České písmo typografické

Tvorba písma zažívá v posledních dvaceti letech v Česku nebývalý vzestup. Zvýšený zájem o písmo je zřetelný i v dalších evropských zemích, nicméně úspěchy českých písmařů ve světových soutěžích a respekt, který jejich dílo získává mezi uživateli, svědčí o určité výjimečnosti. Abychom dokázali najít příčiny tohoto úspěchu, musíme se vrátit do historie, na začátek 20. století.

 

Kořeny české typografické tvorby

V roce 1904 nastoupil do redakce časopisu Typografia (který vychází od roku 1888 s krátkými přestávkami dodnes) nový redaktor, typograf Karel Dyrynk (1876–1949). Díky němu přineslo první číslo ročníku 1905 zásadní esej významného českého literárního kritika Františka Xavera Šaldy (1867–1937) Kniha jako umělecké dílo.1Online též na http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/soubory/FXS/KP6/1.pdf. Šalda po vzoru britského hnutí umění a řemesel vyzývá ke změně přístupu ke knižní produkci: „kniha budiž i u nás a dnes uměleckým dílem, jako jím bývala kdysi v šťastnějších dobách kulturních u nás a jest jím již zas i dnes u šťastnějších kulturních národů“. Šalda věří, že se česká knižní tvorba inspiruje přístupem Williama Morrise (1834–1896) a dodává: „Předpokladem jejím bude ovšem, abychom překonali nejprve a vyhostili ze svých podniků všechen surový nevkus, který se posud roztahuje v našem knižním umění nebo lépe: v našem knižním neumění a jemuž se zde říká nádhera nebo luxus. Smutná nádhera, smutný luxus! Vylhaný, padělaný, podvodný luxus, který není výrazem přebytku, bohatství a kypivé síly, nýbrž lstí a klamem, podvodem…“ (Šalda, 1905, str. 5 a 7). O několik stránek dál je v tomto pozoruhodném vydání Typografie reprodukován překlad textu Williama Morrise Knihtisk, který je pak téměř z poloviny věnován knižnímu písmu.

Zájem o obrození knižní produkce vedl roku 1908 na tři desítky intelektuálních osobností k založení Spolku českých bibliofilů. Mezi zakládajícími členy nechybí ani Karel Dyrynk, jehož vnuk Martin Dyrynk (*1941) dnes spolek řídí. Když se před několika lety vrátil k historii sdružení, neopomněl se zmínit o významu Šaldova příspěvku, píše: „Jeho esej Kniha jako umělecké dílo prolomila bariéru nakupených klišé a stala se pro celé následné století pevným kodifikačním základem knižní kultury, odolávajícím náporu času i vkusu.“ (Dyrynk M., 2008)

V roce 1918 získává Československo nezávislost a potřeba národního písma se pro řadu výtvarníků stává prvořadým úkolem. Sedm let po vzniku republiky a dvacet let poté, co vyšla esej F. X. Šaldy, se Karel Dyrynk k tématu vrací v knize České původní typografické písmo, kterou v nákladu 196 výtisků vydal spolek Typografia. A hned v prvním odstavci lamentuje: „ozývají se u nás četné stesky na to, že dosud nemáme vlastního typografického písma navrženého českým umělcem a v naší písmolijně zhotoveného. […] A spočívá jistě i určitá národní ctižádost ve snaze, abychom měli alespoň jedno vlastní písmo, jímž bychom mohli prokázati i v tomto oboru svou nejen odbornou, ale nakonec též kulturní vyspělost.“ (Dyrynk K., 1925, str. 6)

 

