Nastavil si tu rytmus, který doma těžko drží. Psát každý den, číst znovu vlastní texty, nespěchat.

Spisovatel Petr Borkovec strávil několik týdnů na autorské rezidenci v Mikulově, kde vznikly nové povídky i konečná představa o další knize. V rozhovoru mluví o radosti z práce, která má řád, o tom, proč poezii vyměnil za prózu, a také o síle krátkých textů.

Jak se vám v Mikulově na rezidenci líbí?
Je to snad až příliš krásná rezidence, nachází se skoro v kostele; ten byt je opravdu báječně položený. Člověk chodí kolem bytu a vidí velice různé scenérie, takové střihy, trochu jako ve filmu. Jdete a najednou se objeví průzor na skály, které vypadají jako v Jižní Americe: Andy rámované nárožími měšťanských domů. Nebo se podíváte směrem k dietrichsteinské hrobce a Kristus na římse jako by drží ten kopeček s kaplí a vypadá to trochu jako v jižní chudé Itálii. Různorodě tady padají ulice, je to pěkné.

Máte tu nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Našel jsem tady jedno místo, takový mokřad, který se nachází mezi Sedlecí a Mikulovem. Nikoho tam nepotkávám, říční ramena a plochy jsou plné spadaných stromů, kanály, stojaté vody, ostrůvky. Je tam spousta vodních ptáků. Když se dívám do kanálů, velmi silně mi to připomíná severní Itálii, deltu Pádu. Tam jsem potkal muže, který stahoval nutrii a komentované stahování natáčel na video, aby ho umístil na své stránky, na nichž „učí“, jak správně žít v přírodě. Za každou třetí větou říkal slova „pokora“ a „úcta“. Nespřátelili jsme se – jen jsme se jeden druhého strašně polekali.

Půvab stipendia spočívá v režimu

Trávíte v Mikulově čas i jinak než prací?
Nikam nechodím, jenom když za mnou přijede moje žena nebo některá z dcer, děláme výlety. Chodím odpoledne jen kolem bytu nebo do toho mokřadu. Snažím se mít režim, který nemůžu doma tak snadno pravidelně dodržovat. Půvab stipendia spočívá v režimu, který si stanovím, a celou dobu ho, pokud možno, dodržuju. Vlastně bych řekl, že nespočívá v ničem jiném.

Kolik se vám toho za pobyt v Mikulově podařilo napsat?
Celkem dost. Trochu jsem překládal, ale méně, než jsem plánoval. Víc jsem psal vlastní věci. Čtyři krátké povídky, dvě dlouhé, a ještě jednu rozepsal. Krátké povídky jsou tak do pěti tisíc znaků, pak jsem napsal něco, co se spíš podobá eseji. K překládání se dostanu obvykle večer, protože večer se mi hůř píše; večer dokážu psát jen když mám hořící termín. Většinou píšu od sedmi do jedné a pak od pěti odpoledne do sedmi, večer už ne. Největší radost mám, když je začátek týdne a hnusně.

Pomáhá vám špatné počasí se soustředěním na práci?
Pomáhá. Samozřejmě když vidíte fasády, do kterých praží jarní slunce, nebo rozsvícenou skálu, tak je poměrně těžké odolávat a nejít do toho.

Petře, proč vám na pracovním stole leží ptačí hnízdo se dvěma vajíčky?

Donesl mi ho Filip Brichta. Myslím, že četl text Naši ptáci, kde píšu o kradení vajíček z hnízda a Bossem z Dětí z Bullerbynu. Filip mi to hnízdo přinesl den dva po mém příjezdu do Mikulova. Později mi ještě donesl další věci. Je to výborný muž, který vede řeči stejně zajímavé jako ty dárky.

Povídka není nižší forma. Jen ji musíte umět

Máte už představu, co ze vzniklých textů bude?
Mám. Přijel jsem sem uspořádat a dopsat knihu povídek a krátkých próz. Nevěděl jsem, jestli to budou dvě knížky, nebo jedna. Texty po sobě musím znovu přečíst a některé už napsané dopisuju pro knižní vydání. Velmi často napíšu třístránkovou prózu, která končí – ale mám k ní poznámky, jak ještě pokračovat. A pak, místo, aby šel dál, začnu nový text. A ty texty s možným pokračováním zůstávají ležet a kupí se. I proto jsem si o ten měsíc tady požádal – abych se vrátil.

Dříve jste psal i poezii. Pokračujete v tom stále?
Psal jsem dřív a dlouho pouze poezii. V posledních letech ji víceméně jen překládám. Ale letos vyjde sbírka Malé lodě, která je pro starší děti, ale já myslím, že jsem si v ní objevil tvar, v němž budu ještě pokračovat, a nebude už určen jen starším dětem.

Proč jste od poezie upustil?
Neupustil. Jen jsem zjistil, že věty nějak jdou. Vidím spíš příbuznosti s poezií, příbuzná témata, motivy a tak. Já nemám vůbec pocit, že jsem dal něčemu sbohem.

Láká vás napsat i delší prózu, třeba román?
Píšu, jak to zmůžu a jak si to řekne. Lákalo by mě napsat něco na sto stran, abych vám odpověděl – ale to, jestli mě něco láká, není koneckonců příliš důležité.

Povídka ale rozhodně není žádná „oddechová“ forma.
V naší zemi se má, zdá se mi, nyní za to, a někteří romanopisci to veřejně podporují, že povídka je oddychovka nebo vyplnění času mezi dvěma romány. Anebo snadný výdělek do tematických antologií. Něco nižšího. Tomu vůbec nerozumím. Myslím, že kdyby spousta českých spisovatelů napsala místo svých románů dvě povídky, bylo by to prospěšnější.

Často bývá vnímána jako literatura „do vlaku“, bez hlubšího ponoru.
Ano, ten ponor je tak důležitý, být v tom dlouho – o to současní čtenáři stojí. „Ponořit se“, to je slovo! Nechat se unášet, ponořený! Oči, uši, nos – všechno plné příběhu! Páni! Nemám rád texty, kde ani na desáté straně nenajdu větu, která mě vzrušuje, tím, že je plně v příběhu a zároveň odkazuje někam jinam.

Estetika místa není důležitá

Jak jste se dozvěděl o možnosti pobývat na této rezidenci?
Chodí mi novinky z Českého literárního centra a sleduju, co dělají. Dlouho jsem o žádnou delší rezidenci nežádal a do Mikulova jsem chtěl také proto, že už jsem tu loni nebo předloni týden byl. Rezidenční stipendium čtyřicet tisíc korun je podle mých měřítek navíc vysoké, mohl jsem některé práce odmítnout nebo odsunout.

Je podle vás Mikulov vhodné místo pro spisovatelskou rezidenci?
Na to vlastně nemyslím. Jednak se mi příčí ověřovat, jestli a co má město nabídnout mně, to spíš já bych se měl snažit něco nabídnout jemu. Důležité na tom všem je, že někam přijedete, příliš se v místě nevyznáte, nikoho neznáte, jste tam sám, vytržený, odstřižený, když už jsme mluvili o filmových střizích. To je podstatné. Mě nezajímá, jestli je to město hezké. Všude je něco zajímavého. Je to tu hezké, ale pro mě to nehraje větší roli.

Máte za sebou i řadu zahraničních rezidencí. Jak je hodnotíte v porovnání s těmi českými?
Všude to bylo zajímavé. Žil jsem přes rok v Berlíně, pobýval ve Francii, v Bruselu, v rakouské Kremži nebo třeba v Lotyšsku. První rezidenční pobyt jsem dostal v roce 1995 v rakouském Ottensheimu u Lince. Dřív žádné rezidence v Čechách nebyly, jezdil jsem – díky své překladatelce do němčiny Christě Rothmeierové a svým rakouským nakladatelům – jenom do zahraničí. Vždycky to pro mě znamenalo mít víc peněz, než když jsem byl tady. Vždycky jsem si cenil toho, že se můžu odříznout na měsíc nebo déle. Byly to šťastné měsíce. A vždycky jsem tam toho napsal a přeložil a připravil si tolik, že jsem s tím pracoval další rok dva.

Podmínky pro literární tvorbu se zlepšují

Sledujete vývoj podpory pro autorky a autory i u nás? Vnímáte v posledních letech nějaký posun?
Samozřejmě, velký. Byl jsem u toho, kdy se tu nic nedělo. Konec devadesátých let a období pak – bylo úplně šílené, kolik toho pro autory nebylo. Pokud se týká poezie, byla to naprostá katastrofa. Až sami autoři to museli vzít do svých rukou, založili kluby a kavárny, kde se četlo. Když jsem dřív jezdil na čtení, často se na mě obraceli lidé z těch prostor, kde se četlo, na koho se mohou v Čechách obrátit ohledně spolupráce – a já musel bohužel říct, jedině na Ministerstvo kultury. To už dávno neplatí. Mám radost.

Jak se vám podařilo prosadit v zahraničí?
Náhodou. V roce 1995, to mi bylo 25, po čtení v Praze v Památníku písemnictví za mnou přišla zmíněná Christa Rothmeier a řekla mi dost neuvěřitelnou věc: „Ráda bych tě pozvala na dva měsíce do Rakouska na stipendium, v rámci kterého ti vyjde kniha, kterou přeložím.“ Neměl jsem v tu chvíli žádné překlady do němčiny, ani v časopisech, nic. No ale stalo se to: kniha z nakladatelství Thanhäuser byla velice krásná. Začal jsem dostávat víc nabídek na čtení, publikování v časopisech, na různá stipendia.

Jak to pomáhá spisovatelské kariéře, když začnete být vidět na zahraničním trhu?
Dost, myslím. Tam, kam jste díky překladům pozván, potkáte například básníky, kteří jsou mnohem lepší než vy, dokonce mnohem lepší než všichni básníci, které jste do té doby osobně znali. Uvidíte například, že se čtení poezie obejde bez flétny. Vidíte, jak se věci dělají jinde – nikdy bych nezačal s autorskými čteními v kavárně Fra, kdybych neměl zkušenost z německojazyčných akcí. Všechno podstatné jsem tam okoukal.

Rozhovor s Petrem Borkovcem vedla Karolína Tomečková.

Rozhovor s Lucií FaulerovouV souvislosti s vaší tvorbou se často skloňuje takzvaný nespolehlivý vypravěč, kterému jste věnovala i svou disertaci – neleze vám to už na nervy? Je to ještě pořád vaše oblíbená „figura“ či postup, metoda narace?

Leze! Pořád ale zůstává způsobem vyprávění, který mě baví a dráždí, je-li vyveden zajímavě, nově a funkčně.
 
Novely Lapači prachu i Smrtholka si získaly čtenáře i pozornost médií – vám kromě jiného přinesl váš první titul nominaci na Literu i Cenu Jiřího Ortena a druhá próza rovnou Evropskou cenu za literaturu. Bylo náročné vyhovět požadavku „povedené druhotiny, která je teprve zárukou autorské kvality“?

Nebylo, protože jsem žádný požadavek během psaní nevnímala – já si ho na sebe nekladla a zvenčí jsem si ho připustila až po dopsání.
 
Pracujete už na třetím románu, nebo si dáváte načas? Jak postupujete při práci na zápletce, motivech, budování charakterů postav – promýšlíte budoucí prózu dlouho dopředu, nebo patříte mezi autory, kteří raději sednou a píšou – a ono se to nějak vyvrbí?

Pracuju teď na scénáři se svým mužem režisérem Martinem Krejčím. V hlavě už se mi sbíhají nejrůznější nápady na nějakou budoucí prózu, ale zatím to nechávám kroužit, jen to zachytávám a čekám, jestli mě to zavede ještě někam dál. Myslím, že to mám tak, že kombinuju obě jmenované metody. Dlouho to promýšlím, ale zároveň usedám a píšu, aniž bych měla ponětí, co přesně, a jen sleduju, co se stane.
 
Cena Evropské unie za literaturu, jejíž jste laureátkou, je literární ocenění udělované už od roku 2009, účastní se jí 28 států EU, země kandidátské i potenciálně kandidátské a 3 státy EHP. Co přineslo toto ocenění vám osobně – jaké překlady podpořilo?

Mě to předně moc potěšilo, knihu to zviditelnilo, jak u nás – prodává se už druhý dotisk, tak v zahraničí. Zatím vím o chystaných překladech do španělštiny, makedonštiny, bulharštiny, italštiny, srbštiny, maďarštiny, polštiny a chorvatštiny.
 
Téma sebevraždy a smrti obecně vás zřejmě fascinuje. Je v té přitažlivosti i kus děsu, který jí dodává moc a sílu? Na druhou stranu se proti tomu ohrazujete, sama vidíte ve Smrtholce jako ústřední téma svobody, nikoli smrti.

