Próza, poezie ani drama

Jaký je aktuální stav na české scéně non-fiction knih? Který typ literatury schází? Jak se přitom liší názory nakladatelů a vědců? Na tyto otázky se alespoň částečně snaží odpovědět následující text.

Na úvod trocha teorie. V českém prostředí se používá spojení „literatura faktu“, ovšem my se raději přidržíme jazykové praxe anglosaské. „Non-fiction“ je v tomto pojetí širší pojem, který zahrnuje i náboženství. Hlavním kritériem je to, jestli autor to, o čem píše, pokládá za „pravdu“.¹https://en.wikipedia.org/wiki/Non-fiction „Non-fiction“ je to tehdy, když autoři sepisující svá pojednání jsou opravdu přesvědčeni o tom, že jsou pravdivá, nebo je přinejmenším předkládají veřejnosti jako historická nebo empirická fakta. Psát o přesvědčení druhých v žánru non-fiction přitom nutně neznamená, že tyto názory plně odpovídají (obecněji sdílené) realitě. Jen se v nich tvrdí, že jim lidé skutečně věří.²Což bychom mohli dále problematizovat: každý fikční svět musí být pro čtenáře nějak hodnověrný, navíc někteří čtenáři věří tomu, že kupříkladu Tolkienův Pán prstenů zachycuje děje, které se kdesi, třeba v nějakém jiném časoprostoru, skutečně odehrály. Někteří dokonce tvrdí, že jsou sami schopni se spojovat s vyššími tolkienovskými bytostmi (zvanými Valar), učí se od nich rituálním praktikám a provádějí „gnostický výzkum“ jejich jmen. Další rozvíjejí teorie o tom, že Tolkien byl ve skutečnosti podvržené dítě pocházející ze skutečně existující Středozemě, bytost, jež se rozhodla vtělit do lidské podoby a v mytické formě sdělit lidem pravdu (více viz http://www.iliteratura.cz/Clanek/33895/possamai-adam-ed-handbook-of-hyper-real-religions). Jednodušší definice pak uvádí, že non-fiction je všechno, co nespadá pod tradiční literární žánry, tedy není to próza, poezie ani drama.³Root, Robert L. The nonfictionist’s guide: on reading and writing creative nonfiction. 1st pbk. ed. Lanham, Md.: Rowman & Littlefield, ©2008. xv, 223 s. Někteří autoři přitom konstatují, že lidé píší non-fiction knihy po tisíciletí, ale teprve nedávno jsme se začali ptát, jak tento žánr funguje a kde leží jeho hranice.⁴The far edges of the fourth genre [online]. East Lansing, Michigan: Michigan State University Press, 2014, ©2014 [cit. 2017-10-06]. ISBN 978-1-60917-411-8. Anglická Wikipedie pod non-fiction řadí literaturu odbornou a populárně naučnou, ale také biografie, deníky, dějepisectví, eseje, encyklopedie, filozofii, právo, „svépomocné“ příručky, teologii, učebnice či žurnalistiku, což je ovšem trochu matoucí, protože se přitom míchá vymezení tematické a literárně žánrové. Asi nejkomentovanějším typem non-fiction je pak tzv. „creative nonfiction“, což je, řekněme, non-fiction s výraznějšími uměleckými ambicemi. (Pro ještě větší znejasnění dodejme, že biografie a autobiografie jsou uváděny jako pododdíly „creative nonfiction“ i samotné non-fiction, zřejmě v závislosti na tom, jak silně je či není v daném konkrétním díle zastoupena umělecká složka⁵Virginia Woolfová k tomu výstižně napsala: „Pokud budeme pravdu pokládat za cosi žulově pevného a osobnost za cosi nehmatatelného a unikavého jako duha, a uvážíme, že cílem biografie je obojí spojit do jednoho homogenního celku, připustíme, že tento problém je velmi závažný a že se nemůžeme divit tomu, že autoři biografií z velké části ztroskotávají při jeho řešení.“.)