Vojtěch Preissig a další průkopníci

Kniha České původní typografické písmo byla vydána především jako oslava Preissigovy antikvy, písma grafika, malíře, ilustrátora Vojtěcha Preissiga (1873–1944), jehož odlévání bylo dokončeno 26. února 1925 ve Státní tiskárně v Praze. Jak sám Dyrynk přiznává, je to písmo „sváteční“, v praxi se příliš neujalo. Vojtěch Preissig, jeden ze zakládajících členů Spolku českých bibliofilů, se písmem intenzivně zabýval od počátku století, především pak během svého pobytu ve Spojených státech, kam v roce 1910 odcestoval. Zde navrhl řadu působivých a originálních písem, která byla ale určena pro řezbu do linolea, dřeva nebo kovu. Teprve Preissigova antikva znamená jeho první pokus o navržení univerzálního knižního písma, i když jak dokládá jeho dopis Karlu Dyrynkovi, nedokázal posoudit, bude-li jeho písmo úspěšné: „Úspěch je úspěchem, stvořil-li nějakou trvalou hodnotu, a zdali takovou hodnotu stvořil, to může říci jedině budoucnost“ (Dyrynk K., 1925, str. 67). Přestože byla mnohá Preissigova písma více či méně pečlivě digitalizována, mají tak osobitý rukopis a natolik odpovídají době svého vzniku, že jen zřídka nalézají uplatnění.

Po roce 1925 vznikla řada písem, z nichž některá byla odlita. Na tvorbě písem se kromě typografů a tiskařů (Karel Dyrynk) podíleli především umělci (Slavoboj Tusar 1885–1950, František Kysela 1881–1941), nicméně výsledné abecedy vždy odrážely nedostatečnou zkušenost tvůrců. Přestože dnes dokážeme ocenit půvab těchto písem, jejich význam pro typografii spočívá spíše v prošlapávání cest a zvyšování všeobecného zájmu o tvorbu písma. Prvním skutečně českým typografem světové úrovně se stal až Oldřich Menhart (1897–1962). Ten si byl dobře vědom náročnosti procesu tvorby písma: „Především je to odpovědná a do všech podrobností promyšlená práce výtvarníka, autora písmového návrhu. Nemenší měrou záleží však i na porozumění, pečlivosti a přesnosti všech ostatních spolupracovníků v rytebně, ražebně matric i ve slévárně. Že tato choulostivá práce vyžaduje odborně zdatné, citlivé a svrchovaně svědomité pracovníky, je zřejmé už z toho, že systém typografických měr je neobyčejně přesný, neboť počítá i se setinami milimetru. Každá chyba, kterou přehlédl kreslíř nebo rytec písma, je násobena statisíci typových odlitků a miliony otisků špatných písmen a dosahuje nepředstavitelného počtu závad, které ztěžují práci tiskaře a narušují čtenářův zrak,“ (Menhart, 1956, str. 5) napsal Menhart v roce 1956 v předmluvě ke své knize Tvorba typografického písma.

Je pozoruhodné, že podobná kniha vůbec vyšla, realizovat návrh písma byl v socialistickém Československu úkol takřka nemožný a mezi roky 1948 a 1989 se povedl jen několika málo písmařům. Jelikož ale publikace kromě praktického a zkušenostmi podepřeného návodu na tvorbu knižního písma obsahuje stručně a dobře napsanou historii tiskového písma, stala se běžnou součástí knihovny každého výtvarníka. Není to jediná kniha o písmu, která v té době vyšla. František Muzika (1900–1974) napsal monumentální dvousvazkový historický přehled vývoje písma nazvaný Krásné písmo ve vývoji latinky (1958, 1963 a 2005), Oldřich Hlavsa (1909–1995) vydal v roce 1958 svazek nazvaný Typografická písma latinková a připravil též trilogii o práci s písmem, ve které představil i trendy tehdejší tvorby písma ve světě (Typographia I – 1976, Typographia II – 1981 a Typographia III – 1986). Tím však poněkud předbíháme, vraťme se ještě do historie.

 

Oldřich Menhart a totalitní roky

Oldřich Menhart je zcela jistě nejtalentovanější tvůrce písem předválečné éry a nebýt komunistického převratu v roce 1948, nejspíš by se stal i významnou osobností světové typografie. Menhart však vstoupil do služeb nového režimu a do značné míry spoluvytvářel jeho typografickou tvář. Komunistům, kteří se na světových výstavách rádi chlubili kvalitou socialistické knižní produkce, přišel Menhartův styl vhod, charakter jeho práce zapadal do schématu socialistické kultury, jež vychází z výtvarných tradic svého lidu. Jak mi však při osobním rozhovoru v roce 2007 řekl Hermann Zapf (*1918), Menhart spolupráci s totalitní mocí nesl velmi těžce, nebyl však dostatečně statečný, aby se vzepřel, neboť by v nejlepším případě ztratil možnost pracovat v oboru. Menhartova poválečná písma navržená po roce 1948 již nikdy nezískala ohlas a Menhart se také více věnoval knižní úpravě. Význam Oldřicha Menharta dokládá i poslední číslo časopisu Codex2Časopis je možné zakoupit na http://codexmag.com ve formátu PDF; tištěné vydání je rozebráno. č. 2, které je věnované právě tomuto českému písmaři.