Myslím, že ve většině věcí, které mě přitahují, je i kus děsu, že je to skoro snad nezbytná součást fascinace. Neohrazuju se proti tomu, že by Smrtholka byla o smrti, jen je to podle mě příliš zjednodušující chápat to jako hlavní téma knihy jen proto, že smrt je explicitně zmiňovaná a že to budí dojem určité kontroverze. Já jsem zkrátka o smrti a sebevraždě přemýšlela a psala v nějakých souvislostech a z různých úhlů pohledu, nejsou to témata, za nimiž už nic není. Já za nimi viděla otázku svobody, absurdity života a snahy po nalezení jeho smyslu, otázku vůle. A tak.
 
Vaše druhá próza, o které se právě bavíme, totiž oceněná Smrtholka, je výrazně rytmizovaná, přičemž tuto rytmizaci a zvukovost, která se prostředkuje atmosféru cestování vlakem, podtrhuje i grafika knihy. Jsou vám blízké básnické prostředky, ačkoli je vaším uměleckým i teoretickým nástrojem spíše klasická narace?

Řekla bych, že je mi blízké lyrické uvažování. Že občas vidím v lyrických obrazech a baví mě hledat způsoby, jak je zachytit a vyjádřit na poli prózy.
 
Jaký je váš osobní návod na vyrovnávání se s rodinnými tragédiemi a děděnými bolestmi a křivdami či nevyřešenými napětími a opakujícími se domácími dramaty, které tematizujete ve svých prózách?

Asi se mi nejvíc osvědčilo prostě s tím vším žít, nikam to neschovávat, ale jít furt dopředu. A vůbec nejdůležitější podle mě je si v sobě moc křivd nedržet, nenechat se tím sežrat.
 
Větší část koronavirového období jste prožila v Kalifornii – co vám ta doba za oceánem vnesla do psaní?

To zatím nevím, zatím jen vím, co mi vnesla do života, a nebylo toho málo.
 
Souhlasíte s prohlášením dvou předních českých literárních kritiků, že české prozaičky si zakládají na divnohrdinkách?

To nevím, já zas takový přehled o současných českých prozaičkách jako naši přední kritici nemám. Asi budou mít pravdu, jen je pro mě otázkou, vůči jaké normě definujeme to divno.
 
Inspirují vás autoři a autorky současné domácí literární scény, nebo těžíte spíše z jiných uměleckých či jiných literárních druhů?

Myslím, že zdroje inspirace nacházím ve všem možném, vůbec ne jen v umění a už vůbec ne jen v literatuře.
 
Jsou studia literární teorie pro literáta spíše limitující, nebo naopak podněcující – brzdí tvůrčí práci, nebo ji podporují?

To je asi dost individuální, věřím, že někoho to může blokovat, jiného zas podpořit. Já si z toho vzala to, co se mi pro moji tvorbu, ale i interpretaci jiných děl, možná i světa obecně, hodilo… a pak jsem se rozhodla odejít.
 
Jste zapojená do mezinárodního projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. Druhého ročníku projektu se účastní 30 začínajících spisovatelů, 79 překladatelů a 6 literárních profesionálů z 10 různých evropských zemí. V rámci projektu jste musela napsat krátkou povídku na zakázku. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Skvělá. Pro mě je vždycky výzva napsat něco na zadané téma tak, abych se tím tématem nenechala svázat. Tady mi to podle mě vyšlo, navíc jsem se na začátku rozhodla propojit takové dva náměty, aniž bych tušila, jak je ve finále propojím a jestli to bude fungovat. Na konci se mi akorát potvrdilo, jak se někdy vyplatí dát na intuici.

Básnická revue Secousse věnovala speciální číslo Petru Královi. V červnu jsme si připomněli rok od úmrtí Petra Krále, významného českého básníka, překladatele, esejisty a filmového teoretika. Francie, kam odešel krátce po srpnu 1968 do exilu a kde strávil bezmála čtyřicet let svého života, se stala jeho adoptivní vlastí a francouzština jeho druhým básnickým jazykem. Svou novou vlastí i kulturními kruhy byl Petr Král přijat velmi dobře. Francouzský bohemista a překladatel Xavier Galmiche si toto vlídné přijetí vysvětluje mimo jiné tím, že Král byl v roce 1968 jedním z mála, kdo byl schopen Francouzům vysvětlit, co se v tehdejším Československu dělo, a to nejen z politického, ale i kulturního hlediska. Ve Francii se Petru Královi později dostalo nejvyšších literárních ocenění. V roce 2010 mu byl udělen Řád umění a literatury a v roce 2019 obdržel Velkou cenu frankofonie Francouzské akademie.

2010: Pierre Lévy, francouzský velvyslanec v ČR, a Petr Král, který pronáší děkovnou řeč po převzetí Řádu umění a literatury.

O tom, do jaké míry se Petr Král zabydlel ve svém druhém jazyce, vyprávěl sám. Když píše, říkal, probíhá to třeba tak, že báseň přichází veršem v češtině, a pak plynule přechází do francouzštiny. Nakonec však Král vždy dojde ke dvěma textům: jednomu českému, druhému téměř stejnému ve francouzštině, či ke dvěma odlišným textům, které jsou pro něj dvěma verzemi též básnické skutečnosti. Od prvního období v exilu až do konce života Král všechny své literární texty psal česky i francouzsky.

Přestože Petr Král strávil poslední léta života opět v rodných Čechách, Francie na něj nezapomněla. Koncem března 2021 mu byl věnován literárně vzpomínkový večer, který se konal za podpory Českého literárního centra a byl organizován Českým centrem v Paříži. Večer moderoval Jean-Gaspard Páleníček, vystoupil zde profesor Jan Rubeš z Bruselu a několik francouzských básníků. V dubnu vydalo nakladatelství Obisidane Královu poslední francouzskou sbírku Distances. Začátkem června vyšel v nakladatelství Ab Irato svazek Poesie Jindřicha Štyrského, který Král přeložil do francouzštiny. V červnu vyšlo také speciální číslo básnické revue Secousse, v němž se objevily některé jeho publikované i nepublikované texty a studie, vzpomínky francouzských přátel básníků a jeho manželky Wandy Heinrichové.

Přinášíme vám rozhovor s básníkem a redaktorem revue Secousse Gérardem Cartierem a malou ukázku z tohoto čísla.

1) Rozhovor s Gérardem Cartierem (ptala se Katarína Horňáčková)

Můžete představit časopis Secousse? Publikovali jste zde Petra Krále? A jiné české básníky?

Secousse je on-line literární časopis, zdarma a s volným přístupem, který vydal 23 čísel od června 2010 do listopadu 2017, v nákladu tři čísla ročně. Řídil jej redakční výbor složený z patnácti básníků a spisovatelů, kteří byli všichni navázáni na nakladatelství Obsidiane, s nímž je časopis spojen. Každé číslo vydávalo básně a prózy francouzských a zahraničních autorů (tedy ve dvojjazyčné verzi), recenze, kritiky umění, filmů a divadla podle vzoru NRF a také obsáhlý spis věnovaný konkrétnímu tématu, literárnímu („Fikce a realita“, „Počítač a literatura“, „Je poezie reakcionářská?“, atd.) nebo neliterárnímu („Romové“, „Matematika“, „Válka v Alžírsku“, atd.). Pak je zde zvuková knihovna, která umožňuje poslouchat básně nebo texty, které čtou autoři, básník nebo herečka.

Gérard Cartier

Třikrát jsme vydali básně Petra Krále, do té doby nepublikované. Uveřejnili jsme také recenzi francouzského překladu části velké sbírky A amerického básníka Louise Zukofského. Vydali jsme další dva české básníky: Ivana Wernische (v překladu Virginie Béjot) a Petra Motýla (v překladu Petra Krále).

Tato série pravidelných čísel byla pozastavena z nepředvídaných důvodů, ale čas od času vydáváme speciální čísla k poctě zesnulých francouzských básníků; nejnovější číslo bylo věnováno Francku Venaillovi.

Při jaké příležitosti a proč jste se rozhodli připravit toto číslo věnované Petru Královi? Kdo se podílí na tomto čísle? S jakými zdroji pracujete?

Raději bychom toto číslo Secousse nepřipravovali. Je plodem nešťastné události: úmrtí Petra Krále v červnu 2020. Autorem nápadu na tuto poctu je François Boddaert, šéfredaktor a majitel nakladatelství Obsidiane, které Petrovi vydalo od roku 1995 čtyři knihy a nedávno, v dubnu 2021, vydalo jeho poslední (v české verzi zatím nepublikovanou) básnickou sbírku Distances (Vzdálenosti), z nichž krásná báseň „Pour mémoire“ (v české verzi „Pro příště“) naše speciální číslo uvede. Tuto poctu jsme nazvali „Quoi? Petr Král“ (Co? Petr Král) jako odkaz na jeho sbírku Quoi? Quelque chose (Co? Něco) (Obsidiane, 1995).

Abychom vytvořili toto obsáhlé číslo, obrátili jsme se nejprve na básníky, kteří se pohybují kolem nakladatelství Obsidiane, zejména na ty, kteří po jeho boku byli členy redakčního výboru časopisu Le Mâche-Laurier (25 čísel od r. 1994 do r. 2008). Oslovili jsme také jeho francouzské přátele ze surrealistického hnutí z jeho začátků. Nakonec jsme požádali o příspěvky různé básníky nebo kritiky, o nichž víme, že měli vztah k dílu Petra Krále.

Protože Petr Král byl velmi plodný autor, na jakou část jeho díla jste se rozhodli se v tomto čísle zaměřit – kterou část jeho díla považujete za stěžejní pro francouzského čtenáře? Bude mít francouzský čtenář možnost číst texty, které ještě ve francouzštině nevyšly?

Král byl opravdu plodný autor s mnoha zájmy. Víme, že měl filmařské vzdělání. Během svého pobytu ve Francii se o film nadále zajímal a spolupracoval s prestižním časopisem Positif. Tento aspekt připomínáme článkem Michela Cimenta, šéfredaktora časopisu Positif, a tím, že znovu publikujeme jeden z Petrových článků, La chair des images (Tělo obrazů, z června 1981), který není bez spojitosti s jeho literárním dílem: „[…] vizionářským filmem zdaleka nemyslím film irealistický; charakterizuje ho naopak subtilní dialektika falše a pravosti, imaginárního a reálného. […] jde tu o objevování skutečných tajemství, ne záhad nějakého paralelního světa“, píše Král.

Přirozeně připomínáme zejména jeho básnické dílo, prostřednictvím literárních analýz, ale také tím, že nabízíme k přečtení jeho texty a básně. Uveřejníme jeho poslední nepublikované básně a několik stran autobiografie, na níž pracoval ještě těsně před smrtí (přeložil Jean-Gaspard Páleníček). Znovu vydáme také rozhovor, jenž poskytl při příležitosti vydání poslední sbírky vydané za jeho života. A konečně nám připadá zajímavé připomenout Královu literární činnost v době jeho příchodu do Francie, zvláště „hru otázek“, jíž se věnoval s Georgesem-Henrim Morinem v souladu s tradicí surrealistických aktivit.

Vše je doplněno svědectvím jeho francouzských přátel. Vzpomínku Královy manželky Wandy Heinrichové jsme nazvali „En dépit de son esprit enjoué, servir la littérature était pour lui chose sérieuse“ („Službu literatuře bral při vší své hravosti vážně).“

Tento celek ilustruje sešit fotografií, které zachycují téměř všechna období Petrova života. Doufáme, že těm, kteří ho málo znají, dodá chuť číst.

V tomto čísle najdeme vedle textů Petra Krále také vzpomínky jeho přátel. Který z těchto textů bude pro čtenáře nejpřekvapivější? A který je překvapivý pro Vás?

Záleželo nám na tom, aby tento spis k poctě Petra Krále nebyl jen chladnou a neosobní sbírkou univerzitních článků, ale aby naopak vykresloval živý portrét Petra Krále. Proto zde najdeme svědectví básníků, kteří ho znali, z různých období. Nejpřekvapivější pro mě je (a myslím, že bude i pro čtenáře) článek Alaina Jouberta – který nás bohužel také nedávno opustil. Mezi jinými epizodami Joubert vypráví vtipný příběh svého „fingovaného manželství“ (skutečné manželství podle zákona a matriky, ale bez „povinností“ společného soužití), v roce 1973, s tehdejší přítelkyní Petra Krále – který se účastnil obřadu, stejně jako přítelkyně Alaina Jouberta. Mladá nevěsta, české národnosti, by bývala musela opustit Francii, kde byla v exilu od roku 1968, protože jí vypršelo povolení k pobytu. Ale kdyby se vrátila do Československa, šla by rovnou do vězení. Jediným způsobem, jak vyřešit tuto zapeklitou situaci bylo to, že se provdá za Francouze, čímž automaticky získá francouzský pas.

