Pavel Mandys
Pavel Mandys

2. 7. 2020

Spolu s novou vlnou českých autorů detektivního žánru, která nabrala na síle v posledním desetiletí, se objevily také nové autorky, které žánr, v předchozích desetiletých poněkud zakonzervovaný, dokázaly vítaným způsobem oživit.

Zatímco britská detektivní škola, která byla a je pro české autory nejčastějším vzorem, nabízí mnoho silných autorek od dvacátých let dvacátého století až do současnosti, česká detektivka ženské osobnosti dlouhá léta postrádala. Spisovatelky psaly kriminální romány jen zřídka a spíše neúspěšně.

 

Zapomenuté průkopnice

Zřejmě první autorkou detektivek byla novinářka a autorka romantických novel Anna Marie Ziegloserová (1883 – 1942), která v roce 1926 publikovala sbírku povídek Případ detektiva Marcela Lanoira. Různorodé texty se pohybují mezi ironickou hrou s detektivním žánrem a vážně míněnými psychologickými studiemi. Nejde o detektivky v tom smyslu, jak je chápala dobová kritika (tedy podstatou zápletky je záhada a její originální vyřešení), nicméně autorčiny práce vynikají překvapivými pointami i subjektivním pojetím viny a trestu a trochu předznamenávají i některé z (lépe napsaných) Povídek z jedné kapsy Karla Čapka. V roce 1946 publikovala svou jedinou beletristickou knihu také Helena Koželuhová (1907 – 1967), advokátka, příležitostná publicistka a významná politička, čelná představitelka Československé strany lidové. Román má mírně zavádějící název Sněžná romance a jedná se o nepříliš podařenou detektivku ze zasněženého venkova. Knihu má smysl číst jednak kvůli ne úplně obvyklé vyprávěcí formě (text sestává až na výjimky z dialogů, občas má až charakter divadelní hry), a pak především kvůli zevrubnému vylíčení rozdílů povah a životních stylů na venkově a ve velkoměstě, včetně jisté nevraživosti a pohrdání, které k sobě obě strany chovají.

Soustavně se však psaní detektivek věnovala až Anna Sedlmayerová (1912 – 1995), která ve své první detektivce Pomozte mi, Terezo! (1960) uvedla na scénu také první českou pátračku (pomineme-li anglickou detektivku Adu Paulsonovou ze světa Léona Cliftona). Hlavní hrdinkou románu je policistka Tereza, která pátrá po zmizelé dívce. Autorka si postavu prosadila navzdory odmítavým posudkům nakladatelských redaktorů i konzultantů z řad policie (tehdy Veřejné bezpečnosti) a výsledkem bylo dílo literárně sice spíše jen průměrné, ale zároveň ve své době evidentně chybějící a naplňující potlačovaná očekávání čtenáře(k). Sedlmayerová se kupodivu ke své nejslavnější postavě vrátila až v roce 1991 románem Tereza po 25 letech, mezitím v šedesátých letech publikovala různorodé detektivky vesměs s mužskými pátrači.

Mezitím se už ale objevily další spisovatelky, přičemž značné popularity dosáhly zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech romány a povídky Hany Proškové (1924 – 2002) a Evy Kačírkové (nar. 1937). Po roce 1990 ovšem zájem o domácí literární detektivku postupně opadal a ožil až na počátku nového tisíciletí, zejména s úspěchem historických detektivek Vlastimila Vondrušky. Ovšem jakkoliv byly Vondruškovi vzorem případy mnicha Cadfaela od britské prozaičky Ellis Petersové, žádná česká autorka se k němu nepřidala a detektivky z české historie psali vesměs muži. A ačkoliv ženy už tou dobou byly v kriminálním žánru trvale přítomny, jejich stopa nebyla příliš výrazná.