Pojem se příležitostně a velmi opatrně uplatňuje i v německojazyčném prostoru. Vychází dokonce časopis Non Fiction. Arsenal der anderen Gattungen s jednotlivými monografickými čísly věnovanými například knižním rádcům, učebnicím, reportážím nebo klasikům žánru. Do tohoto svazku (Klassiker der Sachliteratur. Eine Anthologie vom späten 18. bis zum frühen 20. Jahrhundert. Hannover: Wehrhahn, 2016) byli zařazeni přírodovědci (Alexander von Humboldt, Alfred Brehm), historici a „kulturní kritici“ (Jacob Burckhardt, Friedrich Nietzsche) i autoři textů zabývajících se estetikou a poetikou, mimo jiné Friedrich Schiller.

U nás se teorií „literatury faktu“ odborníci příliš nezabývali, naposledy se o ní okrajově zmiňuje Pavel Šidák v knize Úvod do studia genologie: teorie literárního žánru a žánrová krajina (Praha: Akropolis, 2013). Přímo o „non-fiction“ krátce pojednává Lexikon literárních pojmů (Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002) od Libora Pavery a Františka Všetičky. Jde podle nich o přechodný jen na pomezí literatury umělecké a věcné, jejich vymezení tedy zhruba odpovídá výše zmíněná „creative non-fiction“. Jiní místo toho preferují spojení jako „nonfiction-fiction“⁶http://casopis.hostbrno.cz/aktualni-rocnik/2016/04-2016/pul-stoleti-zanru-nonfiction-fiction nebo „non-fiction novel“, jejichž vzestup dnes konstatují i čeští literární vědci. Mimo jiné byl tento trend připomenut a diskutován během poslední bilance české literatury, organizované Ústavem pro českou literaturu AV ČR. V souvislosti s knihami jako Malostranský ďábel Jana Poláčka nebo Jméno příběhu Marka Vajchra účastníci debaty registrovali posilující trend děl, v nichž se mísí dobové dokumenty a fikce, zatímco čistě fikční vypravěči jako Jiří Kratochvil nebo Michal Ajvaz jako by v současné literatuře neměli následovníky.⁷http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3763709; https://art.ihned.cz/knihy/c1-65546940-prvni-bilance-ceska-literatura-2016-ustav-debata

V anketě Lidových novin Kniha roku také mají úspěch publikace „na pomezí“: na straně jedné životopisný román Básník od Martina Reinera nebo Ekova „společensko-kritická esej ve formě čtyřsetstránkového románu“⁸http://www.iliteratura.cz/Clanek/28877/eco-umberto-prazsky-hrbitov Pražský hřbitov, na straně druhé pak Alexijevičové Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka, řazená v katalogu Národní knihovny mezi vzpomínky a rozhovory i mezi „rusky psané prózy“; text, ve kterém se podle Jiřího Trávníčka publicistika „vydala směrem k próze a na půl cesty se zastavila“.⁹Trávníček, Jiří. Fikce… čili pokračování faktu jinými prostředky: několik rozptýlených poznámek starších i novějších. Host, 2016, 32(4), s. 31-35. A dalším z vítězů je také pečlivě zdokumentovaná „hagiografie“ Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli,¹⁰http://www.iliteratura.cz/Clanek/31237/dolezal-milos-jako-bychom-dnes-zemrit-meli-in-ltn sepsaná nikoli klasickým historikem, nýbrž básníkem a publicistou Milošem Doležalem. (Ten se v knize vyznává z toho, že Toufar se pro něj, jeho blízké a přátele postupně stával „nejen jednou z veledůležitých osobností Vysočiny, ale i osobním ,průvodcem‘ a svatým přímluvcem“.)