Příběh tím ale nekončí. Předávám slovo Alainu Joubertovi: „…Když se vrátila do Prahy, byla zadržena i přes svůj francouzský pas, který získala krátce po našem „sňatku“. V důsledku toho jsem pak musel bojovat jako lev v kancelářích českého konzulátu v Paříži s jistým Marxem (!), abych shromáždil papíry nutné k návratu mé ženy k „domácímu krbu“! S křikem „Vraťte mi moji ženu!“ jsem pravidelně chodil po chodbách tohoto konzulátu, ale musel jsem čekat několik týdnů, než jsem se dočkal zadostiučinění, protože moje nebohá manželka byla uvězněna, jen co vkročila do Prahy. A Petr zatím trpělivě snášel své příkoří.“

Jak byl Petr Král vnímán v době svého příjezdu do Francie? Jaký byl vliv francouzské literární scény na jeho dílo v době jeho exilu ve Francii? A naopak, jak on ovlivnil francouzské spisovatele ve svém okolí? Existovalo něco v pojetí francouzské poezie, co jako tvůrce kritizoval?

Když Petr Král přijel do Francie, po rozdrcení Pražského jara, ověnčený svými pražskými aktivitami a exilem, velmi rychle navázal vztah s tím, co zbylo ze surrealistické skupiny – André Breton zemřel o dva roky dříve. Toto přijetí mu umožnilo začlenit se do malého světa spisovatelů, nebo přesněji řečeno do jedné z jeho složek. V té době byl francouzský literární svět velmi roztříštěný, zuřila zde bitva mezi příznivci různých „avantgard“ a spisovateli, kteří se drželi spíše tradičních koncepcí. V tomto rámci byl vliv bývalých surrealistů dost slabý; skupina se mimochodem sama rozpustila v roce 1969, chvíli po Petrově příjezdu.

Chápeme, že se Petr nemohl přiklonit ke koncepci poezie, která tu nějaký čas měla navrch, „bílá“, jak se tehdy říkalo, odtržená od života, nezáživná, úplně obrácená k aktu psaní – on, jehož poezie byla živena navštěvováním skutečného světa, města a jeho zázraků, ve svazku, který pro něj byl osobní, mezi surrealistickým putováním, hledáním slavné objektivní náhody a jistou tradicí poezie všedního dne.

Petr byl za své básnické dílo odměněn v Čechách i ve Francii. V roce 2019 obdržel Cenu frankofonie, byl jmenován komturem Řádu umění a literatury (z rukou francouzského velvyslance v České republice). Je málo básníků (a ještě méně českých básníků), kteří měli nekrolog v deníku Le Monde. Jak si vysvětlujete, že Král poznamenal jisté prostředí francouzských intelektuálů?

Veřejné uznání, kterému se Petr Král ve Francii těšil, bylo samozřejmě výsledkem kvality jeho díla, pevně zakotveného ve známé literární půdě – v té, která živila surrealismus. Jde také o přirozený vděk Francie spisovateli, který si k vyjádření vybral náš jazyk, jak jej projevujeme jiným zahraničním spisovatelům (například Milanu Kunderovi). Mohli bychom v tom vidět účinek jakéhosi narcistického sebeuspokojení ze strany francouzské intelektuální komunity. Zdá se, že ve skutečnosti jde hlavně o to, že volba francouzštiny renomovanými zahraničními spisovateli uspokojuje univerzalistickou vizi, kterou mají Francouzi o své zemi v návaznosti na osvícenství a Velkou francouzskou revoluci.

2) Petr Král, „Metafyzický chodec“

Alain Roussel

S Petrem Králem jsem se seznámil v roce 1980. Pozval mě k sobě domů, do bytu v ulici Gustava Goubliera. Večeři jako výtečný kuchař připravil on sám. Jeho tehdejší žena Marie-Claire se účastnila našich konverzací, které se často protahovaly až do hluboké noci.

[…]

Alain Roussel

Naše noční debaty pokračovaly až do Petrova návratu do Prahy v roce 2006. Rituál zůstával neměnný: jeho manželka Hana, se kterou byl ženatý od roku 1986, s námi povečeřela, a pak nás z vlastní vůle i kvůli vlastnímu pohodlí zanechávala o samotě, abychom vedli někdy až do tří či čtyř hodin ráno debaty, jimž Petr říkal „metafyzické seance“. Nebyly to seance pracovního rázu, protože naše diskuze neustále provázel smích (ne humor „à la française“) a také každodennost: například jsme dospěli k závěru, že lahev bordeaux je tvaru mužského a lahev burgundského je zase tvaru ženského. Samozřejmě jsme probírali mnohé nuance jazyka, jako rozdíly mezi kolemjdoucím, pěším, výletníkem či takovým chodcem…

Někdy jsme se společně vydali do noční Paříže, a i zde anekdoty, které jako milníky provázely naše toulky, odhalovaly, jak Petr Král vnímal skutečnost. Ve své knize o Desátém obvodu Paříže popsal pasáž Jouffroy a hotel Chopin. Tento hotel měl zvenčí schodiště s balustrádou, jejíž křivky podivně souzněly s oválným tvarem zrcadla v hotelu. Jednoho večera mi Petr řekl: „pojď, ukážu ti to“. Přišli jsme před hotel Chopin a zůstali jsme stát v úžasu: oválné zrcadlo z hotelu zmizelo a místo něj se tam objevilo zrcadlo hranatého tvaru. Petr tehdy vykřikl: „Vidíš, to se mi stává často, popíšu nějaký předmět v knize a on zmizí, přejde do mého psaní.“

3) „Evropan je ten, jemuž se stýská po Evropě.“ Ztracený domov Petra Krále.

Wanda Heinrichová

17. červen 2021. Je tomu rok, co Petr Král zemřel. A před patnácti lety, na jaře 2006, se po téměř čtyřiceti letech natrvalo vrátil z Francie do Čech. Svůj život rozdělil spravedlivě mezi rodnou zemi a zemi, kterou si zvolil. Polovinu času strávil v kultuře české, polovinu ve francouzské, čtyřicet let a čtyřicet let, zhruba. Počítání je směšné. Počtářství bylo Petru Královi cizí, řídil se básnickým citem.

Wanda Heinrichová. Foto: Jana Plavec

Myslím, že ve Francii i v Čechách působil Král na své okolí jako cizinec, jako exot, ale ne exot z tropické buše. Nebyl přitažlivý pro hledače přírodních lidských typů, pokud možno nezasažených západní civilizací. Přestože záliba v exotismu patří v moderním umění k velmi rozšířeným, Král k ní netíhnul. Byl utkán z kultury staré Evropy. Předválečná Evropa, zaniklý svět, to byl ztracený domov Petra Krále. Modernista, a zároveň staromilec? To určitě. Pro země, v nichž se vyskytoval, byl vždy ziskem. On totiž v kultuře opravdu působil: rozněcoval diskuse, štval, kritizoval, podněcoval, podporoval. Energií, inteligencí, umanutostí a vírou v umění okolí nabíjel. Petr Král nebyl typ přírodní. Ale pokud lidskou kulturu definujeme jako součást přírody, byl to vzácný přírodní úkaz!

Gérard Cartier (1949) je francouzský básník, spisovatel a esejista. Původním vzděláním i profesí dopravní inženýr, který se podílel i na tak závažných projektech jako byla francouzská část tunelu pod průplavem La Manche. Literatura a poezie jej však provází celý život. Je autorem několika básnických sbírek a románů. Jeho básně jsou často inspirovány skutečnými historickými událostmi. Věnuje se také překladu, přeložil do francouzštiny mimo jiné i irského básníka a nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1995 Seamuse Heanyho.

Alain Roussel (1948) je francouzský spisovatel, básník, literární kritik a blízký přítel Petra Krále. Je autorem více než třiceti sbírek poezie. Jeho tvorba je ovlivněna esoterismem, Vysokou hrou, prokletými básníky.

Wanda Heinrichová (1968) je česká básnířka a překladatelka. V roce 2011 vydala básnickou sbírku Nalomenou. Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013 (2013). Ve Francii jí vyšel malý výbor z poezie Suis-je bien couverte? (2017) v překladu Petra Krále. Druhou sbírku Jehla sestupuje (2018) vydala v nakladatelství Fra.

Rozhovor s překladatelkou a kurátorkou berlínského festivalu Ein Stück: Tschechien Barborou SchnelleČeské literární centrum letos finančně podpořilo čtvrtý ročník festivalu současného českého divadla Ein Stück: Tschechien, který je jednou ze stěžejních aktivit spolku Drama Panorama. Můžete jako kurátorka vysvětlit, za jakých okolností festival vznikl a jak probíhá?
 
Festival Ein Stück: Tschechien, což je slovní hříčka a v překladu znamená Kus: Česka, jsme založili v roce 2014. Po svém příchodu do Německa jsem totiž zjistila, jak málo se toho tady ví o českém divadle a naopak jak pozorně se v Čechách sleduje německojazyčný divadelní prostor. V Praze je pořádán Pražský festival německého divadla a řada německy píšících dramatiček a dramatiků je zastoupena v repertoáru českých divadel (Peter Handke, Elfriede Jelinek, Marius von Mayenburg, Roland Schimmelpfennig, Philipp Löhle, Felicia Zeller, Falk Richter, Wolfram Lotz a další). Současná česká dramatika byla naopak v Německu dlouho reprezentována především několika málo jmény již ověřených, zejména starších autorů (Václav Havel, Pavel Kohout, Petr Zelenka). Naším festivalem bychom rádi upozornili na české autorky a autory, kteří píší své hry s ohledem na současný stav světa a o kterých se domníváme, že jsou dobře srozumitelné i v zahraničí.

Festival vznikl jako platforma aktuální české dramatiky v němčině, která je dnes už opravdu etablovaná. Zpočátku se festival koncentroval na současné české hry. V jeho nynější podobě přestavujeme tři hry v němčině prostřednictvím scénických čtení a zveme dvě hostující inscenace, které titulkujeme nebo simultánně tlumočíme. Naše čtení jsou skutečně hodně scénická, pracujeme se skvělými herečkami a herci, kteří tento formát hraní a čtení zároveň dobře ovládají, takže ten večer diváci vidí vlastně tři miniinscenace.

Při festivalu jsem založila česko-německou uměleckou radu, která se spolupodílí na programu. Momentálně festival pořádáme bienálně a v mezidobí zveme vítězku či vítěze Ceny publika na týdenní pobyt do Berlína spojený s překladem a čtením její či jeho další hry. Jedním z výstupů festivalu je taky antologie současné české dramatiky v němčině Von Masochisten und Mamma-Guerillas, kterou jsme vydali před dvěma lety v berlínském nakladatelství Neofelis v nové založené knižní řadě Drama Panorama, kde vydáváme nové hry v německém překladu.
 
 
Proč jste se rozhodla spolek Drama Panorama: Forum für Theater und Übersetzung (Fórum pro překlad a divadlo) založit?
 
Projekt Drama Panorama jsem založila v roce 2009 se svou kolegyní Antje Oegel. Tehdy jsme zjistily, že řada teorií, které se nám předkládají v oblasti literárního překladu, nemají moc společného s naší zkušeností překladatelek pro divadlo. Divadelní překlad má svá specifika a je potřeba ho recipovat nikoli pouze literárně, ale také jako jednu z inscenačních složek, jako syntetickou součást scénického tvaru. Drama Panorama jsme pak koncipovaly jako projekt, který chtěl propojovat práci divadelních překladatelek a překladatelů, ale také autorek a autorů s praktickým divadelním provozem. Spolu s rychle rostoucí členskou základnou jsme pak pořádaly dílny, čtení a tematické pódiové diskuze na různá aktuální témata z oblasti překladu a současné dramatiky. Máme také mentorský program, v němž podporujeme začínající překladatelky a překladatele. No a protože je překlad součástí našich divadelních aktivit, často ověřujeme překlad v praxi, v interakci s hereckým souborem.
 
Hlavní členskou základnu tvoří překladatelky a překladatelé divadelních her, ale i dramatičky a dramatici, kteří často pracují také v oblasti překladu.
 
Naše aktivity jsou také napojeny na vědecké a vysokoškolské instituce, což také souvisí s členskou základnou. V souvislosti s českou dramatikou jsme třeba spolupracovali s bohemistikou na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde jsme pro studentky a studenty pořádali překladatelský seminář a zabývali se hrou, kterou pak mohli vidět ve scénickém čtení na festivalu.

Drama Panorama se na různých úrovních podílí také na strukturálně politických debatách v souvislosti s podporou kultury, což je o to důležitější právě teď, kdy se z důvodu uzavírání divadel citelně projevuje i v našem oboru např. ztráta autorských tantiém.
 

Mají podle Vašeho české dramatické texty šanci na úspěch v německy mluvících zemích? Jaká témata by měli čeští tvůrci zpracovávat, aby u německy jazyčného publika mohla uspět?
 
