Petr Král

Zpráva o místech

Zpráva o místech
Torst, 2008, 199 str.
Jazyk: Čeština

Přestože je dnes jejich plocha způli obsazena ranžírem a způli nevábným předměstským skladištěm, vrací se mi – při cestě do staroslavné baziliky Porta coeli – onen dávný obraz tišnovských Benátek, vystavěný více fantazií než pamětí: domky zakotvené kůly na hládi náhonu, domky, jimž je třeba jejich protažení až kamsi pod hladinu, neboť jinak by ses do nich nevešel (u jednoho dosud čeká lodička: kudy jinudy mohl bys taky vstoupit?). Domky, u nichž jsi nechtěl vidět vytrvale postupující přeměnu na původní stavební materiál; které jsi přesto – anebo právě proto – zkoušel číst jako šifrované poselství určené jenom a právě tobě.

Nevím, zda jsem básníkem. Dobře ale vím, že právě básníkova pozornost k věcem vyrůstajícím pod povrchem zdánlivě všedních dní dává jim ožívat ve smysluplných příbězích. Řekl bys: Jistě, takováto citlivost bývá rovnomocninou fantazie. Což je však slovo, jejž se u jiného než u sebe obávám (neboť dobře znám, že je mi obezličkou skutečnosti). Raději tedy pravím, že daleko spíše je tato citlivost odvozena z přesnosti myšlení i řeči – alespoň u Petra Krále (1941) určitě.

Maje před sebou jeho Zprávu o místech, říkám si cosi o jejím tvaru, který jako by byl syntézou Novákových her s jeho Zámostím: zároveň tedy zduchověním, zvnitřněním prostoru – i jeho subjektivizací, zároveň pak jeho podáním co prostoru naplněného vědomím i aktivitou vnímajícího a jednajícího subjektu, subjektu vyvozujícího z vystavěných kulis příběhy a naplňujícího tyto kulisy příběhy vlastními: „Velký plynojem vztyčený jako maják za prostorem kasáren, na kraji nedohledných polí, mu umožňuje unikat do prostoru fiktivních příběhů.“

Přičemž je třeba připomenout, že takovéto dění vyrůstá začasté z aktuálního, velmi přesného líčení – arciže omezeného na atributy, jimiž věci srůstají s sebou, prorůstají dovnitř vnímajícího subjektu (a jimiž se zpřítomňují v paměti). Subjektu, jenž k nim přistupuje s ostražitým vědomím, že „důvěrný prostor okolo byla nová klec“. A také, že „každé z jeho míst ho obývá ještě víc, než on pobývá v něm“.

Petr Král je tudíž přesný i v tom, že jak věci a místa, tak i jejich průzkumníka odívá do třetí osoby: jsou si rovni (rovny) ve vztahu, o němž nelze bezezbytku říci, kdo je zde činitelem aktivnějším. Takže se sice dozvídáme, že „není zkrátka tak nečekané, že na území zachytil tolik ozvěn svých tajných přání: z velké části si je sem sám přinesl“ – leč ž dříve jsme se dozvěděli: „Jejich osobní tajemství byla nicméně jen signály tajemství míst samotných.“

Nedosti na tom. Věci a místa se navzájem prorůstají (přestože se ku svým surreálným kořenům vrací Král s zjevnou a něžnou ironií) v celé řadě koincidencí, jež jsou ale zase spoluurčovány naší zkušeností (nikoliv jen úzce životní). Zde mne mimochodem napadlo, jakou radost by asi z Královy práce musel míti takový Gaston Bachelard (jehož Poetika priestoru – takto v slovenském překladu – byla pro mne knihou zásadní). V této chvíli se sluší dodat, že Petr Král žil dlouhá léta ve Francii; a že vedle rodného domu (pravdaže podaného literárně), jeho nejbližšího okolí a „tajné“ Plzně se mu látkovým a inspiračním zdrojem stává především Paříž. „Z rodného domu chtěl jenom uniknout, o svém ideálním sídle pouze snil, o tajemství svého území se sotva otřel. Ze svého panství vydobyl jen předehru k neexistujícím pracím, jeho tajná Plzeň se vytratila, jakmile se k ní chtěl přiblížit, proklouzla mu mezi prsty a mezi slovy, jimiž se ji snažil uchopit…“ Anebo: „Nebude čekat dlouho; už o rok později využije nového zádrhele v dějinách své země, opustí vilu i rodné město a odjede do Paříže znovu, tentokrát bez zpátečního lístku; metropole se mu stane novým sídelním městem, kde se znovu učí zároveň mluvit a žít.“

Pakliže se výše naznačená zapeklitost vztahů a složitost Králova psaní (jeho text je zároveň metatextem: interpretací i pastí; využívá vazeb intertextových či uvnitř samotného textu) stávají čtenáři úskalím, může mu navigační pomůckou býti pregnantnost vyjadřování, pro niž můžeme pisatele plným právem zvát básníkem. Složité závislostní vztahy nejsou samoúčelnými, neboť právě v nich může se člen řízený proměnit v člen řídící (závažnější a výmluvnější předchozího). Neboť právě ony vytvářejí rytmus Královy řeči, díky němuž z jejích hlubin vyplouvá na povrch podstatné.

Mám-li už hovořit o úskalí, na němž čtenář vskutku může ztroskotat, musím zmínit onu nezbytnou intelektuální aktivitu, jež je zde od něj vyžadována. Koneckonců jsem i já byl díky Zprávě o místech konfrontován s řadou míst vně ale vlastně uvnitř svého těla (aniž by šlo o laparoskopii nebo vivisekci). Za úpěnlivého a občas i marného úsilí „zhmotnit samu nepřítomnost ztracené transcendence.“ U vědomí „epochy, v níž se napříště každé myšlení a hledání rozvíjí na pozadí nepřítomnosti.“ Abych řekl pravdu: zavzpomínal jsem si, vyhrál jsem si, fabuloval. Procházel se řádky knihy jako vlastní pamětí (včetně paměti řeči) – procházeje palimpsestem místa, v němž je mi dáno žít a psát, místa, které se zove: Benátky nad Jizerou.

Ivo Harák

Vybrané vydané překlady (2)

Enquête sur des lieux Francouzština

In Search of the Essence of Place Angličtina

Jazyk: Čeština
Místo: Praha
Nakladatelství: Torst
Rok: 2008
Počet stran: 199