Tématem tohoto textu ovšem nebudou beletrizované životopisy skutečných osobností ani esejistické romány s poznámkovým aparátem s více než tisíci položkami, nýbrž to, co se tradičně stále zkoumá jako „literatura faktu“ – s výše uvedeným rozšířením. Z průzkumů Jiřího Trávníčka vyplývá, že nejpopulárnějším žánrem je současná oddechová beletrie, se značným odstupem ji následují literatura faktu a klasická beletrie. První a třetí je dominantní u žen, druhá u mužů. „Literaturu faktu“ čtou tedy podle Trávníčka více muži. Ovšem se vzrůstajícím vzděláním a věkem se ženská četba té mužské přibližuje. „Tento trend lze sledovat i jinde, přinejmenším v západní civilizaci: ženský čtenářský vzorec se maskulinizuje, což se projevuje hlavně odklonem od beletrie a větším příklonem k literatuře faktu, jakož i literatuře odborné.“¹¹http://www.iliteratura.cz/Clanek/38729/travnicek-jiri-ceska-ctenarska-republika-generace-fenomeny-zivotopisy

Podle statistik firmy Kosmas byla v kategorii „Historie a fakta“ od roku 2012 dodnes nejúspěšnějí díla vztahující se k nedávné české, případně východoevropské minulosti: Žantovského Havel,¹²http://www.iliteratura.cz/Clanek/34237/zantovsky-michael-havel Albrightové Pražská zima,¹³http://www.iliteratura.cz/Clanek/30619/albright-madeleine-prazska-zima výše zmíněné knihy Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka a Jako bychom dnes zemřít měli. Vysokou prodejnost si také udržuje publikace Koncept kontinua: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti,¹⁴Liedloff, Jean. Koncept kontinua: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2007 hledající inspiraci pro výchovu dětí v západním světě v někdy svérázných metodách jihoamerických indiánů, a Trachtův Tichý dech. Zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti¹⁵http://www.iliteratura.cz/Clanek/32937/trachta-jan-tichy-dech-zapisky-ceskeho-lekare-z-afriky-a-haiti o českém lékaři přinášejícím do podmínek zemí třetího světa výdobytky západní medicíny a poznávajícího, že jde o svět „ve své bídě podivně vznešený“, v němž navzdory otřesným životním podmínkám „nikdo na nic a nikoho nenadává“. V kategorii „Naučná a odborná“ vévodí žebříčku populárně psychologická kniha Najděte si svého marťana, následují Vaňkovy Poklady klasické české kuchyně a Vychováváme děti a rosteme s nimi. Až na nižších místech se ocitly knihy psychosomatického lékaře Jana Hnízdila,¹⁶http://www.iliteratura.cz/Clanek/34619/hnizdil-jan-zarikavac-nemoci filozofujícího geologa Václava Cílka¹⁷http://www.iliteratura.cz/clanek/31197/cilek-vaclav-ed-tri-svice-za-budoucnost; http://www.iliteratura.cz/Clanek/37169/cilek-vaclav-co-se-deje-se-svetem a ekonoma Tomáše Sedláčka.¹⁸http://www.iliteratura.cz/Clanek/24529/sedlacek-tomas-ekonomie-dobra-a-zla

Nakladatelé

Non-fiction (NF) – v pojetí, které jsme předestřeli – u nás vydává zřejmě většina nakladatelství. U vydavatelství vysokých škol (například Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze) tvoří často sto procent produkce, případně drtivou část. To je případ nakladatelství Karolinum, které kromě NF publikací vydává také překlady českých beletristů. Vyzdvihnout si zaslouží třeba edice Limes¹⁹Cílem edice Limes je podle nakladatele „představit širší české odborné veřejnosti důležité interdisciplinární tendence v literární vědě a kulturních studiích západního kulturního okruhu za poslední půlstoletí. Název LIMES upozorňuje na dominantní problematiku hranice mezi disciplínami, která určuje současnou transformaci humanitních věd – jejich vývoj k mezioborovosti.“ nebo Myšlení současnosti. Vědeckou a seriózní populárně literaturu publikuje Academia jakožto nakladatelství největší vědecké instituce v České republice. V prvních českých překladech zde jsou mimo jiné zveřejňovány starší, ale zásadní texty utvářející Evropu, které u nás do vydání v Academii byly známy spíše jen podle názvu a několika frází, jako například Spenglerův Zánik Západu, stejně jako aktuální knihy soudobých vlivných myslitelů a vědců (Konrád Paul Liessmann, Philip G. Zimbardo). V literárních cenách Magnesia Litera se v posledních letech v kategorii Literatury faktu na prvním místě víceméně pravidelně střídají tituly Academie s knihami z nakladatelství Paseka, které si vysloužilo uznání zvláště svým rozsáhlým projektem Velké dějiny zemí Koruny české. Jako jakýsi protějšek této edice můžeme označit Dějiny světa²⁰http://www.ivysehrad.cz/dejiny-sveta/; http://www.iliteratura.cz/Clanek/34299/thamer-hans-ulrich-ed-dejiny-sveta-globalni-dejiny-od-pocatku-do-21-stoleti-6-globalizace-od-roku-1880-do-dneska, které vydal Vyšehrad. Zahraniční knihy dějepisné u nás díky historikovi Martinu Nodlovi nejsoustavněji zpřístupňuje Argo, jež navíc vydávalo i knihy Umberta Eka. Dalším vydavatelem historické literatury je NLN s mnoha samostatnými historickými edicemi.²¹V NLN přitom byly v poslední době nejvíce úspěšné knihy zmíněného Hnízdila, mimochodem bývalého člena spolku Sysifos a dnes hrdého vlastníka Bludného balvanu, a držitele prestižní Templetonovy ceny, teologa a sociologa Tomáše Halíka. „Spojuje je paradoxně to, že míří k rozvoji vlastní osobnosti ať už v duchovním nebo osobnostním smyslu slova.“ Speciální edici pro zpřístupňování významných děl kulturní antropologie založilo nakladatelství Malvern.