Šanci na úspěch má každá dobrá divadelní hra, čeština ani české téma není na překážku, vždyť jsme už dlouho součástí evropského prostoru. První podmínkou mezinárodního úspěchu je samozřejmě kvalitní překlad. To je také důležitou podstatou našeho festivalu – generuje nové překlady českých her.

Na našem prvním festivalu hostovalo Divadlo Letí s inscenací Zpověď masochisty z pera Romana Sikory v režii Martiny Schlegelové. Tato hra pak byla dvakrát uvedena v německojazyčném prostoru, dramaturg jednoho z divadel byl tehdy mezi našimi diváky. Zajímavá je i rozdílná recepce této hry – u nás se v tisku psalo, že je ta hra už passé, protože je z kalouskovsko-nečasovské éry. Vystupují v ní totiž postavy se jmény těchto dvou českých politiků. V zahraničí, zcela bez znalosti českých politických poměrů, ale Sikorovu parodii politické rétoriky Kalouska i Nečase pochopili okamžitě zcela nadčasově, v rovině kritiky podmínek na současném trhu práce, které jsou nastaveny tak, že se to může líbit leda masochistům.

Je dobré, že existují čeští tvůrci a umělci, kteří se pohybují napříč česko-německým divadelním světem a boří klišovité představy o tzv. východoevropském umění, kterému je potřeba vymezit nějaký menší, chráněný, subvencovaný prostor. Třeba režisér Dušan David Pařízek, který režisérsky vyzrál právě v českém divadle, jmenovitě v pražském Divadle Komedie, je již řadu let jedním z předních režisérů i německojazyčného divadla a integruje do něj česká témata, např. v adaptaci Haškova Švejka nebo ve své inscenaci Grillparzerova historického dramatu Štěstí a pád krále Otokara.
 
 
V současné době je v České republice poměrně silná generace žen. Například divadelní hra Anny Saavedry Olga (Horrory z Hrádečku) zvítězila v Cenách divadelní kritiky v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra roku, adaptace románu Hana se stalo velmi úspěšnou inscenací Mahenova divadla. I vy plánujete, že na letošním festivalu v Berlíně představíte tři české autorky – Dagmar Radovou, Terezu Semotamovou a Martinu Kinskou. Proč jste se rozhodla představit hry výhradně žen a právě těchto autorek?
 
Jako feministka se samozřejmě snažím o rovnoprávný přístup ke všem pohlavím. Letošní ženská konstelace se ale původně vyvinula tak trochu v reakci na minulý festival, na nějž byli pozváni tři dramatici. Navíc mě těší, že letos pracuji na festivalu poprvé s Katharinou Schmitt, režisérkou, která se také pohybuje stejně úspěšně v českém i německém prostoru, a to s přirozeně sebevědomovu samozřejmostí. Ale určitě máte pravdu, u nás teď existuje silná generace žen – dramatiček, které jsou konečně vidět i na současném divadle. Všechny tři autorky, které letos zveme, mají dosti odlišnou poetiku. „Ženské téma“ zpracovává zejména Radová, jejíž hra Thelma a Selma je mimo jiné mezigenerační srovnávací bilancí struktury vztahů žen a mužů. Pro hru Terezy Semotamové Zadejte cíl je vztahová dialektika odrazovým můstkem k dalším surreálně groteskním dějům. Martina Kinská Ve hře Agent ztv. společenský zase naopak svou sevřenou psychologickou rodinnou sondu směřuje k dokumentárnímu divadlu. Na hře ostatně spolupracovala s historikem Radkem Schovánkem, který více než dvacet let zkoumá archívní svazky StB.

Moje oblíbená spisovatelka Elfriede Jelinek, jejíž divadelní hry překládám do češtiny, ještě v roce 1992 řekla: „Žena není považována za schopnou vytvořit dílo. Něco drobného, maličkosti, také lyriku. Ale žádné Dílo!“ Tento diskurs se dnes rozhodně mění a autorky, které letos hostují na našem festivalu, se na změně takto nastaveného náhledu na „ženskou literaturu“ a potažmo divadlo rozhodně podílejí. Zdá se, že konečně přichází i v českém divadle éra ženských dramatiček. Byla bych přirozeně ráda, kdyby se tento nástup žen projevil i v dalších divadelních oblastech a hlavně se odrazil v hierarchických strukturách.
 

Rozhovor vedla Michaela Čičváková

Rozhovor s blogerkou Kristýnou SládečkovouPřečtěte si to nejlepší z českých šuplíků. Přesně na to láká literárně zaměřený blog Knihomam sdružující autory, kteří své texty dříve většinou odkládali do šuplíku. Díky blogu je mohli zveřejnit a získat zpětnou vazbu i čtenářské publikum. Kristýna Sládečková, zakladatelka blogu a autorka povídek, je nominovaná na letošní cenu Magnesia blog roku.
 
 
Spolek Knihomam jste zakládala loni v létě. Co vás přesvědčilo, že je načase to udělat?
 
Sama jsem člověkem, který píše do šuplíku už roky, v mém případě už skoro dvacet let. Mému okolí se povídky líbily a říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby je mohl ohodnotit na nějaké online platformě i někdo, kdo mě vůbec nezná, a napsat mi natvrdo svůj názor. Bavila jsem se o tom se známými, kterým se myšlenka líbila. Navíc přislíbili, že rozhodí sítě mezi svými přáteli–šuplíkovými spisovateli, případně sami něco pro začátek napíšou. A tak vlastně vznikl Knihomam – místo, kam může jít s kůží na trh v podstatě každý. Nad celou koncepcí jsem přemýšlela asi tři měsíce, a když jsem konečně měla v létě čas, pustila jsem se do toho.

 
Vyvíjí se od té doby projekt podle očekávání?
 
Skoro bych řekla, že nad očekávání. Překvapilo mě, kolik čtenářů se nám za ten rok podařilo zaujmout. V posledních týdnech si jednu povídku přečte přibližně osm set lidí, což je pro mě úplně neskutečné číslo. Do toho se nám například přihlásili básníci, že jim na Knihomamu chybí rubrika básně – s tím jsem třeba vůbec nepočítala, ale myslím, že to do konceptu také sedí.
 
 
Podle čeho vybíráte texty, které zveřejníte?
 
Snažím se zveřejnit většinu textů, které mi autoři zašlou, protože ten koncept spočívá v tom, že má hodnotit čtenář, nikoliv já. Někdy však autorům doporučuji text doladit, rozvinout, když vidím, že má potenciál, ale něco tomu chybí. I umění má ale své hranice a určitě bych nevydala texty příliš vulgární, pornografické či násilné.

 
Která témata jsou u vás nejoblíbenější?
 
Společenské příběhy, protože devadesát procent z nich jsou inspirované skutečností, ale většinou jsou podané humorně, až ironicky. Díky tomu se v nich řada čtenářů najde a příběh si prožije s hlavními – většinou – nehrdiny. Pak také táhnou kontroverzní témata u textů K zamyšlení, kde jsme se například dotkli synestezie, šikany učitelů nebo pobytu v karanténě.

 
Jste v týmu pouze vy?
 
Nastálo jsem v týmu pouze já, ale mám kolem sebe lidi, kteří mi v případě potřeby pomůžou. Pokud jsem například autorem některé z povídek já, zasílám ji k revizi někomu jinému, protože hodnotit sebe samu je velmi těžké. A taky často přehlédnu spoustu překlepů.

 
Není Knihomam spíše jen pro uzavřenou komunitu těch, kteří si příběhy čtou vzájemně?
 
To určitě není, u každého textu se soustředíme na to, aby se dostal k co nejširšímu publiku a zpětná vazba byla co nejobjektivnější. Což se díky sociálním sítím daří, protože naši čtenáři příběhy velmi často sdílí.

 
Nejlepší příběhy ze šuplíku jste plánovali vydávat knižně. Co tedy dosud vyšlo?
 
Zatím jsme udělali takový pokus, kdy jsme loni vydali knižně pohádku O jezerní víle Elišce, kterou jsem napsala já a ilustrovala ji má sestra Gabriela. Byl to takový první pokus „nanečisto“, zkouška, jak celý proces funguje, abych pak autorům mohla nabídnout čistou práci. Na konci letošního roku bych ráda vydala sbírku toho nejlepšího z Knihomamu, tak uvidím, jestli vše stihneme.

 
Jak budete vybírat příběhy, které vyjdou?
 
Knižně chci vydat ty příběhy, které mají nejvyšší čtenost a nejlepší zpětnou vazbu od čtenářů. Už jsou zčásti vybrané, ale pořád je prostor pro přidání dalších.

 
Kdo vám vydal první knihu? Řešíte spolupráci i s tradičními nakladatelstvími?
 
První pokus jsem vydala samonákladem, ale je to strašně moc práce – a my vše děláme po večerech, ve volném čase –, takže spolupráci s tradičními nakladatelstvími zvažujeme. Zatím nám do toho trošku vstoupil koronavirus a prázdniny, ale doufám, že se brzy dobereme k nějakému přijatelnému řešení.

 
Jak se píše v hodnocení Magnesie Litery: „Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to!“ Skutečně?
 
Ono je to celé tak trochu o vkusu. Někoho může nudit společenský příběh například o problémech muže ve středním věku, jiného ale zase pobaví, najde se v něm. Další zase vyhledává příběhy k zamyšlení, které mohou být pro ostatní málo románové. Takže se klidně může stát, že si přečtete pár odstavců, které vás nudí, a povídku zavřete. Cílem ale je, abyste ihned našli jinou, která vás pobaví, zaujme a dočtete ji až do konce.
 
 
Rozhovor vedl Jakub Pavlovský.

Rozhovor s autorkou detektivek Michaelou KlevisovouPatříte mezi velmi oblíbené a uznávané české detektivkářky. Jaká byla vaše cesta k detektivnímu žánru, kdo byl případně vaším vzorem?

Do psací prvního románu s kriminální zápletkou jsem se pustila ve svých osmadvaceti proto, že jsem detektivky v té době sama hodně četla. Tíhla jsem k britské klasické detektivce s poklidným plynutím děje, důkladnou psychologií postav a minimem násilných scén – mojí největší oblíbenkyní dodnes zůstává P. D. James. Jednoho dne jsem zjistila, že už jsem zřejmě přečetla vše kvalitní, co v tomto stylu bylo napsáno. A vzápětí přišel nápad: Zkusím něco takového napsat sama. Můj první rukopis Kroky vraha byl spíš soukromým experimentem – když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, jestli ho vůbec budu chtít nabídnout nakladateli. Jak se ale příběh vyvíjel, sílila ve mně jistota, že jsem se vydala správnou cestou. Reakce mě hodně povzbudily. Rukopis jsem rovnou poslala nakladatelce vydávající v Česku P. D. James a Ruth Rendell. A ona se mi za čtyřiadvacet hodin ozvala, že četla celou noc a knihu vydá už za tři měsíce mimo ediční plán. A pak jsem za Kroky vraha dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku. S vědomím, že čtenáře moje detektivní příběhy baví, mají rádi mého vyšetřovatele Bergmana a čekají na jeho další případy, jsem románů o zločinu napsala už sedm (nejnovější Drak spí vyjde letos v srpnu). Ovšem vždycky mě paradoxně nejvíc baví nedetektivní rovina příběhu – povahy mých postav, jejich vzájemné vztahy, vliv minulosti na přítomnost, proplétání lidských osudů, reflexe společnosti a jejích problémů. Snažím se, aby moje příběhy vzbuzovaly emoce a podněcovaly čtenáře k tomu, aby si kladl i závažnější otázky než jen: „Kdo to udělal?“. Například knížku Sněžný měsíc jsem napsala proto, že mě hluboce trápí drancování přírody, arogance mocných a lhostejnost některých lidí k divokým zvířatům.

Nezatoužila jste někdy zkusit úplně jiný žánr?