 

Psychologie místo akce

Situace se změnila až koncem nultých let, kdy úspěšné vydávání skandinávských detektivek ukázalo, že detektivky nemusejí být jen triviálním čtením, „pohádkou pro dospělé“, ale že můžou při zachování pravidel žánru reflektovat současnou společnost. A také, že je chtějí číst i náročnější čtenáři.

Ještě než v Česku slavily bezprecedentní úspěch romány Stiega Larssona, vydala v roce 2007 tehdy jednatřicetiletá Michaela Klevisová svůj první detektivní román Kroky vraha. Započala tak úspěšnou řadu případů pražského kriminalisty Bergmana, který nicméně zločiny řeší častěji na venkově než ve velkoměstě (a to i v zahraničí). V případě prvních dvou románů se jednalo o klasické whodunitky po vzoru britské školy, nejpozději od románu Dům na samotě (2011) si však Klevisová buduje specifičtější styl založený především na důkladné psychologii všech postav – především četných podezřelých, ale i obětí. Charakteristická je pro ni velmi dlouhá expozice: zeširoka rozvíjí vztahy a doutnající či již rozhořelé konflikty uvnitř venkovské komunity a vyšetřovatel se ke slovu dostává až někdy ve třetí pětině knihy. Místo mechanického pátrání po pachatelích vražd Klevisová rozehrává psychologická dramata, v nichž se střetávají často protichůdné ambice. Téměř každá postava má své tajemství, jímž je obvykle plán na nějaký podstatný zisk (peněz, postavení či partnera). Romány samozřejmě končí odhalením pachatele, nicméně čtenáře přinejmenším stejně intenzivně zajímá, zda a jak se plány ostatních hrdinů příběhu naplní. Klevisová publikovala prozatím šest detektivních románů, tím posledním je Sněžný měsíc z roku 2019, jehož děj se odehrává na horských samotách v Beskydech.

Michaela Klevisová

Michaela Klevisová

 

Mezi romancí a psychothrillerem

Ještě o dva roky dříve než Klevisová publikovala svůj první román Zasloužíš si smrt! Zdenka Hamerová (nar. 1971). Přínos jejích zatím šesti románů spočívá především v tom, že rozvíjejí v domácích podmínkách nepříliš obvyklý žánr psychologického thrilleru. Hrdinka prvotiny, těhotná mladá manželka, čelí výhrůžným telefonátům a dopisům i děsivým balíčkům. Podobně hlavní hrdinku románu Klejinčino tajemství (2015) lekají záhadné drobné nehody zaviněné předměty v domě, do něhož se nově nastěhovala. Autorka vesměs pracuje s amatérskými pátračkami (policie nevysvětlená úmrtí obvykle uzavírá jako nehody nebo sebevraždy a naléhání hlavních hrdinek ignoruje či zpochybňuje), které se ocitají v ohrožení života nebo přinejmenším příčetnosti, samy se však dokáží nebezpečí postavit.

Dalším v české detektivní próze neobvyklým (zato v zahraničí až nadměrně užívaným) prvkem knih Zdenky Hamerové bývá postava psychopatického zločince. I v zatím posledním románu Bílá tma (2018) se ukáže, že za podivnou nehodou kamarádky hlavní hrdinky i za dalšími neobvyklými až strašidelnými jevy (nezřetelný noční dětský pláč) stojí psychicky narušená osoba, která ovšem dokáže neobyčejně zručně manipulovat ostatními a své zločiny chytře zakrývat. Sympatické je, že jde o uvěřitelnou postavu, žádného geniálního superpadoucha.

Většina próz Zdenky Hamerové přitom kolísá mezi kriminálním žánrem a romancí – hrdinky se obvykle vrhají do milostných nebo partnerských románků, jejichž splétání tvoří podstatnou část peripetií, zatímco detektivní zápletka vše rámuje. Ne každému vztahové peripetie budou vyhovovat, zejména čtenářky je však opakovaně oceňují, jak tomu nasvědčuje setrvalá obliba knih Zdenky Hamerové, kterých doposud vyšlo sedm.