Některá nakladatelství přitom zůstávají u svých osvědčených žánrů, u jiných dochází ke změnám, i v závislosti na tom, kdo je řídí.²²Kupříkladu profil Academie se mírně posunul pod vedením Alexandra Tomského, což je už ale dávná kapitola http://www.iliteratura.cz/Clanek/36359/academia-19662016-vyrocni-sbornik-s-kompletni-bibliografii. Portál, zaměřující se původně na pedagogickou, psychologickou a náboženskou literaturu, kromě toho začal vydávat i náročná díla významných klasiků humanitních věd, v některých případech do češtiny nikdy předtím nepřeložených (Stanley Milgram, George Herbert Mead). Host, vydávající z oblasti non-fiction hlavně knihy o umění a literární vědě, možná trochu překvapil publikováním dvou prací neurovědce Manfreda Spitzera.²³http://www.iliteratura.cz/Clanek/33047/spitzer-manfred-digitalni-demence NF literaturu přitom vydávají i nakladatelé, kteří na to nejsou nijak pyšní a jsou k tomu podle vlastních slov spíše nuceni. Daniel Podhradský (Dauphin) k tomu kupříkladu říká: „Non-fiction literaturu považuji za pouhý obchodní artikl a její vydávání za provozní nutnost, která podporuje vydávání náročné beletrie i obecné přežití nakladatele.“ Někteří v tomto smyslu uvažují o posílení segmentu NF v celkovém objemu svých publikací. To je i případ Filipa Tomáše (Akropolis), který prozrazuje: „Je zřejmé, že životnost non-fiction na knižním trhu bývá o něco větší/nadčasovější nežli životnost beletrie, která z pohledu knihkupců rychleji zastarává. I proto bychom zastoupení non-fiction v našich edičních plánech rádi o něco rozšířili, jakkoliv samozřejmě prioritní zůstává to, aby knížka dávala smysl pro nakladatelství jako taková.“

Což ale samozřejmě neznamená, že vydávání NF knih pro nakladatele vždycky znamená ekonomickou výhodu. Naopak: existují publikace, které z ekonomických důvodů česky zřejmě nikdy nevyjdou. Plasticky a názorně situaci popisuje Vladimír Pistorius (Pistorius a Olšanská): „Existuje jedna non-fiction kniha, jejíž překlad bych velmi rád vydal, ale nejspíš se to nepodaří. Je to titul Former People. The Last Days of the Russian Aristocracy od Douglase Smithů. Jde o velmi působivou a s neobyčejnou erudicí a akribií napsanou historii likvidace ruské šlechty v letech 1917–1945. Důvod, proč ji nejspíš nevydám, je její obrovská finanční náročnost, a tedy nezbytnost sehnat na její vydání příliš velkou dotaci (počítám tak 200 000–250 000 Kč). Samotný text knihy je dlouhý asi 460 normostran, ale kniha má velmi rozsáhlý odborný aparát, zejména bibliografii vytištěnou drobně na cca 90 tiskových stranách. Převést tento aparát do češtiny by vyžadovalo značné náklady: jde ve většině případů o do angličtiny transliterované ruské názvy a jména, které by bylo nutné nejprve transliterovat zpět do ruštiny, pak do češtiny a celé to ověřovat. Tento aparát sice vypovídá o autorově pečlivosti, ale české vydání by velmi prodražil. Autor je Američan a nelze proto počítat s podporou překladu ze strany národních agentur, neboť USA žádnou takovou agenturu neprovozuje.“