Ano a pouštím se do toho právě teď. Nerada bych totiž, aby se ze mě stala jenom „továrna na Bergmana“. Mám momentálně rozepsaný román bez kriminální zápletky – nápad na něj mám v šuplíku už asi osm let. Až letos jsem se konečně ke změně žánru rozhoupala. Stala se mi totiž zvláštní věc. V loňské knize Sněžný měsíc jsem skrze tragickou postavu ochránkyně zvířat Marie vyjádřila své vlastní zoufalství ze stavu světa a přidělila jsem jí některé své pocity a názory. Její příběh není ani částečně autobiografický, ale otevřela jsem se při psaní jako nikdy předtím. A najednou se z recenzí – odborných i čtenářských – dozvídám, že lidé moji Marii srovnávají s hlavní postavou z knihy „Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých“ polské autorky Olgy Tokarczukové a někteří se dokonce domnívají, že jsem se při psaní tímhle dílem inspirovala – jinými slovy, že to celé není úplně z mojí hlavy. Já přitom tuhle knihu ani nečetla a nevěděla, o čem pojednává (ačkoli to srovnávání ve mně vzbudilo zájem a seženu si ji). Postavu Marie ve Sněžném měsíci jsem psala o sobě – o své vlastní lásce ke zvířatům, někdy asi až přehnané, o svém vlastním zoufalství, trápení, znechucení touto společností a jejími hodnotami, o nutkání žít si po svém daleko od lidí (myšleno obrazně i doslovně) a především o své vlastní touze měnit svět s vědomím, že není v silách jednotlivce něco takového dokázat… ale může se alespoň snažit. Bylo to něco, co ve mně bobtnalo už dlouho a pak jednou z momentálního pocitu beznaděje a rezignace vykrystalizoval nápad alespoň o tom napsat a předat ty pocity dál, upozornit na nějaký problém, vykřičet to do světa. A teď si najednou všímám, jak zajímavá věc se stala: Čtenáři srovnávají moji postavu s dílem nobelistky a podezírají mě, že jsem se „inspirovala“ – a paradoxně se to děje v okamžiku, kdy jsem ve svém díle byla za celou dobu tvorby úplně nejvíc sama sebou. To mě přivedlo k myšlence, že bych měla skrze své psaní víc ukazovat, kdo doopravdy jsem, dávat do svých knih víc ze sebe. Detektivní žánr vám tohle moc nedovolí – autor detektivky se musí často podřizovat příběhu nebo určitým jeho zásadám, musí zůstávat tak trochu stranou, nezúčastněný.

Pavel Mandys ve svém článku „Thrillery i romantika: současné české krimi psané ženami“ zmiňuje několik vašich žánrových kolegyň. Funguje česká detektivkářská obec jako „komunita“ kolegů, či dokonce přátel, nebo v ní panuje obvyklá rivalita? Čtete knihy jiných českých detektivkářů a detektivkářek?

Existuje Asociace autorů detektivní literatury, jejíž jsem členkou, a s kolegy se setkávám jednou ročně na udílení cen za nejlepší detektivní povídku a román. Můžu mluvit pouze za sebe, možná někteří moji kolegové to vnímají jinak, ale já rivalitu vůbec necítím, naopak mi připadá, že se detektivkáři navzájem podporují, pomáhají si a fandí úspěchu toho druhého. Zřejmě si všichni uvědomujeme, že každá další kvalitní česká detektivka a dobrý ohlas na ni pozvedá v očích čtenářů a odborné veřejnosti nejen toho jednoho konkrétního autora, ale i žánr jako takový. A ten byl donedávna velmi podceňovaný.

Ano, v poslední době ustupuje rezervovanost a přehlíživost, se kterou česká literární obec pohlížela na žánrovou literaturu a její tvůrce. Čím myslíte, že to je?

Když jsem začínala, šokovalo mě, s jakým despektem odborná veřejnost na detektivní literaturu pohlíží. Přiznám se, že jsem o tom tenkrát neměla tušení. Věděla jsem, že moje oblíbená autorka P. D. James je ve Velké Británii velmi váženou osobou – a automaticky jsem velmi naivně předpokládala, že český autor kvalitní kriminální literatury může doma dosáhnout stejného přijetí. Místo toho se mě neustále někdo ptal, proč jsem se rozhodla psát „jenom“ detektivky. Nebo mi redaktoři vysvětlovali, že se jim moje knihy sice líbí, ale nemůžou na ně napsat recenzi, protože jde „jenom“ o detektivku. Je ale pravda, že jsem vydala první knížku ještě před velkým boomem detektivní literatury u nás – prvotina Kroky vraha mi vyšla v roce 2007. Tehdy byla česká krimi dost opomíjená, moc mladých autorů se jí nevěnovalo. O několik let později díky knihám Stiega Larssona a celkově fenoménu severské krimi přestala být krimi literatura automaticky vnímána jako braková a na její autory se přestalo pohlížet jako na spisovatele druhé kategorie. Přibylo českých autorů, kteří chtějí psát kvalitní literaturu: sice o zločinu, ale nejen o něm. A máte pravdu, v poslední době vnímám, že konečně spolu s některými kolegy detektivkáři nestojíme na okraji literárního dění, ale dostává se nám určitého uznání. Možná jsme ty předsudky udolali prostě tím, že jsme se nenechali odradit nedůvěrou a přehlížením a dál jsme tvořili detektivky s určitým přesahem – jednoho dne si prostě někdo musel všimnout, že ta literatura není braková. Přesto určité předsudky přetrvávají. Pořád ještě je například těžší získat grant na překlad detektivní literatury, než na knihu jiného žánru…

Je nějaký koncepční postup budování zápletky, který je vám blízký a považujete jej za funkční či efektní, u čtenářů oblíbený? Jak postupujete při jejím budování vy a odkud se berou vaše náměty?

Píšu naprosto intuitivně. Jsem člověk, který si nepotrpí na žádná pravidla, systém a řád – proto i moje knihy vznikají živelně. Obvykle na začátku stojí hlavní myšlenka knihy – vím, co bych tím příběhem chtěla sdělit. Pak vybírám prostředí, ve kterém se bude odehrávat (ačkoli u některých knih stálo právě prostředí na samém počátku). Je pro mě podstatné, abych místo, kde se děj odehraje, dobře znala. Jakmile se pro něj rozhodnu, snažím se v něm trávit co nejvíc času, nasávat vjemy, pocity, zážitky, mluvit s lidmi, vciťovat se do postav – těch skutečných, které potkám, i těch fiktivních, které se mi pomalu rodí v hlavě. Obvykle si vymyslím několik možných scénářů – několika postavám dám motiv a až v průběhu psaní se rozhodnu, které z nich nejvíc sedí, aby zločin opravdu spáchala. Nechci postavami posouvat jako šachovými figurkami, potřebuju se do nich vcítit, poznat je, prožívat s nimi jejich osud a až pak zhodnotit, kdo by opravdu byl schopen zajít takhle daleko. Jakmile se rozhodnu, celý příběh tomu přizpůsobím – často v téhle fázi upravuju již napsané. Věřím, že pokud postava má být opravdová, nemůžu jí diktovat, co má udělat – musím ji nechat ožít a poradit se s ní. Do postav se velmi intenzivně vžívám a mám dojem, že čtenáři to oceňují.

Vyvíjí se podle vás česká detektivka? Má případně šanci uspět v zahraničí a být překládána?

Za tu dobu, po kterou se žánru věnuju, vnímám určitý vývoj. Vznikají kvalitní díla s přesahem, objevují se noví autoři, kteří sami na sebe kladou vyšší nároky a mají vyšší cíle než zkrátka jen napsat napínavý příběh. Samozřejmě u nás stále vycházejí i detektivky bez literárních ambicí, které chtějí prostě jen pobavit, ale tak je tomu jistě ve všech zemích a všichni žánroví autoři by neměli být automaticky souzeni podle nich. Myslím si, že jakmile by na zahraniční trhy masověji pronikl jeden český autor, který píše kvalitní krimi literaturu, prolomil by ledy i pro ostatní. Zatím jsme ale v začátcích. Větší zájem je v zemích východní Evropy. Moje knížky se dosud překládají do polštiny a bulharštiny. Nevím, jakou zkušenost mají ostatní kolegové.

Je pro ženy v české detektivce složité se prosadit? Tento žánr a prostředí, které ztvárňují detektivní knihy, mohou být vnímány jako poněkud „mužská“ záležitost, nehledě na všechny Agathy Christie světa.

Nikdy jsem neměla pocit, že psaním detektivek vstupuju do spíše mužského světa – možná proto, že moje příběhy nejsou vůbec akční a drsné, nezaměřují se na detailní popis práce kriminalistů, ale spíš na psychologickou drobnokresbu, emoce, mezilidské vztahy. Občas se v nějaké čtenářské recenzi dočtu, že „je znát, že knihu napsala žena“, ale nevnímám v tom negativní podtext. Spíš si myslím, že čtenáři oceňují, že někdo kriminální žánr pojímá trochu jinak, než je obvyklé. Všímám si, že mezi mými čtenáři je výrazně více žen, to je pravda. Nesetkala jsem se ale vyloženě s tím, že bych si od někoho, ať už čtenáře, kolegy nebo recenzenta, vyslechla, že má nebo měl k mojí tvorbě nedůvěru primárně proto, že jsem žena.

Rozhovor se Zofií Bałdygou o recepci české literatury v PolskuČím to je, že je česká literatura v Polsku tak vítaná (tedy se to tak alespoň jeví)?

Částečně za to může pozitivní stereotyp Čechů v Polsku, podle kterého jsou Češi ironičtí pohodáři, kteří se na svět dokážou podívat s odstupem a vždycky nacházejí pozitivní stránku situace, i když je to těžké. Poláci vidí u sousedů odstup a smysl pro humor, které jim ve vlastní kultuře chybí. Proto Češi už léta vyhrávají všechny průzkumy veřejného mínění jako nejoblíbenější národ. Ano, je to idealizace, navíc lehce povrchní. Nevím, jak ten obraz vznikl. Určitě k tomu přispěl voják Švejk oženěný s Hrabalovým pábením a také česká kinematografie. Kdysi Miloš Forman a Jiří Menzel, trochu později třeba velice populární Petr Zelenka a Jan Hřebejk. Jistou roli sehrály i debaty spisovatelů a kulturologů o Střední Evropě, středoevropské literatuře a identitě, které v Polsku pomohly zvýšit zájem o literatury okolních zemí, včetně té české.

Současná česká próza se v Polsku těší velké oblibě, o překladech a vydávání českých knih u severních sousedů píšu podrobněji v článku „Polská čechofilie a čtenářství. Čtou Poláci českou literaturu?“, který byl zveřejněn na stránkách Českého literárního centra a který se snaží problematiku podrobně a přehledně načrtnout.

Zároveň musím bohužel souhlasit se sloupkem Mariusze Surosze zveřejněným v loňském čísle Revue Prostor, které bylo věnováno Polsku a Maďarsku. Polský novinář zde píše, že je v Polsku slovo čechofil vyprázdněné a že je takzvaná polská čechofilie povrchním jevem, který ve mnoha případech nesouvisí se znalostí české kultury. Česká literatura je v Polsku dostupná, ale neznamená to, že má opravdu velké publikum. Je spíše pro fajnšmekry. Bohužel nevím, v jakých nákladech české novinky v Polsku vycházejí, v tiráži se to neuvádí. Ministerstvo kultury ČR v každém grantovém řízení v rámci programu podpory překladů podpoří kolem 20 polských vydání českých titulů.

Každopádně jsem přesvědčená, že polští bohemisté a bohemistky mají stále co dělat a čtenáři a čtenářky co objevovat.
 
 
Přeložila a připravila jste antologii současné české poezie do polštiny. Můžete ji přiblížit?

Moc ráda. Připravila jsem antologii českých autorek, které debutovaly v posledním desetiletí. Plánovala jsem to už dlouho, první texty jsem překládala během Visegrádské literární rezidence v Praze na podzim 2017. Tehdy jsem ale neměla nakladatele a celý projekt byl spíše snem, který inspirovaly podobné polské antologie (Solistki, vydáno Staromiejským Domem Kultury ve Varšavě v roce 2009, a Warkoczami, vydáno tamtéž v roce 2016).

Nápad zaujal Vratislavský literární dům (Wrocławski Dom Literatury), kniha vyjde v jejich nakladatelství Warstwy. Myšlenka společného sestavení a vydání antologie nejnovější české poezie vznikla loni v rozhovoru během festivalu Silesius, který WDL organizuje ve Vratislavi. Zrovna loni bylo Česko čestným hostem. Během festivalu se představila silná sestava českých básníků a básnířek (Petr Hruška, Milan Děžinský, Jitka N. Srbová, Ladislav Zedník či Jonáš Hájek). Je nutné říct, že česká poezie se v Polsku na rozdíl od české prózy čte, překládá a vydává málo, proto mě zájem Vratislavského literárního domu nesmírně těší. Mám velkou radost i z toho, že moje myšlenka antologie autorek oslovila i bohemistku a překladatelku Annu Wanik, která společně s vratislavskou básnířkou Agnieszkou Wolny-Hamkało antologii rediguje.

Kniha, jejíž vznik podpořilo České literární centrum, má název Sąsiadki (Sousedky) a představuje deset básnířek (Wanda Heinrichová, Marie Iljašenko, Emma Kausc, Kristina Laníková, Zuzana Lazarová, Anna Beata Háblová, Petra Strá, Olga Stehlíková, Jitka N. Srbová a Daniela Vodáčková). Jak jsem zmínila, jsou to autorky, které debutovaly v posledním desetiletí. Deset autorek na jedno desetiletí, pět básní od každé. Není to velká antologie, ale považuji ji za velmi důležitý krok. V Polsku se totiž české sbírky vydávají opravdu zřídka. V posledních cca 10 letech se knižního vydání dočkali jen Viola Fischerová, Petr Hruška, Pavel Řezníček a Bogdan Trojak.