Přestože totalitní roky tvorbě písma příliš nepřály, potřeba ušetřit za nákup písem ze zahraničních písmolijen nakonec vedla stát k vyhlášení několik soutěží na nová písma. V roce 1955 zvítězil Stanislav Maršo (1910–1976) s novinovým písmem Public, o čtyři roky později Josef Týfa (1913–2007) s Týfovou antikvou, která je dnes považována za nejlepší a nejoriginálnější české písmo, které v této době vzniklo. Obě abecedy se dočkaly digitální verze, Týfovu antikvu digitalizoval František Štorm (*1966) společně s autorem v roce 1995 (v roce 1997 vyšlo písmo pod názvem ITC Tyfa u tehdy stále ještě významné americké písmolijny), Public pod názvem RePublic vydal v Suitcase Type Foundry Tomáš Brousil (*1975) v roce 2003. Na RePublic někteří designéři zprvu hleděli se skepsí, původním písmem Public totiž byl tištěn hlavní komunistický deník Rudé Právo, a písmo tak měli logicky spojené se lží a propagandou. Nesporné kvality písma RePublic však postupně vedly k jeho akceptaci a dnes patří napříč generacemi designérů k velmi oblíbeným písmům pro sazbu knih i periodik.

 

České akcenty

Nedílnou součást českého písma tvoří akcenty. Základ českému pravopisu položil myslitel a kněz Jan Hus (1370–1415), jehož reforma zjednodušila a sjednotila spisovnou češtinu. Hus zavedl diakritická znaménka, kterými označil změkčení nebo prodloužení samohlásek a souhlásek. Čeština se tak v 15. století stala jedním z mála evropských jazyků s téměř fonetickým způsobem psaní. Ještě v první polovině 19. století byly české knihy běžně sázeny lomenými písmy, zásluhou osvícených buditelů, jako byl jazykovědec František Jan Tomsa (1753–1814) se však postupně začala prosazovat čitelnější latinka. Definitivní tečku za érou lomených písem učinilo v roce 1852 úřední nařízení, jímž bylo zavedeno výhradní použití akcentované latinky pro učebnice českého jazyka. (Populární tiskoviny pro nejširší lidové vrstvy však byly švabachem či frakturou tištěny až do konce 19. století.)

„Správná míra, zabarvení, umisťování a kresebné tvary akcentů jsou technicky i esteticky závažnou složkou českého typografického písma,“ (Menhart, 1956, str. 66) uvádí Menhart v reakci na nízkou kvalitu diakritiky u písem dostupných v českých tiskárnách. Průkopníkem v nápravě nekvalitních akcentů se stal Vojtěch Preissig, jehož zásluhou pronikalo do české typografie „poznání, jak důležité ke kresebně stylové řešení akcentů pro rozličné druhy písem“ (Menhart, 1956, str. 65). Akcenty jsou slovy Menharta „jen tlumeným doprovodem písma, který nesmí rušit plynulost základních písmových tvarů a vnášet do tištěných textů přílišný neklid a zmatek. Podobně jako interpunkční znaménka mají i akcenty pomáhat čtenáři k snadné čitelnosti, nenásilně a nevtíravě jej upozorňovat na změnu výslovnosti a správnou fonetickou hodnotu písmen“ (Menhart, 1956, str. 66).

