho po tři roky starém románovém debutu Nebe pod Berlínem, vzápětí dekorovaném Cenou Jiřího Ortena a vloni vydaném v německé mutaci v nakladatelství Rowohlt, nabídl autor knihu překvapivě odlišného, stále často despektovaného žánru – totiž černobílého komiksu: Třídílný příběh předčasně penzionovaného nádražáka Aloise Nebela, který „sbírá jízdní řády, pije pivo, kouří a občas vidí v mlze to, co jiní nevidí“, vyrostl z Rudišovy posedlosti železnicí a sympatií a obeznámenosti se současnou i historickou podobou kraje Jesenicka.

V úvodní části komiksu s titulem Bílý potok (2003) se z erbovní mlhy vynořila nejen postava podivínského výpravčího, kterému se v halucinacích hlavou míhají obrazy z celého dvacátého století, ale také mlčenlivá figura Němý, jejíž osobní historii autoři – tedy scenárista Rudiš a kreslíř a hudebník Jaromír Švejdík – jen letmo načrtli a s koncem knížky ponechali takticky otevřenou. V pokračování, které nakladatelství Labyrint vydalo za rok, čili vloni na podzim, prořízl horskou melancholii paprsek slunce a Alois Nebel se vydal za svým životním snem: navštívit pražské Wilsonovo nádraží a také nečekaně najít svoji životní lásku; děj svazku Hlavní nádraží byl ve srovnání se syrovou a roztěkanou prvotinou pozvolnější, tíhnul k melodramatu a leckdy i k úsměvnému kýči.

Finální díl trilogie, který nakladatel vyslal na knihkupecké pulty před několika dny pod názvem Zlaté hory, se navrací k prvotní výrazové uměřenosti, k přímému a dramatickému, v řadě situací však až apokalyptickému ději, který uzavírají dvě archetypální situace: láska a smrt. Na scéně, ohraničené znovu horami Jesenicka, a to v čase katastrofálních povodní v roce 1997, se objevují jednak paní Květa, tedy Nebelova láska z pražského Hlavního nádraží, která – těhotná – přijíždí do vesnice Zlaté hory za otcem svého dítěte uzavřít sňatek, jednak postava Němého, jehož životní pouť se, aniž by autoři podali čtenáři vysvětlení, končí z vlastní vůle tragicky, avšak také symbolicky: v plamenech kostela. Poněkud neústrojně a zbytečně jsou na samý závěr knihy vsunuty „hodnotíci“ vstupy: za prvé Rudiše a Švejdíka, debatujících o tom, zda se jim konec jejich „železničního blues“ vydařil či nikoliv, a za druhé „zuřivého reportéra“ televizní stanice Sky News Mika Angela, jehož zásluhou titulní Nebel pronikne na obrazovky televizí po celé republice.

Scénář komiksu je vystavěný lineárně, byť s četnými výpravnými odbočkami do historie kraje či osobních dějin některých postav; hutné, populárně naučné vsuvky střídají uměřené promluvy v obecné češtině, někdy přecházející v mlčení. Švejdíkova kresba, pracující pouze s černou a bílou, je blízká – a to zejména v katastrofických scénách – výtvarnému rukopisu Mika Mignoly, autora Hellboye, jindy se inspiruje Frankem Millerem a jeho mnohasvazkovým dílem Sin City, nedávno úspěšně převedeným na filmové plátno. Avšak Švejdíkovy rychlé přechody od celého plánu k detailu, obrysové či negativní kresby postav a situací jsou symbolicky „dobarvovány“ univerzálně srozumitelným souborem znaků, jež pro mnohé zahraniční oči vytvářejí českou identitu: především hospodou a pábícími pivními dědky, kteří v sobě mají zažraný jak čas „německé“ druhé světové války, tak „ruského“ komunismu a „česko-slovenské“ vzájemnosti.

Nebelovská trilogie sice není po stránce námětu ani výtvarného zpracování výjimečným dílem, ale na příběh člověka, který nedobrovolně vycouval z normality a s nímž je z toho důvodu třeba soucítit, je jako barevné korále navlečena česká válečná a poválečná historie. Tato skutečnost práci Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka otevírá cestu nejen k masám českých čtenářů, ale i zahraničním překladům.

Radim Kopáč