 

Vztahy, humor a maloměsto

Detektivku s romancí kombinuje také Marie Rejfová (nar. 1976). Hlavní hrdinkou její prvotiny Kdo jinému jámu kopá z roku 2017 (a také dvou následujících románů Komu straší ve věži, 2018, a Kdo maže, ten jede, 2019) je čtyřicetiletá Josefína Divíšková, malířka vydělávající si jako učitelka, která se po rozvodu usadila u rodiny své sestry ve fiktivním maloměstě Brod nedaleko od Prahy. Z jejího pohledu sledujeme celý případ vraždy kolegyně na výletě v brdských lesích, přičemž stejně důležité jako pátrání po vrahovi je Josefínino váhání mezi dvěma potenciálními nápadníky, manželem zavražděné a ženatým policejním komisařem Tvrdíkem, s nímž už se zapletla dříve. To je zdrojem vděčného špičkování zejména s Tvrdíkem, jakkoliv občas autorka dosti svévolně vyhrocuje jejich dialogy a vhání je do krkolomných situací. Tvrdík se pak stane jejím ne úplně dobrovolným partnerem i v dalších případech.

Rejfová ve svých knihách pracuje s nadsázkou a vědomím, že jde jen o neškodnou literární hru. Trendy kriminálního žánru jdou sice spíše jinam, ale i tento druh románů má svůj smysl a místo, má-li autor alespoň jistou míru vypravěčského talentu. To u Rejfové spíše platí: umí napsat vyhraněné a živé postavy, umí je zamotat do spleti postupně se vyjasňujících skrytých vazeb. Navíc, jak to v dobrých detektivkách bývá, komplikuje celý případ zločinem jiným, respektive malou místní zločineckou bandou, která protagonistku ohrožuje.

Je pravda, že autorka mívá na svou hrdinku nachystáno příliš mnoho nepravděpodobných náhod a že vrazi toho stihnou utajeně obstarat nepravděpodobně mnoho, zvláště pod drobnohledem maloměstské komunity, nicméně u podobného typu mírných, domáckých, jemně komediálních detektivek to zas tolik nevadí.

 

Trpké příběhy z Ostravy

Jednou z nejzajímavějších autorek posledních let je ostravská Nela Rywiková (nar. 1979). Místo bydliště v tomto případě není zmíněno náhodou, protože Ostrava tvoří podstatné kulisy zatím dvou románů, které Rywiková publikovala. Děj prvního z nich, nazvaného Dům číslo 6 (2013), umístila do jedné z chátrajících čtvrtí této bývalé průmyslové metropole a příběh postavila na konfliktech točících se kolem činžovního domu, kterému hrozí demolice. Její krimi má silný sociální prvek, ale nikoli ten schematicky dojemný, tedy jak nebozí nájemníci trpí pod tlakem developera, ale mnohem strukturovanější: autorka nájemníky v ohroženém domě představuje jako rezignované, sobecké a omezené bytosti a ani odhalená vražda není dílem rafinovaného chytráka; což jí ale neubírá na hrůznosti. Následující román Děti hněvu (2016) opět těží z důvěrné autorčiny znalosti ostravského prostředí i místních. Rywiková dokáže do svých textů skvěle zapracovat genius loci domovského města, a to nejen v podobě přiléhavých popisů prostředí, ale především v organickém propojení různých sociálních vrstev, mezi nimiž jsou v Ostravě příslovečné nůžky rozevřené asi nejvíc v celé republice, přestože k sobě zároveň stále mají svým způsobem blízko. Přičemž se vyhýbá kýčovitému dělení na zlé boháče a hodné trpící chudáky: mizery, lenochy a všelijaké vykuky nachází v obou mezních skupinách.