 

Digitální éra

V roce 1992, kdy jsem si jako student začal přivydělávat prací v grafických studiích, bylo českých fontů zoufale málo. Kromě systémových fontů to byla Futura, Garamond, Univers apod. a na tiskovinách produkovaných v té době byla tato typografická redukce znát. Nástup Střešovické písmolijny, jak zní původní název písmolijny Františka Štorma proto působil v roce 1994 jako zjevení. Prudce vzrostla nabídka fontů, které měly kvalitní diakritiku a obsahovaly dokonce ligatury3První verze fontů Střešovické písmolijny měly velmi nestandardní kódování a dnes by v současných aplikacích již nefungovaly.. Štorm inspiroval množství lidí, kteří se začali zajímat o písmo a kteří začali experimentovat s tvorbou vlastních písem, ostatně sám jsem v roce 1996 digitalizoval dvě písma. Přestože ve druhé polovině 90. let vznikla zejména na českých vysokých školách řada unikátních písem, nebyla ve své době zveřejněna, neboť studenti zřejmě neměli dostatek vůle, potřebu či chuť písma dokončit a nabídnout nějaké písmolijně k distribuci. Některá písma se však přesto stala poměrně známá, neboť je tvůrci používali ve vlastních designérských projektech, za všechny jmenuji alespoň Merkur Marka Pistory (*1973).

Štormův monopol na česká písma tak padl až se vznikem Suitcase Type Foundry jeho talentovaného studenta Tomáše Brousila v roce 2003 a od té doby se postupně přidávají další, stále spíše ojedinělé snahy o distribuci vlastních písem. Jsou mezi nimi např. David Březina (*1980; Rosetta type foundry specializovaná na multijazyková písma) nebo Radim Peško (*1976; RP Digital Foundry). A pak je tu písmařka světoběžnice Veronika Burian (*1973), která se sice narodila v Československu, ale dětství prožila v Německu a poté žila ve Spojených státech, Itálii, Velké Británii a v České republice. V roce 2013 Burian opustila po několika letech Prahu a přestěhovala se do katalánské vesnice nedaleko Barcelony, odkud společně s argentinským typografem José Scaglionem řídí písmolijnu TypeTogether, již založili v roce 2006.

Čeští písmaři měli na začátku digitální éry v 90. letech minulého století štěstí na osobnost Jana Solpery (*1939), jenž na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové vedl ateliér Tvorby písma a typografie, který po něm posléze převzal jeho student František Štorm. Solpera je člověk s obdivuhodnou erudicí a nakažlivým citem pro typografické detaily, jenž byl za své celoživotní dílo oceněn v roce 2015 vstupem do síně slávy Czech Grand Design. A možná je to právě tato posedlost detaily, která spojuje české typografy od Vojtěcha Preissiga přes Oldřicha Menharta po Františka Štorma, Tomáše Brousila a Veroniku Burian. Touha po dokonalosti i v tom nejmenším detailu.

V roce 2004 vznikl společný československý projekt mapující experimentální tendence v tvorbě písma EAT – Experiment and Typography. Putovní výstava se během dvou let zastavila v osmi galeriích v České republice, Polsku, Nizozemsku, Slovinsku a Maďarsku. Kurátoři Johanna Balušíková Biľak a Alan Záruba se pokusili zdokumentovat zájem o experimentální pojetí písma nejen mezi zkušenými písmaři, ale i mezi grafickými designéry, kteří cítili potřebu vyzkoušet si písmo na vlastní kůži. Hmatatelným výsledkem projektu je 40stránkový katalog We Want You To Love Type, který vyšel roku 2005 v písmolijně Typotheque a jehož teoretický úvod Johanny Balušíkové Biľak je na webu této písmolijny online k přečtení4http://www.typotheque.com/articles/czechoslovak_typography.

 

Vstříc budoucnosti

Donedávna se tvorba písma soustředila kolem ateliéru Tvorby písma a typografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zde stále vznikají písma nová, ze současných studentů je to např. Vojtěch Říha nebo Jan Novák, kteří za své fonty již stačili získat důležité ceny. V současné době ateliér vedou grafický designér Karel Haloun (*1951), Tomáš Brousil a typografický expert Radek Sidun (*1980) a ateliéru se pod jejich vedení daří, mezinárodní ohlas získal např. úspěšný projekt Bestsellers, ve kterém měli studenti navrhnout písmo, které bude mít potenciál uspět v obchodě MayFonts.com, což se podařilo především studentce Nikole Giacintové s písmem Rukola. Zajímavé písmové projekty ale vytvářejí i absolventi dalších škol, například Jiří Toman (*1987) z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem nebo již zmíněný David Březina, absolvent kursu písma a typografie na Univerzitě v Readingu.

