Po absolvování Vysokého učení technického pracoval jako vychovatel v ústavu pro mentálně postižené a v domově důchodců, redaktorsky působil v časopise Velehrad, publikoval v Revolver revue, Voknu, Literárních novinách a v Souvislostech. Už v roce 1989 mu ve společné sbírce Básně (s Bohdanem Chlíbcem a dalšími autory) vyšla jeho první poezie. Debutoval sbírkou Vlál za mnou směšný šos (Křesť. akademie, KDM a KRUH, 1994), v níž s lehkým odstupem kritizuje duchovně vyprázdněnou dobu. Kritik Jiří Trávníček ho nazval metafyzickým venkovanem, motivy syrové krajiny s biblickými symboly jsou Kolmačkovým začátkům vlastní. O dva roky později vyšla sbírka v novém vydání, následoval soubor Viděl jsi, že jsi (Petrov, 1998). „Vsí v soumraku projíždí Indián / na neosedlaném koni. Děti, které už dávno měly spát, / se možná trochu bojí, / ale s obličeji přimknutými k oknu / už uvnitř doutnají, už hoří / a oči se jim prohlubují / jak studna bez vody, protože bez dna.“ Do krajiny Kolmačových textů přibývá rodina, žena a děti, do jejich domu sice ještě zatéká a sněží prázdnými místy po střešních taškách, na prvním místě je tu ale kronika dne, až lapidární každodenní úkony, které je třeba vykonat. Šicí stroj, rádio, elektrická kamínka, to jsou jeho stroje na výrobu básnických kulis.
Nejintimnější sbírka Moře (Triáda, 2010) sklidila nadšení u kritiků: „Tatam je tíha a zemitost básníkova debutu. Stále větší prostor věnuje Kolmačka motivům, které se váží k rodičovství ve všech jeho podobách: neutěšených, úzkostných (Pořád je v patách / strach, že se něco stane, / nebo že nestane se, / co se mělo stát) i těch neintimnějších,“ píše v recenzi na webu iLiteratura.cz Jana Seiberová. A přirovnává Kolmačku k básníkovi Petru Hruškovi. Zatím poslední básnická sbírka Pavla Kolmačky nazvaná Wittgenstein bije žáka (Triáda, 2014) má lehce kritický tón, v němž se vedle tradičního venkovského hloubavého akcentu objevuje odraz popkultury; zatímco před patnácti lety se Kolmačkův svět odehrával nad elektrickými kamínky, dnes už do něj vstoupily i mobily. „MĚLI JSME DĚTSTVÍ. / Jednou jsme se probudili / bezdůvodnou tíží. Cítili, že sklepní přízrak / proleze ventilací. Ochránily nás obrázky s mikymauzi.“
Kolmačka však není jen básníkem, ale i autorem románové prózy Stopy za obzor (Triáda, 2006). Líčí v ní život hrdiny Vítka, nejprve dětskýma očima skrze vlastní vzpomínky, později jako dospělého ošetřovatele v ústavu pro choromyslné, jehož žitá realita není o nic pochopitelnější, než realita klientů ústavu. „Když Vítkovo panelákové dětství přeroste v dospělý život na venkově, nejde ani tak o rozdíl mezi životním stylem venkova a města, jako spíš o generační pocit promarněnosti, který vyvěrá z tajené křesťanské výchovy, trpné rezistence v šedivosti a pokryteckého přitakávání totalitnímu režimu. Vzdor zůstane vždy pod kontrolou. Výsledkem je pokřivená dospělost, neschopná nejen vlastního názoru, ale i vlastního života. Všichni jsou ztracenci bez optimismu i bez naděje,“ charakterizuje román Milada M. Marešová. Lyrika i básnictví román prostupují, stejně jako vlastní Kolmačkova zkušenost s hledáním Boha či s životem na venkově s jeho jasněji rytmovaným uplývajícím časem. „Nic není pevné a nic není jisté. Nic není věčné, nic nepřetrvá. Nic není útěšné a nikde nejsme doma, nic není slast a nic není radost, nic není sladkost a nic není víc než nic,“ ví Vítek Koblasa.