OB4bb5ee_autorka

Nela Rywiková. Foto: archiv autorky

Rywiková zároveň vnímá aktuální trendy kriminálního žánru, takže vyšetřovatelům Turkové a Vejnarovi komplikuje život novým šéfem, namyšleným panákem, který sleduje především kariérní cíle. Děj má výrazný úvod s ohavným nálezem, postavy, které mají co skrývat, i patřičné tempo. V jeho průběhu dojde k další vraždě a v pozadí se táhne tajuplná linka z minulosti, tematizující židovskou a německou historii jedné městské čtvrti. V závěru má Rywiková připravený nekompromisní, v českém prostředí krajně neobvyklý prvek, který čtenářem značně otřese a celkovému vyznění knihy dodává onu příslušně trpkou pachuť.

 

Od dětí k vrahům

Zatímco všechny zmíněné autorky se na psaní detektivních románů specializují a debutovaly knihami právě tohoto žánru, Iva Procházková (nar. 1953) měla v době publikování své první detektivky Muž na dně (2014) za sebou více než dvacetiletou kariéru uznávané, domácími i zahraničními (zejména v německojazyčných zemích) literárními cenami ověnčené autorky knih pro děti a mládež. Zmíněný román je sice „vedlejším“ produktem televizního seriálu Vraždy v kruhu, k němuž Procházková napsala scénáře, kvalitativně jej však značně převyšuje. Děj příběhu se odehrává před začátkem děje seriálového a autorka v něm omezila astrologické prvky, pro seriál určující.

Iva Procházková. Foto: Agáta Dolejší

Iva Procházková. Foto: Agáta Dolejší

Chytrá, uvěřitelná, suverénně vystavěná a v mnoha směrech nekonformní zápletka Muže na dně je jedna z nejlepších, jaké lze v české detektivní tvorbě druhého desetiletí najít. Čtenář sleduje případ nejen z perspektivy vyšetřovatele majora Holiny, ale fandí mnohým podezřelým a hledá někoho jiného, kdo by odpovídal obrazu chladnokrevného vraha. A nenachází ho, protože jediným opravdu zavrženíhodným padouchem byl zavražděný. To je další podstatné novum v českém kriminálním žánru: zavražděný představuje ukázkový příklad špatného policajta, který kromě nevybíravého vydírání také pil, fetoval a znásilňoval ženy, jež měl v hrsti. Po dočtení čtenář cítí smutek nad postavami, které za malé poklesky musely tak tvrdě zaplatit.

Procházková na knihu v roce 2016 navázala dalším případem majora Holiny nazvaným Dívky nalehko, na němž je zajímavý mimo jiné exkurz do prostředí vietnamské komunity včetně proslulé tržnice Sapa. Roku 2019 pak vydala politický krimithriller, tedy žánr v české literatuře značně neobvyklý, s názvem Nekompromisně, v němž prolíná současnou realitu internetových (dez)informací a kritiku zlehčování čím dál nebezpečnějšího ruského vlivu v české politice i společnosti obecně s fiktivní válkou ve smyšlené postsovětské republice kdesi daleko na východě. Ukazuje v něm, že strach z Rusů, některými lidmi občas vysmívaný jako rusofobie, může být skvělým zdrojem napínavého fiktivního příběhu.

Jako thriller funguje Nekompromisně velmi dobře, rozhodně po převážnou část knihy. Procházková střídá perspektivy, takže děj sledujeme z pohledu obětí i vrahů, novinářů, policistů i politiků. Všechny ty postavy jsou přitom plastické a uvěřitelné, autorka jim buduje zázemí i charaktery, nikdo tu není nápadně hloupý nebo naopak přehnaně rafinovaný, byť ruští padouši a jejich pomocníci mají vždycky trochu náskok. Ale to patří k žánru, jehož pravidla si Procházková osvojila skvěle: umí vytvořit a udržet napětí, spád i čtenářské obavy o mnohé postavy. Vše sice dopadne, jak čtenář dlouho tuší: hlavní osnovatelé zločinů, kteří jsou známi už od počátku, jsou sice odhaleni, ale zůstanou nepotrestáni. Ale to ke konspirativním thrillerům vlastně patří.