S unikátní projektem, který má talentovaným písmařům pomoci s propagací a distribucí písem, přišel Tomáš Brousil společně s typografickým expertem Radkem Sidunem (*1980), respektovaným konzultantem diakritických znamének všech evropských jazyků, kteří se rozhodli zúročit své zkušenosti vytvořením značky Briefcase, malé společnosti zaměřené především na písma stávajících i minulých studentů VŠUP. Písmolijna byla spuštěna v roce v polovině roku 2014 a dnes nabízí přes 20 originálních českých písem, a to jak historických (např. Alphapipe Jiřího Rathouského), tak zcela nových (Mikser Filipa Krause). A není to jediná nová písmolijna, s vlastním projektem přišel grafický designér a dlouhodobý pedagog na VŠUP prof. Rostislav Vaněk, který otevřel Signature Type. Ve stadiu rozjezdu jsou (již velmi dlouho) písmolijny Superior Type Vojtěcha Říhy a Heavyweight Filipa Matějíčka a Jana Horčíka.

Češi mají další výhodu v tom, že zde existuje fundovaná kritika písma. V 70. a 80. letech vycházely v časopise Typografia recenze písem Jana Solpery. V roce 2003 vznikl časopis Typo, který se z velké části zaměřuje právě na fenomén písma. Mezi recenzenty nových písem patřili jak významní zahraniční kritici, tak např. Martin Pecina (*1982), jinak knižní úpravce a autor brilantně napsaného bestselleru Knihy a typografie, jehož několik kapitol bylo zdramatizováno Českým rozhlasem, nebo David Březina.

Na přelomu roku 2012 a 2013 bylo vydávání čtvrtletníku Typo vedeného šéfredaktorku Lindou Kudrnovskou (*1977) po 10 let existence a 50 číslech ukončeno. Na stránkách časopisu se za tu dobu vystřídaly desítky respektovaných přispěvatelů z celého světa, díky čemuž si Typo vydobylo renomé nejen v Česku, ale především v zahraničí. Velký zájem budila zvláště vydání zaměřená na typografické dění v jednotlivých zemích, ať už to bylo Mexiko, Írán nebo Izrael.

Díky nadšencům se v Česku čas od času konají odborné přednášky na téma písmo a typografie za účasti českých i zahraničních odborníků. V neposlední řadě také musím zmínit vznikající publikaci TYPO9010, jejímž cílem je zachytit boom českých digitálních písem mezi lety 1990 a 2010 a kterou připravuje skupina studentů VŠUP kolem Petry Dočekalové. To vše dodává mladým tvůrcům odborné zázemí a umožňuje jim soustředit se na to hlavní: kvalitní písmo.

V současné době nelze hovořit o české škole písma nebo specificky českém přístupu. Čeští designéři prostě mají pro tvorbu písma ideální podmínky a naplno je využívají. Česká písma se pravidelně ocitají v žebříčcích hodnotících nejlepší nové fonty a pravidelně získávají různá mezinárodní ocenění. A tak vidět plakát nebo knihu vysázenou českým fontem v Austrálii potěší, ale už nepřekvapí. Česká tvorba písem se stala plnohodnotnou součástí světa typografie.

 

Filip Blažek

   [ + ]

1. Online též na http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/soubory/FXS/KP6/1.pdf.
2. Časopis je možné zakoupit na http://codexmag.com ve formátu PDF; tištěné vydání je rozebráno.
3. První verze fontů Střešovické písmolijny měly velmi nestandardní kódování a dnes by v současných aplikacích již nefungovaly.
4. http://www.typotheque.com/articles/czechoslovak_typography
Bibliografie

Dyrynk, Karel: České původní typografické písmo. Spolek Typografia, Praha 1925.

Dyrynk, Karel: Nové směry v akcidenční sazbě. In: Typografia, Praha 1905.

Dyrynk, Martin: Bibliofilské hnutí v Čechách (geneze, bilance, realita, vize). In: Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze. Praha 2008.

Menhart, Oldřich: Tvorba typografického písma (1. vydání). Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1956.

Morris, William: Knihtisk. In: Typografia, Praha 1905.

Šalda, František Xaver: Kniha jako umělecké dílo. In: Typografia, Praha 1905.