Oblast populární literatury nazývaná obvykle literární fantastika a zahrnující žánrové formy science fiction, fantasy a fantastického hororu má své nezastupitelné místo i v současné české literární produkci.

Netvoří ji přitom pouze a výhradně komerčně zaměřené řemeslné výrobky, jak by se mohlo zdát, občas se v této literární sféře objevují také texty pozoruhodných uměleckých kvalit. Porevoluční změny s sebou přinesly nástup mladší autorské generace, jejíž představitelé před rokem 1989 nepublikovali, nemalá část starších autorů pak přestala – až na výjimky – v rámci daných žánrů působit. Fantastika se začala více diferencovat, objevily se žánrové varianty u nás dříve neznámé, nemluvě o výrazném vzrůstu čtenářské obliby fantasy, který brzy odsunul na vedlejší kolej do té doby dominantní science fiction. Prohloubilo se naopak pojetí fantastiky jako takřka uzavřeného literárně-komunikačního okruhu. Fanoušci tohoto druhu literatury se sdružují v klubech propojených do rozsáhlé, jen formálně centrálně organizované sítě v rámci tzv. fandomu, pořádají tematická setkání (tzv. cony), čtou specializované časopisy, ve specializovaných knihkupectvích kupují knihy vydané specializovanými nakladateli, zúčastňují se žánrově a tematicky vymezených literárních soutěží. Existuje dokonce, byť na kvalitativně poměrně nízké úrovni, výhradně na fantastiku zaměřená literární kritika, fandom rovněž disponuje systémem vlastních literárních cen, na jejichž hlavního udělovatele dlouhodobě aspiruje Akademie science fiction, fantasy a hororu. Tento výrazný subkulturní charakter, vyskytující se v mezinárodním rozsahu, představuje nejen v rámci populární literatury výjimku.

Uvedená institucionální uzavřenost fantastiky však zároveň kontrastuje s čím dál zřetelnějšími pokusy některých autorů překračovat hranici mezi populární a tzv. obecnou či uměleckou literaturou. Základem této žánrové oblasti i nadále logicky zůstává výrazně dějový příběh, spádné lineární vyprávění s dominantní zábavní funkcí. Současně jsou některá díla obohacována postupy postmoderní literatury a disponují širším myšlenkovým přesahem. Jak je vidět na příkladu angloamerického vývoje, určité artificiální sklony jsou ve fantastice latentně přítomny dlouhodobě a diskuse mezi příznivci „komerce“ a „umění“ neutichá ani v současném českém prostředí.

Devadesátá léta představují završení tendencí předlistopadové éry a zároveň předznamenávají kvalitativně novou etapu vývoje české fantastiky. Po roce 2000 byl zaznamenán výrazný nárůst množství nových autorů (počet knižních debutů v letech 2005–2010 pravděpodobně převyšuje objem prvotin v celých devadesátých letech). Dalším důležitým rysem tohoto období je zřetelný nárůst knižní produkce v této oblasti, spojený s dokončenou profesionalizací (alespoň některých) specializovaných nakladatelů a v posledních letech i silnějším zastoupením fantastiky v edičních plánech velkých nakladatelských domů (např. Argo nebo Knižní klub). S tímto procesem kontrastuje silně omezený počet profesionálních žánrových tištěných periodik (trvale jsou na českém trhu přítomna jen dvě – Ikarie, resp. nyní XB-1, a Pevnost), naopak přibývá internetových serverů zaměřených na fantastiku, kde se učí publicistickému řemeslu nejmladší generace (FantasyPlanet, Fanzine, Fantasya).

Vedle románů a autorských povídkových sbírek mají pro současnou českou fantastiku velký význam povídkové antologie, většinou zaměřené na určité segmenty žánru nebo na konkrétní témata. Na jejich stránkách se často setkávají jak zkušení a již zavedení autoři, tak i talentovaní mladší tvůrci, pro něž je tento druh publikace odrazovým můstkem k dalšímu úspěšnému působení.

Oproti předlistopadové a těsně porevoluční situaci lze zaznamenat určité oslabení významu již zmíněného fandomu. Čím dál více aktivit milovníků fantastiky se odehrává mimo oficiální fandomové struktury, v prvním desetiletí nového tisíciletí přibývá conů a vedle čistě amatérských akcí se i tato oblast činnosti fanoušků profesionalizuje (exemplárním příkladem je Václav Pravda a jeho Festival Fantazie).