 

Anglie i moravský venkov

Zmíněné autorky samozřejmě nejsou jedinými ženami, které v současnosti píšou detektivky, jen ty ostatní už pracují s konvenčnějšími zápletkami a postavami. Z nich stojí za zmínku například autorka publikující pod pseudonymem B. M. Horská, která využívá toho, že žije v Anglii a mimo jiné má načteny romány zdejších autorek. Do Anglie také zasadila děj svého prvního románu Pach smrti (2013). Má dobře rozehranou expozici, v níž se do britského prostředí invenčně a zároveň přirozeně zapojují české prvky (zavražděná je česká bioložka se vztahy na domovské univerzitě, v anglickém maloměstě, kde žije, i v rodném Česku), málo překvapivé rozuzlení se však v závěru marně pokouší vylepšit thrillerovým finále. V dalších románech s britskou komisařkou českého původu Ellen Jollyovou se autorka vydává na neobvyklá místa v Evropě: na finský ostrov Ukko Kokko v románu Brouk (2014) či na Sicílii v románu Rukavičky smrti (2016).

Zatím jedenáct knih (románů a povídek) publikovala Veronika Černucká (nar. 1979). Počínaje sbírkou Noc, kdy jsem měla zemřít (2011) uvádí na scénu soukromou vyšetřovatelku Taru, což je opět jisté novum – pokud se v českých prózách vyskytují soukromí detektivové, bývají to obvykle muži. Autorka bohužel až příliš často využívá motiv sériového vraha, v českém prostředí sice ne zcela výjimečný (denní zprávy byly před několika lety plné případu manželů Stodolových, kteří vraždili osamělé seniory), ale přesto působící krajně nepravděpodobně.

Další plodnou autorkou je profesí advokátka Jarmila Pospíšilová (nar. 1965), která již vydala dvanáct whodunitek převážně z venkovského prostředí, počínaje románem Prach, popel a dým (2007). Případy vyšetřuje amatérská pátračka Marie Kovandová, která se na venkov přestěhovala po rozpadu manželství – a v prozatím posledním románu Lišákova pravda (2019) chystá svatbu s kriminalistou Klenským, jemuž se v předchozích knihách úspěšně pletla do řemesla. V roce 2018 Pospíšilová opustila tuto řadu a napsala psychothriller Slepá bába.

Jak patrno, počet spisovatelek v kriminálním žánru v posledním desetiletí výrazně vzrostl. A nejde jen o kvantitativní nárůst, mnohé z nich žánr oživují různými směry, obohacují jej o nové přístupy, aplikují na české prostředí dosud málo zkoušená schémata a subžánry. Dlouho výrazně maskulinní prostředí české literární detektivky doplňují konečně také ženskými pátračkami. Byť je v této souvislosti zapotřebí upozornit na jeden paradox: nejpopulárnější českou literární vyšetřovatelkou vražd (jistěže i díky tomu, že je také hrdinkou úspěšných televizních adaptací) je komisařka Marie Výrová z olomoucké kriminálky, jejímž autorem je muž: doktor olomoucké univerzity a jedna z výrazných postav oživení české detektivky posledního desetiletí Michal Sýkora.

 

[ ]

 

Pavel Mandys (1972) je literární kritik a publicista, spoluzakladatel a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Po patnáctiletém působení v kulturní rubrice časopisu Týden je od roku 2010 redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde má na starosti mimo jiné rubriku recenzí takzvaných oddechových žánrů. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2×101 knih pro děti a mládež (2013, editor a spoluautor), v roce 2016 sestavil antologii krimipovídek Praha noir a letos vyšly Dějiny české detektivky, které napsal spolu s Michalem Jarešem.