Zvolila jsem tento klíč místo tradičního generačního záběru, protože mám pocit, že v posledních letech vyšlo v české poezii poměrně hodně tzv. opožděných prvotin. Nechtěla jsem jim vzít hlas. Trochu i z toho důvodu, že se česká poezie v Polsku publikuje málo. Původně jsme se s nakladatelem bavili i o antologii autorek narozených v osmdesátých letech, ale to mi nepřišlo vhodné. Na generační antologii máme ještě čas. Určitě bych ji jednou chtěla připravit, ale ještě bych s tím počkala. A nebudou v ní pouze autorky, to můžu slíbit už teď.
 
 
Proč jen sousedky?

Sousedy překládám také, jen mám pocit, že se v posledních letech v české (stejně jako v polské) poezii objevilo poměrně hodně pozoruhodných ženských hlasů. Zároveň si jako čtenářka a autorka uvědomuji potřebu vytváření ženského kánonu. Kdysi mi chyběl, stále si buduji svůj soukromý. Přála bych si, aby s tím takový problém další generace neměla. Sousedky lze samozřejmě číst jako klasickou antologii nejnovější poezie. Je to reprezentativní vzorek české básnické scény. Vybrané básnířky zastupují různé proudy, jejich inspirace se různí, stejně jako jejich jazyk. Myslím, že českým čtenářům a čtenářkám to nemusím vysvětlovat.

Ještě krátká poznámka k českému ženskému kánonu v polském překladu. Podívejme se na poslední antologie české poezie, které v Polsku vyšly. Vratislavské nakladatelství Atut vydalo antologii nejnovější poezie Gdyby wiersze miały drzwi (2005), ve které se objevily české básně napsané na sklonku osmdesátých let a v letech devadesátých (mj. Pavel Kolmačka, J. H. Krchovský, Pavel Petr, Roman Telerovský, Tomáš Přidal, Vit Kremlička nebo Božena Správcová). Básně vybral český bohemista Dalibor Dobiáš a přeložil kolektiv překladatelů (mj. Dorota Dobrew, Dariusz Tkaczewski, Dorota Żygadło či Jarosław Malicki). V roce 2008 vyšla Maść przeciw poezii, impozantní autorská antologie, kterou editorsky a překladatelsky připravil Leszek Engelking a vydalo nakladatelství Biuro Literackie. Kniha je výsledkem mnohaleté překladatelské práce. Jsou v ní zastoupeni Jaroslav Vrchlický, Jakub Deml, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Jiří Kolář, Josef Kainar, Jiřina Hauková, Ivan Blatný, Ludvík Kundera, Oldřich Wenzl, Jan Skácel, Miroslav Holub, Egon Bondy, Ivan Wernisch, Petr Mikeš, Michal Ajvaz a Jáchym Topol. Myslím, že není co dodat.

Naše antologie měla vyjít letos v květnu. Chtěli jsme ji za účasti tří autorek uvést během festivalu Silesius, který se ale bohužel kvůli pandemii koronaviru bude konat až na podzim, proto se odložilo i vydání knihy.
 
 
Jaká je prezentace současné české poezie v Polsku?

Česká poezie v Polsku knižně téměř nevychází. Situaci zachraňují časopisy. V Polsku v posledních dvou letech vznikla řada nových titulů, především internetových, které mají velký zájem o překladovou poezii. Pozoruhodné jsou třeba Wizje, které jsou velice hodnotné i po grafické stránce. Jen jako příklad, v posledním čísle tohoto časopisu si můžeme přečíst básně tří českých autorů. Nejedná se přitom o regionálně zaměřené číslo. Některé platformy, jako třeba čtvrtletník Kontent, publikují i překladatelské komentáře, které pomáhají polským čtenářkám a čtenářům zařadit publikovanou ukázku do širšího, regionálního kontextu. Časopisecké publikace mají už i některé autorky zastoupené v antologii, mj. Jitka N. Srbová, Marie Iljašenko, Kristina Láníková či Emma Kausc.
 
 
Proč nebo čím je česká poezie pro polské čtenáře a čtenářky zajímavá?

Myslím, že nejdůležitější je blízkost a přeložitelnost. Poláci středního a mladšího věku vycházejí z podobných zkušeností jako jejich čeští vrstevníci, myslím, že třeba devadesátkové dětství bylo na obou stranách hranice dost podobné. I v dospělosti se potýkáme s podobnými výzvami: spousta možností, zároveň ale nejistota, klimatická krize či nedostupné bydlení. Co se týká básnického jazyka a způsobu psaní, je střední a mladší generace v Polsku nadprůměrně pestrá, netvoří skupiny, manifesty. Nesnaží se o kolektivní hlas. Ta polarizace má jisté nevýhody (kolektivní hlas je přece lépe slyšet…), ale znamená i otevřenost k dialogu. V Česku tomu není jinak. Je mezi námi hodně paralel, musíme si to jen připustit.
 
 
Je nějaký mezigenerační rozdíl v přístupu k překládání z češtiny? Nebo je Engelkingova generace vzorem a inspirací pro mladé překladatele?

Myslím, že rozhodně to druhé. Polská bohemistika má bohatou tradici, mladá generace má z čeho čerpat a kým se inspirovat. Překladatele poezie jako Leszek Engelking, Zbigniew Machej či Dorota Dobrew jsou pro mě vzory. Je pro mě důležitá kontinuita, kterou mi umožňuje právě jejich práce. Snažím se na ni navázat překládáním básní svých generačních souputníků. Můžu to udělat bez vysvětlivek, poznámek pod čarou, dlouhých úvodů. Je to možné díky práci generací přede mnou a díky tomu, kolik českých básní už v polském překladu máme. V jistém smyslu je to vlastně kolektivní práce – přibližování české poezie sousedům a sousedkám. Překladatelský sbor.

I proto bych byla ráda, kdyby se v mé generaci objevilo více překladatelek a překladatelů věnujících se poezii soustavně. Vznikl by tak prostor pro polemiku, dialog. Redigování antologie Sousedky pro mě bylo (a je) skvělým dobrodružstvím i proto, že jedna z redaktorek, Anna Wanik, je bohemistka a překladatelka, a ta druhá, Agnieszka Wolny-Hamkało, je básnířka. Je to pro mě cenná zkušenost, úplně odlišná od připravování ukázek pro časopisy, kde jsem s textem od začátku do konce sama – oslovuji, vybírám, překládám, posílám, komunikuji s časopisem a autorem či autorkou. Je to samozřejmě také naplňující, ale oceňuji zpětnou vazbu, kterou jsem dostala během práce na antologii.
 
 
Zofia Bałdyga (nar. 1987, Varšava) je básnířka a překladatelka. Vydala tři básnické sbírky: Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Vystudovala Jižní a západní slavistiku na Varšavské univerzitě. Překládá současnou českou a slovenskou poezii do polštiny. Žije v Praze.

Rozhovor s Ondřejem CikánemNarodil jste se v České republice, ale od svých 6 let žijete ve Vídni, kde jste také absolvoval studia starořečtiny. Jste Němec, Čech, nebo se takto vůbec nedefinujete?

Jsem Čech, také minimálně svým občanstvím Rakušan a především Cikán. Němec nejsem. V Čechách mě sice často vnímají jako Rakušana a v německojazyčném prostředí jako Čecha, ale tak to je, když má člověk dvojí identitu. Snažím se oba světy a oba jazyky spojovat.
 
 
Píšete poezii, prózu, divadelní hry, překládáte z němčiny i do němčiny, točíte ale také filmy a provozujete vlastní nakladatelství zaměřené na překlady, zejména vaše vlastní. Co má pro vás ve vašich aktivitách přednost? Co vás nejvíce naplňuje a v kterém z těchto oborů se cítíte nejvíce na svém místě?

Mám takové tři nohy: Jednak dál pracuji jako klasický filolog na vědeckých článcích a připravuji pomalounku disertaci o starověkých a byzantských milostných románech. A jednak píšu česky i německy a překládám. Vědu mám na analyzování jazyka, narativních a poetických prvků, obsahu, zkrátka mě učí psát. Psaní mě učí překládat a překládaní zas analyzovat, a tak dokola. Když chce člověk přeložit třeba jakýsi verš, tak musí vědět, jak lze ideálně tentýž obsah v témže metru vyjádřit v cílovém jazyce. Na to je potřeba analýzy (vědy) a tréninku (psaní).
 
 
Vaše nakladatelství Kētos zahájilo svou činnost před rokem a půl a rovnou velmi naplno: jen několik měsíců jste potřeboval na každý z nových titulů. Jak to děláte? Čím to je, že většině nakladatelů to zdaleka nejde tak rychle?

Založení nakladatelství jsem s kolegou Anatolem Vitouchem připravoval velmi dlouho. Čekali jsme na příležitost, a ta se naskytla, když Ministerstvo kultury ČR navýšilo rozpočet na podporu překladů. Na překladu Váchalova Krvavého románu i s komentářem jsem pracoval s přestávkami pět let. Překladem Longova románu Dafnis a Chloé se zabýval můj profesor starořečtiny Georg Danek od roku 2009, já jsem se přidal 2013, a hotoví jsme byli až 2018. Nejsme tedy o moc rychlejší než ostatní, akorát jsme vydali hned po založení mnoho knih najednou, aby nás bylo vidět.
 
 
Jak jsou v německojazyčném zahraničí „úspěšní“ klasici české literatury, resp. poezie, jako Mácha, Nezval nebo Váchal, z jejichž díla jste pro německojazyčné publikum leccos uvedl vůbec poprvé?

Čeští klasici vůbec úspěšní nejsou, ale právě to hodlám svými překlady změnit. Dnes je v Německu a Rakousku známý tak akorát Švejk, vnímány jsou i současné české románové bestsellery, ale po Máchově Máji neštěkne pes. To je velká škoda, protože v německojazyčných zemích tím pádem nikdo netuší, na jakých základech je vystavěna tradice české literatury. Dosavadní německý nezájem o české klasiky poezie má několik různých důvodů, které by byly na dlouhé povídání. Hlavní však je, že se takový Mácha nebo Březina nebo Nezval nutně musí překládat zvukomalebně. Jsem přesvědčen, že němčina je velmi dobře schopna tento úkol splnit, ale musí se s ní umět zacházet.
 
 
Vaše plánované akce v Lipsku, Praze, Berlíně a ve Vídni – řada z nich s podporou ČLC – se přesouvají na období po karanténních opatřeních, pravděpodobně na podzim. Co to pro vás znamená?

Velmi to bolí. Na Lipském veletrhu jsme měli mít poprvé vlastní stánek. Křest překladu Máchova Máje měl proběhnout na stánku novin Frankfurter Allgemeine Zeitung, které, jak jsem se dnes s velikou radostí dozvěděl, přesto vydají recenzi. Jaro 2020 jsme připravovali s velkým předstihem. Měl to být náš průlom: devět akcí v Lipsku, šest ve Vídni, čtyři v Praze, jedna v Berlíně. Byly domluvené různé výstupy v rozhlase. Na Máchův Máj jsme připravovali plakáty. Obávám se, že na podzim už bude v médiích zájem o něco jiného, německý knižní trh pádí velmi rychle. Mrzí mě to hlavně pro naše současné české autory.
 
 
Měl proběhnout i křest vaší vlastní české básnické sbírky v Café Fra. Na čem jste se chystal pracovat během své plánované dubnové pražské rezidence od ČLC?

Hodlal jsem se věnovat médiím, protože máme v programu i knížky pro české čtenáře, jako poprvé vydané prózy J. H. Krchovského, nové básnické sbírky Ondřeje Hložka a Adama Borziče, překlad Rilkova Korneta do češtiny nebo i mou vlastní sbírku. Také jsem chtěl zas prohloubit spolupráci s českými kolegy od filmu a divadla, především s Antonínem Šilarem, s nímž jsem se dělil o režii filmu Menandros & Thaïs. Jinak jsem měl provizorně domluvenou přednášku na ústavu translatologie. A samozřejmě jsem chtěl chodit do knihovny, sbírat materiál, ke kterému ve Vídni nemám přístup a překládat, převážně Karla Hlaváčka.
 
 
Co je možné dělat pro čerstvé knižní překlady básnických knih z češtiny v německojazyčném prostředí, jakou mají šanci oslovit čtenáře? Liší se v tomto smyslu nějak péče o „staré klasiky a bardy“ od péče o současné žijící básníky, jako je bestsellerista J. H. Krchovský nebo Zuzana Lazarová?