 

Žánry současné fantastiky

Žánrové spektrum současné české fantastiky představuje jen část forem přítomných dnes ve světové populární literatuře. Fantastický horor je v Čechách dlouhodobě okrajovým jevem, o čemž svědčí fakt, že dodnes zde působí jen jeden jediný autor zaměřený výhradně na horor i jen krátkodobé nezdařené pokusy o vydávání specializovaného periodika. Spíše než „čistou“ podobu žánru nalézáme v rámci české literatury různé jeho kombinace s jinými formami (thriller, romanticko-dobrodružná próza). S českým smyslem pro ironii a černý humor může souviset jistá lokální obliba tzv. splatterpunku, tedy extrémně krvavé a násilné odnože hororu, jejíž postupy se uplatňují v dílech některých úspěšných spisovatelů české fantastiky (J. Kulhánek, Š. Kopřiva). I tak však horor zůstává nadále z hlediska autorského zájmu jen doplňkem ostatních fantastických žánrů. Science fiction „čapkovského typu“, místy se satirickými prvky, převažující v české fantastice osmdesátých let je v uplynulém dvacetiletí rozhodně na ústupu, jen ojediněle ji v současnosti pěstují někteří její původní představitelé. Čtenáři dnes většinou vnímají jako atraktivní spíše akčnější podobu žánru, často se značným podílem thrilleru.

V posledních letech se zvláště u mladších autorů konečně objevuje i v zahraničí komerčně velmi úspěšná military sci-fi. Zřejmě nejrozsáhlejší tvůrčí pole dnešní české fantastiky tvoří fantasy. Největší obliby dosahuje tzv. heroická fantasy, tedy dějově dynamické příběhy s výraznou ústřední postavou hrdiny-bojovníka, jeho tradiční prototyp představuje v anglosaském kontextu Howardův Conan. Novodobé pojetí, obvyklé i v českém prostředí, přidává protagonistově profilu další, realističtější rysy, které ho přibližují hrdinům současných thrillerů. Tento druh akční fantastiky sousedí s rovněž čtenářsky velmi oblíbenou historickou fantasy využívající více či méně rafinovaně kulis minulosti pro rozvíjení atraktivních dobrodružných vyprávění (reprezentativní průřez touto žánrovou formou přináší povídkové antologie Písně temných věků – 2005, a Memento mori – 2009). Překvapivě málo je u nás zastoupena epická fantasy tolkienovského typu, která pracuje s detailně popsanými fiktivními světy a narativně složitějšími kompozicemi. České mentalitě zřejmě více vyhovuje méně patetický přístup, výskyt humorných poloh a parodických postupů ve fantasy je stále častější. A rozvíjejí se i další současné žánrové formy, jako je třeba městská fantasy (viz např. sborník Pod kočičími hlavami, 2007) nebo fantasy pro mladší čtenáře, mnohdy se blížící žánru moderní autorské pohádky. Někteří autoři se pokoušejí i o experimentální přístup spočívající ve formální neobvyklosti nebo alespoň ve využití méně častých motivických okruhů (např. orientálních). Vysloveně artificiální polohy žánru, reprezentované v zahraničí zejména tzv. new weird, se ovšem v české fantastice zatím neobjevují. Autorské generace Českou fantastiku uplynulého dvacetiletí charakterizuje rovněž střídání a případně souběžné působení několika různorodých autorských generací. Věkově a „služebně“ nejstarší spojují především autorské začátky a někdy též první vrcholy v době před rokem 1989. V jejím čele stojí v pozici klasiků především Jaroslav Velinský a Ondřej Neff.

 

Autoři současné fantastiky

Do zmíněné „klasické generace“ lze zařadit také Františka Novotného (1944), vedle oceňované povídkové tvorby rovněž autora rozsáhlého románového cyklu Valhala (1994–2007), v němž neobyčejně vynalézavě spojil skutečné a alternativní dějiny první a druhé světové války s germánskou mytologií. Svou velkorysou kompozicí a dějovým rozmachem se blíží špičkovým dílům zahraniční fantastiky, přičemž jeho „historická ironie“ z něj zároveň činí svébytně český výtvor. Ač mladší než všichni předešlí, dobou svého literárního působení i vlivem, který má na některé mladší autory, se po bok předešlých spisovatelů řadí také Jiří W. Procházka (1959), jehož tvorba čerpá z tradic technické sci-fi a jejích novějších vývojových fází (cyberpunk), ale i dobrodružné akční fantasy. Jeho texty jsou protkány hustou sítí nejrůznějších citací a aluzí, které dokládají již zmiňované ovlivnění fantastiky postmodernismem. Procházka je rovněž duší projektu sešitové dobrodružné série Agent JFK, na jejíchž stránkách se setkávají zkušení tvůrci i talentovaní začátečníci.