Samozřejmě se péče liší. Žijícím básníkům se musí organizovat čtení, čtení a ještě jednou čtení. Naše nakladatelství je ještě velmi mladé, tím pádem nejsou naše knížky všude po knihkupectvích, a vůbec je naše malinká kancelář v mé předsíni nesrovnatelná s tím, čeho jsou schopna velká nakladatelství. O to důležitější je přímý kontakt s čtenáři. Naše knížky žijících českých básníků se nám v Rakousku a Německu prodávají skoro výhradně na čteních. Dokážete si tedy představit, jaký má pandemie dopad. Lazarová, Krchovský, Borzič a Hložek mohou oslovit německojazyčné čtenáře tím, že je v jejich poezii cítit, u každého na jiný způsob, láska k jazyku a asociacím. Pro nás Čechy to zní jako samozřejmost, ale pro německojazyčnou poezii je přístup školený českou básnickou tradicí dost inovativní. Vydáváme na přeskáčku současné a klasické české autory také proto, aby se navzájem dovysvětlovali a podporovali.
 
 
Když jste r. 2018 poskytl rozhovor Lidovým novinám a Radimu Kopáčovi, zdůraznil jste, že vás zajímá dobrodružná, výpravná, dějová poezie a napínavý román, která může zaujmout v německém prostředí. Ale: píší čeští básníci dneška něco takového?

Většinou nepíší, ale dějová poezie a poetický přístup k napínavé próze je v české literatuře hlouběji zakořeněný než v německé. Ideální literatura je pro mě taková, která využívá všech možností jazyka, která je obsahově, dějově i formálně mnohovrstvá. Nebráním se vůbec literatuře, která dokáže precizně a jednoduše formulovat myšlenku, naopak. Jenom zároveň tvrdím, že je nutné, aby literatura dokázala oslovovat i emocionálně, podporovat svůj obsah formou, jak se to podařilo Krchovskému v Mumii na cestách. Jazyk je vůbec božský dar, tak podobně to říkal i Karl Kraus. Systém jazyka, jeho rytmus, melodie a v neposlední řadě jeho možnosti vyjádřit všechno možné všelijakým způsobem, vytvářet logické i emocionální asociace a souvislosti – to vše není jen sled zvuků sloužící komunikaci, ale neuvěřitelný nástroj a zrcadlo lidského i nadlidského světa. Kdo najde potěšení v Máchových aliteracích, rytmech a obrazech, uvidí v nich část kosmu – a zároveň nenaletí propagandě, která možností jazyka zneužívá pro své účely.
 
 
Čím to, že je v německém prostředí dnes poezie záležitost „pro mozek, a ne pro srdce“, jak jste řekl v onom rozhovoru?

To se děje poezii i u nás. Stala se „vážným uměním“ a ztratila emoce, ke kterým patří také humor. V německé poezii je tato tendence znát ještě víc než v české. Souvisí to zřejmě s Druhou světovou válkou, po které se německojazyčná poezie musela znovu vynalézt. Po rozkvětu v padesátých a šedesátých letech dostali básníci najednou strach psát působivě, aby se vyvarovali nařčení z kýče nebo staromilectví. Jazyk se čím dál více abstrahoval, spílání publiku se stalo normou a vytratila se schopnost psát plynulé verše. Příklad příšerného rýmování je Handkeho hra Über die Dörfer.
 
 
Jak jste postupoval při překladu básní, které jsou v překladatelsky extrémně náročném vázaném verši (Krchovský, Březina, Mácha)?

Různě. Dbám o to, aby překlad byl obsahově precizní, a zároveň napodobuji co nejvěrněji metriku originálu. U krátkých básní hledám někdy jiné metrické varianty, které odpovídají tempu originálu, ale zároveň dovolují věrný překlad obsahové skladby, aby například vynikla pointa. U rýmů je důležité, aby byly kontrastní a významotvorné, a aby svou významotvorností nešly původnímu textu proti srsti. K překladům Máchova Máje a básní Krchovského a Březiny jsem napsal docela obsáhlé doslovy, v nichž se věnuji i konkrétním technikám překladu. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že překlad bude i obsahově preciznější, pokud si překladatel vezme čas na to, aby se pokusil co nejvěrněji napodobit i všechny formální aspekty. Tím se jeho práce totiž tak zpomalí, že je přímo nucen znova a znova kontrolovat význam každého slova.
 
 
Píšete své vlastní básně německy i česky. V čem je to jiné?

V obou jazycích funguje trochu jinak obrazotvornost, rytmika a zvukomalebnost. Němčina je rytmičtější než čeština, má jasnější akcenty. Básnické obrazy lze v češtině vytvářet velmi dobře zvukomalebnými slovy. Čeština má hromady synonym a nuancí, krásné názvy živočichů a umí kreativně vytvářet nová slova sufixem. V němčině se obrazy zas dobře vytvářejí jednoznačnými technickými výrazy. Rád se nechávám inspirovat jedním jazykem pro druhý.
 
 
V čem může být pro české čtenáře pozoruhodný Rilke ve vašem novém překladu (Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho)?

Do zdánlivé prózy svého Korneta schoval Rilke množství významotvorných poetických prvků. Jedna kapitola je například psána v zcela pravidelných pětistopých jambech, jimiž Rilke ilustruje pohyb tanečníků během hodů na zámku. Tyto formální prvky jsem věrně napodobil, a dovoluji si tvrdit, že jako první. Dbal jsem o to, aby překlad zněl stejně jako originál, a nevytvářel jsem zbytečnou virtuozitu na místech, kde v němčině panuje strohost.
 
 
Režíroval jste spolu s Antonínem Šilarem film Menandros & Thaïs. Chystáte se na další film, třeba zase s velmi starobylou předlohou a s kombinací češtiny a němčiny?

Uvidíme. Určitě chceme dál spolupracovat.
 
 
Jaké máte další plány, zejména překladatelské a nakladatelské?

Ještě 2020 má vyjít můj komentář k Váchalovu Krvavému románu v češtině a připravuji překlad básnické sbírky Pozdě k ránu Karla Hlaváčka. Jinak pracuji na překladu všech starořeckých básnířek, to ovšem do němčiny. Postupně chci vydat v nakladatelství Kētos průřez českou poezií od romantismu přes symbolismus a surrealismus po underground.
 
 
Ondřej Cikán (*1985 v Praze, žije od roku 1991 ve Vídni) je dvojjazyčný spisovatel, překladatel ze starořečtiny a obousměrně mezi češtinou a němčinou. Společně s Antonínem Šilarem režíroval česko-rakouský film Menandros & Thaïs (www.menandros.cz) podle vlastní románové předlohy. V roce 2018 založil nakladatelství Kētos, zaměřené na poetické překlady z češtiny do němčiny a působící jak v německojazyčných zemích, tak i v ČR (www.ketos.at). Do němčiny přeložil mj. Máchův Máj (2012 a 2020), Váchalův Krvavý román (2019) a Březinovy Tajemné dálky (2019). Do češtiny přeložil Rilkovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho (2019) a společně s Markétou Kulhánkovou byzantský epos Digenis Akritis (2018). V roce 2020 vyjde jeho první česká básnická sbírka Nejsladší potrava.

Rozhovor se Sárou Vybíralovou a Guillaumem BassetemV souvislosti s opatřeními k zamezení šíření koronaviru v Evropě byla zrušena nejen řada místních akcí, ale zejména velké knižní veletrhy a festivaly, k nimž patří i ten pařížský. Česká republika na něm měla účinkovat po dlouhých 12 letech. Co bylo v plánu, co to pro českou účast znamená/znamenalo a co způsobí zrušení veletrhu?

SV: Ano, Česká republika se letos měla vedle jiných knižních veletrhů po letech zúčastnit i toho pařížského. Měli jsme zde mít sice jen menší stánek, ale plánovaný program byl bohatý: Guillaumu Bassetovi, který byl pověřen dramaturgií českého programu, se podařilo zařadit několik českých autorů, jimž vyšla v nedávné době kniha ve francouzštině, do diskusí na oficiálních veletržních scénách. Kromě šesti autorů hlavního programu jsme plánovali francouzskému publiku představit i několik do francouzštiny dosud nepřeložených autorů, kteří však mají z různých důvodů potenciál zaujmout, nadto byla v plánu například diskuze nad dílem Milana Kundery za účasti ministra kultury (u příležitosti nově vydané bibliografie Kunderových děl v překladech) či debata českých francouzsky píšících autorů. Na stánku, kde mělo díky spolupráci s místním knihkupectvím možné si zakoupit knihy českých autorů ve francouzštině, měly proběhnout i dva křty knižních novinek ve francouzském překladu: komiksu Drak nikdy nespí a románu Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn.

Vše jsme samozřejmě úzce koordinovali s Českým centrem Paříž, které mělo také hostit doprovodný program, jenž se měl zaměřit třeba na tradici české knižní grafiky nebo na poezii a její překlad. Jak snad lze vytušit, bylo do příprav zapojeno velké množství lidí, ať už se měli podílet jako účinkující, nebo jako organizátoři, moderátoři, tlumočníci či dobrovolníci. Nemohu mluvit za všechny, ale myslím, že většina z nás doufá, že Ministerstvo kultury projeví zájem o účast na pařížském veletrhu i příští rok a že pak bude do značné míry možné vyjít z toho, co bylo připraveno pro letošek.

GB: Pracovali jsme v úzké kooperaci s dramaturgy z Paříže, abychom zajistili vyšší návštěvnost pro naše české autory, než je běžné (Grus a Bellová se měli podílet na panelových diskusích na hlavních scénách, diskuse o Milanu Kunderovi byla zvolena jako «un temps fort», tzn. jeden z hlavních, význačných programových bodů veletrhu. Patřili jsme k nejaktivnějším zemím, jež byly součástí programu festivalu, hned po čestném hostu. Snažili jsme se také zapojit naše kontakty, aby se Česká republika mohla stát čestným hostem pařížského veletrhu r. 2022. Prvním krokem k tomuto úspěchu by měl být vyšší počet překladů a prezentací české literatury ve Francii.

(Původně plánovaný český program v Paříži je k nahlédnutí ZDE.)
 
 
Přesto, jak budou České literární centrum a organizátoři doprovodných programů literárních akcí ve Francii posouvat akce či pozměňovat jejich hosty? Co plánujete?

SV: Epidemiologická situace v Evropě i preventivní opatření se vyvíjela velmi dynamicky, takže ve chvíli, kdy bylo oznámeno zrušení veletrhu (2. 3.), jsme si ještě mysleli, že budeme moci zorganizovat alespoň osekaný náhradní program. Několik autorů již mělo koupeno nestornovatelné letenky a jízdenky a byli ochotní přijet. Základem byl doprovodný program v Českém centru, k němuž jsme připojili několik akcí s autory, kteří měli původně vystoupit přímo na veletrhu. Celý tento program sklenulo České centrum do malého festivalu nazvaného Česká kniha, v jehož rámci mělo v prostorách ČC vyrůst i pop-up knihkupectví (z knih, které už byly nachystané na stánek). 10. března večer však Ministerstvo kultury ve shodě s nařízením Bezpečnostní rady státu zrušilo veškeré cesty do zahraničí a zahraniční akce, a v následujících dnech se ukazovalo, že plán náhradního programu byla skutečně utopie.

To všechno samozřejmě neznamená, že by České literární centrum rušilo svou agendu ve Francii, v plánu bylo více událostí, které se pokusíme zachovat. České centrum Paříž nyní rozjíždí alespoň virtuální literární program založený do velké míry na tom, co bylo přichystáno pro veletrh.

GB: Přes zrušení veletrhů a souvisejících doprovodných programů byly naše předchozí snahy plodné a účinné. Možnosti, které z nich pro českou literaturu ve Francii vzešly, budeme diskutovat dále, jakmile bude situace příznivější.

Jaké termíny se nyní jeví jako reálné vzhledem k aktuální situaci?

SV: To je myslím záhadou všem, nicméně doufáme, že na podzim a snad i v létě již bude možné akce realizovat. Na červen jsme měli domluvenou spolupráci s mezinárodním festivalem v Lyonu – podpořit jsme měli účast Vojtěcha Maška –, festival prozatím zrušen není a kdo ví, třeba to ještě vyjde. To jsou ale spíš naděje než plány a dokud se situace nevrátí do normálu, není možné bez souhlasu MZK a Ministerstva kultury ČR podnikat žádné závazné kroky.

V květnu jsme plánovali uskutečnit nakladatelský zájezd pro zahraniční knižní redaktory na pražský Svět knihy a prioritu letos měli právě francouzští nakladatelé. Ti měli seznámit s českým knižním trhem a současnou českou literaturou, setkat se s českými nakladateli a literárními agenty, s nimiž pak zůstanou v kontaktu. Cílem bylo prolomit chronicky nízký počet překladů současné české literatury do francouzštiny. Svět knihy byl nyní přeložen na říjen, a tak doufám, že to vyjde v plné nádheře.

GB: Co se týče Světa knihy, mohu potvrdit, že událost je nyní plánována na podzim, a to na původním místě, na pražském Výstavišti. Zamýšlíme realizovat původně plánované události včetně Polska jako čestného hosta, ale také je posílit a obohatit: využijeme nepříznivých okolností jako příležitosti přivézt sem spisovatele, kteří kvůli své vytíženosti nemohli přijet v květnu, kdy se měl festival Svět knihy původně konat.

Rozhovor se slovinským bohemistou a překladatelem, budoucím rezidentem ČLC v Brně, Peterem KuharemNa své brněnské rezidenci v říjnu 2020 budete pracovat na eseji o současné české poezii. Jaká jména a díla ji podle vás definují, kteří básníci a které básnířky vynikají?
 
Vybral jsem si jako základní východisko autory, kteří získali cenu Magnesia Litera nebo na ni byli nominováni, ale také některé další básníky, kteří podle mého svou tvorbou vynikají. Současně se také liší od proudů v současné slovinské poezii. Základní nit pro mě představují básníci Ivan Wernisch, Vít Slíva, Petr Hruška, Petr Borkovec, Adam Borzič, Simona Martínková Racková, Olga Stehlíková, Kateřina Rudčenková, Michal Maršálek a další básníci. Počítám k nim například také Jiřího Macháčka, který s vydáním sbírky dlouho otálel, a nemůžu vynechat ani dnes už nežijící Bohumilu Grögerovou a Violu Fischerovou.

V době pobytu v Brně bych rád důkladněji poznal brněnskou a moravskou aktuální kulturní scénu, včetně literárního života, nakladatelů, literárních časopisů, hudby atp. Rád bych také přeložil novější básně některého z výše jmenovaných autorů a nabídl překlady slovinským médiím, s nimiž spolupracuji (jako je např. program ARS Radio Slovenija, literární časopisy Sodobnost, Poetikon, Lirikon21 apod.).
 
 
Na MU chcete studovat archivní materiály, které schraňuje FF MU o česko-slovinském vědci prof. dr. Mihajlu Rostoharovi, který se narodil ve Slovinsku a je zakladatelem české experimentální psychologie a současně filozofem, který od roku 1920 působil na FF MU v Brně. Co vás přivedlo k jeho životu a dílu?
 
Rostoharův životní příběh a jeho vědecká cesta jsou plné osudových zvratů. Obecně mě velmi přitahuje těsná propojenost české a slovinské kulturní historie. Narazíme v ní na řadu vynikajících osobností, které byly z vůle představitelů režimů, v nichž žili, vymazány z širšího povědomí obou národů. Také profesor Mihajlo Rostohar patří v Česku mezi osoby zamlčené předchozím režimem, přestože ve své době byl vědec evropského významu. Studoval mj. v Praze, kde se také u T. G. Masaryka habilitoval a založil zde svou katedru. Jeho kariéru přerušila první světová válka, po jejímž skončení pokračoval několik let ve své práci na Masarykově univerzitě v Brně. I pro něj byl osudný komunistický puč roku 1948. Krátce nato byl odejit z univerzity, všechny jeho knihy byly vyřazeny z odborných a veřejných knihoven, jeho jméno a dílo nesmělo být v době normalizace vůbec zmiňováno. Přestože je, jak zmiňujete, zakladatelem české experimentální psychologie – dodal bych, že i slovinské – je jeho přítomnost v Česku stále ještě nepatrná, řekl bych, že neodpovídá jeho odbornému významu, a to přesto, že už se jeho dílem v Česku zabývá několik odborníků. Názorná výstava o Rostoharovi, speciálně upravená pro české publikum, však přišla až ze Slovinska. Připravilo ji Městské muzeum Krško, neboť právě odtamtud Rostohar pochází. Vystavila ji v roce 2018 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a za celých sto let od Rostoharova odchodu z Prahy to byla vůbec první výstava o Rostoharovi na území České republiky! Téměř sedmdesát let po nuceném Rostoharově odchodu z Brna mohli výstavu vidět také návštěvníci Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Myslím, že tyto údaje jsou docela výmluvné.

S tematikou o Rostoharově vlivu na českou a slovinskou scénu na počátku 20. století jsem vystoupil na mezinárodním sympoziu, který organizovala katedra balkánských studií FF Karlovy univerzity, ale také na některých setkáních ve Slovinsku. Pokud mi to bude umožněno, rád bych si prohlédl archiv o profesoru Rostoharovi a jeho působení na FF MU, nakolik ještě existuje, a doplnil si tak znalosti o tomto velkém vědci.
 
 
Jste nesmírně pracovitý: přeložil jste do slovinštiny tvorbu více než čtyřiceti českých básníků nebo román Jana Balabána Zeptej se táty či Lichožrouty Pavla Šruta. Které z vašich překladů byly pro vás osobně nejdůležitější, nejvíce vás těšily a měly příležitost ve Slovinsku rezonovat?
 
Rád bych to velké číslo, které zmiňujete, uvedl na pravou míru: výbory a překlady básní českých básníků i básníků z dalších zemí vyšly většinou v literárních časopisech, antologiích a byly vysílány v kulturních pořadech veřejného rozhlasu Radio Slovenija. Pro knižní vydání alespoň některých z nich snad ještě čas nastane.

Pokud jde o Balabána, očekával jsem větší zájem, je přece vynikajícím vypravěčem. Čtení Balabánových povídek a zmíněného románu je zážitek a šok současně. Svým způsobem podkopává přesvědčení čtenáře, jemuž nevyhovuje literatura problematizující dilemata, jak se chovat v rámci nějakého režimu, zda být aktivní nebo pasivní ve vztahu k systému a dále, zdali se utéct do tzv. vnitřní svobody. Zda a jak se pokusit zachránit morální integritu, zda vybrat konformní cestu přežití či dokonce kolaborovat s režimem. To nejsou jednoduché otázky. Popisovaná doba v románu Zeptej se táty je přesto v něčem podobná poměrům, které panovaly i v bývalé Jugoslávii. Železná opona v Jugoslávii nebyla tak znatelná jako ČSSR a kdo chtěl, mohl kdykoli a jakkoli cestovat do ciziny, všichni jsme měli cestovní pasy u sebe. V každém případě je velmi zrádný dojem, že sovětské vzory a anomálie nebyly pro jugoslávský režim tak podstatné, jako tomu bylo v Československu. Balabán ukazuje slovinskému čtenáři obraz, do něhož stojí za to se pohroužit. Jak se kniha prodává, to nevím, měl jsem ale o románu a jeho překladu ve Slovinsku několik přednášek, které měly velký úspěch. Dost často jsem narazil na názor, že něco takového, co popisuje román Zeptej se táty, u nás ve Slovinsku nebylo.

Šrutova trilogie o lichožroutech je jiný, veselejší příběh. Promlouvá k mladým i dospělým, každému vtipně nastavuje zrcadlo pojednáváním o sociálních poměrech. Příběh je plný mezikulturních narážek, vypráví o předsudcích i strachu, o vzájemných vztazích a dospívání. Máme zajímavé zkušenosti z turné po slovinských školách a knihovnách, které jsme absolvovali s ilustrátorkou Galinou Miklínovou a organizovalo je nakladatelství Sodobnost International. Školáci knihy četli moc rádi, a to přitom nejsou součástí povinné četby, znali ilustrace a příběhy, slovo lichožrout, ve slovinštině lihožerec, důvěrně znali, stejně tak další neologismy, které jsem si podle Šrutovy předlohy musel sám vymyslet. S Galinou Miklínovou se děti velice dobře bavily, každý si vyrobil svého vlastního lichožrouta.

Také o Šrutově trilogii, problematice překládání a zvláště jeho psychosociálním podtextu jsem měl příležitost několikrát přednášet ve Slovinsku, mimo jiné také na sympoziu o literatuře pro mládež. Zcela jistě se Lichožrouti prodávají dobře. Pohled do centrálního registru slovinských knihoven COBISS.SI dokonce praví, že vyšel v několika dotiscích a dokonce jako e-kniha.
 
 
Jaké máte další plány, co se týče překládání z českého jazyka?
 
O plánech s překlady a publikováním české literatury toho v této chvíli bohužel nemůžu moc říct. Důvody tkví jinde a nemám na ně bohužel vliv. Přesto připravuji výbory některých českých básníků, kteří to jsou, bych si zatím nechal pro sebe. Jsem přesvědčen, že dostanou prostor přinejmenším v literárních časopisech.

Budu teď trochu kritický, ale omezím se jen na Slovinsko: tamní nakladatelský trh se současné slovanské, tedy české literatuře spíše vyhýbá. Orientuje se spíše na anglosaskou a severskou literaturu, kterou prý si trh žádá. Samozřejmě, občas vycházejí i autoři z dalších západních zemí. V Česku je to velice podobné, nezdá se vám?
 
 
Bez pochyb.
 
Jsem tedy realistický a využívám možností, které mám. Přednost proto tentokrát dostane doslov k českému vydání vynikající slovinské básnířky Maji Vidmar, která se může pyšnit nejvyššími slovinskými a zahraničními literárními cenami. Básně vybrala a přeložila z více než deseti sbírek Lenka Kuhar Daňhelová. Jedná se o její čtvrtý překlad ze slovinštiny, na kterém jsem mohl spolupracovat buď jako poradce u překladu nebo jako autor doslovu. Jsme tvůrčí tandem, spojuje nás mnoho společných zájmů. Naší první společnou realizací byla antologie slovinské poezie Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim. Kniha vyšla v Praze roku 2013 a představuje padesát současných slovinských básníků, kteří knižně publikovali v letech 2000 až 2012. Součástí je rozsáhlý esej o česko-slovinských literárních a kulturních stycích především ve 20. století. I v rámci Slovinska se jedná o jedinečnou antologii, proto ji zakoupila také řada slovinských knihoven. Ve Slovinsku i v Česku jsme ji několikrát představili, mimo jiné také na české katedře FF Univerzity v Lublani, na slovenistice FF UK a na překladatelské dílně Filozofické fakulty v Olomouci.
 
 

Se svou ženou léta organizujete známý festival Stranou. Jaký bude jeho nejbližší ročník, kteří hosté přijedou obohatit jeho program?
 
Mezinárodní festival Stranou – Evropští básníci naživo se letos koná už potřinácté. Proběhne druhý týden v červnu a čtení se budou opět konat v Knihovně Václava Havla, na několika místech v Berouně a nedalekém Tetíně, končit budeme na zřícenině hradu Krakovec. Místa vystoupení příliš neměníme, zato se různě proměňuje scéna a pozvaní autoři. Dosud se festivalu zúčastnilo téměř dvě stě hostů z celé Evropy, někteří přijíždějí častěji než jiní, například Genowefa Jakubowska-Fijalkowská z Polska, maďarský básník István Vörös, Ivo Stropnik ze Slovinska, nebo naši čeští básníci Markéta Hejná, Petr Hruška či Pavel Novotný, Josef Mlejnek. Pokoušíme se představit ale nejen vynikající a známé básníky, ale také ty, kteří možná nejsou českému obecenstvu povědomí, ve svých zemích však patří ke špičce. Pokud by někoho zajímalo dozvědět se více, může navštívit web festivalu festivalstranou.cz, anebo si stáhnout dvě rozsáhlé e-antologie, zahrnují texty všech autorů z prvních a druhých pěti let trvání festivalu. Básně jsou publikovány v originále, českém a v druhé antologii také v anglickém překladu. Během festivalu se snažíme překračovat žánry, takže kromě poezie představujeme také zajímavou hudbu, pořádáme výstavy, občas i divadelní představení atd.
 
 
V současné době mj. připravujete knižní vydání výboru poezie vaší ženy, básnířky Lenky Kuhar Daňhelové, ve slovinštině. Je podstatná blízkost osobní při překládání básní?
 
Pořadí je trošku jiné: nejdříve vyjde Lenčina nová sbírka v češtině, na slovinském překladu pracuji. S překládáním nejen jejích básní už mám samozřejmě nějaké zkušenosti a byly také publikovány v řadě slovinských literárních časopisů. Osobní blízkost je důležitá přednost zvláště v tom smyslu, že se jí můžu díky její znalosti slovinštiny ptát, když řeším při výběru slov nějaké dilema. Překládání je ovšem svým způsobem tvůrčí proces, pro který je důležitý také kritický odstup, jak k látce, tak k osobě autora.

Lenka je velice autonomní osobnost s vytříbeným a kritickým pohledem také na svou vlastní tvorbu. To je pro mě důležitá hodnota. Projevila se také například v tom, jak o sbírce diskutuje s další básnířkou a recenzentkou, redaktorkou obtýdeníku Tvar Simonou Martínkovou Rackovou, která se sbírky ujala redakčně. Rozhodující slovo měl také hudebník a básník Jiří Macháček, šéf nakladatelství Protimluv a redaktor stejnojmenného časopisu, a to ještě předtím, než se Lenka pro vydání sbírky vůbec rozhodla. Sám jsem byl přítomen po celou dobu vznikání také této její čtvrté sbírky a prvním čtenářem básní, které do ní zařadila, velmi si její důvěry cením. V žádném případě však nechci mít poslední slovo. To podle mě v každém případě vždy náleží výlučně autorovi.