Základním, protože nejpočetnějším a množstvím vydávaných děl nejvíce zastoupeným autorským kádrem české fantastiky zůstává „střední generace“, tj. spisovatelé vstupující na scénu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, případně kolem poloviny poslední dekády století. K nim lze připojit ještě některé dnes již zavedené, v téže době debutující, byť věkem o něco mladší autory. Tato generace ovšem představuje natolik rozsáhlý a různorodý celek, že je nutno ji rozdělit ještě do několika samostatných podskupin.

První z nich je možno nazvat „česká akční škola“, jejíž představitelé jsou silně ovlivnění komiksem, akčními filmy a zčásti také tvorbou J. W. Procházky. Za její jednoznačnou vůdčí postavu můžeme považovat Jiřího Kulhánka.

V Kulhánkově stínu stojí ostatní „drsní muži“ této podskupiny, zejména členové volného sdružení Rigor Mortis. Povídky Jiřího Pavlovského(1968) se většinou pohybují na hraně parodie akčního žánru, jeho souputník Štěpán Kopřiva (1971) se svými romány Zabíjení (2004) aAsfalt (2009) do značné míry hlásí ke „kulhánkovskému“ modelu. Další z podskupin střední generace bychom mohli jednoduše charakterizovat slovy „plodní, žánrově různorodí, stabilně populární.“ Tito autoři vlastně tvoří jádro uvedené generace a dodnes současně jakýsi ústřední pilíř domácí fantastiky.

Mezi další významné autory patří Jaroslav Mostecký (1963) zasahující nejčastěji do historické fantasy, ale i do sci-fi (Archivář, 2004) nebo nepříliš frekventovaného hororu (Čára hrůzy, 1998), prvky dobrodružné sci-fi a fantasy ve svých dílech dovedně kombinuje Vladimír Šlechta(1960). Své místo zde mají samozřejmě i ženy, jedna z nejlepších stylistek domácí fantastiky Františka Vrbenská (1952) nebo autorsky velmi plodná Jana Rečková (1956). Věkově nejmladší část této generace tvoří autoři, které lze v konkurenci jejich starších kolegů označit za již zavedené a s vlastním věrným publikem.

Nelze opomenout ani pestrou a nesourodou společnost tvůrců solitérních, jen obtížně zařaditelných nebo svou žánrovou příslušností jediných toho druhu u nás. Tradiční epická fantasy „tolkienovského“ typu stála kupodivu dlouho mimo zájem domácích autorů, její hlavní představitelkou zůstává od počátku devadesátých let Veronika Válková (1970), publikující pod pseudonymem Adam Andres. V českém prostředí nepříliš akcentovaný, ač v zahraničí nesmírně oblíbený podžánr tzv. military sci-fi (drsné akční příběhy z vojenského prostředí odehrávající se ve vesmíru) zastupuje Robert Fabian (1969), klasickou technickou sci-fi pak Richard Šusta (1956). Jediným českým autorem píšícím výhradně hororovou prózu je Svatopluk Doseděl (1968). Mezi zcela ojedinělé zjevy pak patří například Pavel Houser(1972), jehož tvorba místy zní ozvěnou děl J. L. Borgese či Ladislava Klímy, nebo Jan Poláček (1957) s dosavadním autorským vrcholem v pozoruhodném „fuksovském“ románu Spěšný vlak Ch.24.12 (2010). Za mladou generaci české fantastiky lze označit ty autory, kteří debutovali nebo se do širšího čtenářského povědomí dostali kolem poloviny prvního desetiletí 21. století. Někteří z nich se rychle vypracovali mezi žánrovou elitu.

Jména Petr Schink, Míla Linc, Leoš Kyša, Jan Kotouč nebo Julie Nováková představují základ pro budoucnost.

 

Současná česká fantastika v překladech

Současná česká fantastika se v překladech do cizích jazyků objevuje jen zřídka. Úzké kontakty udržují čeští žánroví autoři a nakladatelé se svými polskými kolegy, proto není překvapením, že nejvíce přeložených českých děl nacházíme v Polsku (zejména nakladatelství Fabryka Słów). V několika případech (O. Neff, J. W. Procházka) byly texty českých tvůrců zařazeny do evropských výborů fantastické literatury (např. Síň slávy evropské SF). Zcela výjimečný je průnik do anglofonní sféry – dosud se to jednorázově podařilo pouze J. Kulhánkovi s prvním svazkem románu Noční klub (2008) vydaným v USA (The Night Club: Part One) a J. Červenákovi, jemuž vyšla povídka v legendárním americkém magazínu Weird Tales.

 

Antonín K. K. Kudláč