Další potenciální překážky, s nimiž se nakladatel potýká, pojmenoval Zdeněk Staszek (Host). Kromě nedostupnosti práv zmiňuje odlišný společenský a historický kontext knihy – buď tituly příliš rychle stárnou (viz přehršel současných „trumpologií“, analýz konce kapitalismu atd.), nebo se prostě nedají snadno přenést do českého prostředí, což opět platí hlavně u americké non-fiction. Přes to přese všechno ale také Host eventuálně plánuje rozšiřovat svůj segment – i když Staszek pro upřesnění a uklidnění dodává: „Kuchařky a instantní self-help příručky ale rozhodně dělat nebudeme.“

Recenzování

S informováním o novinkách non-fiction a jejich recenzováním panuje obecná nespokojenost.

Kupříkladu Pistorius přísně soudí: „Chybí prostředky, které o knihách informují (kvalitní recenzenti a dostatečný prostor v denním tisku a na navštěvovaných internetových portálech, internetové portály a databáze informující přehledně o všech novinkách). Fungují zde pouze inzertní časopisy, které působí zcela chaoticky.“ Prostor pro recenze zbyl v odborných periodicích (Živa – biologie, Dingir – religionistika, Česká literatura – bohemistika), přílohách (Orientace Lidových novin) a v týdenících, jako Respekt a Reflex. (V případě webu Reflexu jsou přitom podle Kateřiny Kadlecové recenze beletrie podstatně méně čtené než texty o literatuře faktu.²⁴Zdaleka nejčtenější (až 50 000 přečtení; průměrně 10 000) jsou na zmíněné internetové stránce recenze Jaroslava Šajtara, který píše o knihách reflektujících I. a II. světovou válku, piloty RAF, holocaust, obě čs. totality.) Ač vychází i časopisy kvalitně popularizující vědu napříč různými obory, jako A / Věda a výzkum,²⁵http://www.avcr.cz/cs/pro-verejnost/periodika/ recenze v nich chybí (případně časopis AB / Akademický bulletin jen doslovně přetiskuje už vydané anotace).

Nakladatelé se v současnosti učí hledat si vlastní a diferencované cesty ke čtenářům, i proto, „aby byli připravení na dobu, kdy literatura z médií zmizí úplně“, dodává pesimisticky Lukáš Růžička (Paseka). Jak vysvětluje Eva Plešková, pokud vydavatel obsahově míří na starší publikum nebo ženy, tak volí rozhlas, pokud propaguje knihu s nějakým trendovým tématem nebo od mladého autora, který sám působí hodně na síti, tak bohatě stačí elektronická média. Pokud jde o publikaci s tématy obecnými a komerčnějšími (zdraví, život známé osobnosti), pak jsou vhodná tištěná média v kombinaci s jejich weby a magazíny. A využívají se i jiné kanály: blogy, vzkazy soukromých osob. Podle mnoha hlasů se po odvysílání televizního pořadu ASAP čísla prodejnosti nijak výrazně nemění, naopak udílení cen Magnesia Litera má vliv podstatný. Největší reklama se dá knize udělat, když se kolem ní rozvine zajímavá a relativně vyhrocená polemiku nebo je zasazena do nějakého zajímavého kontextu. „Prostá recenze často nestačí“, tvrdí Plešková.

Celkově je tedy recenzentské pole ještě nepřehlednější než pole nově vydávaných titulů a čtenář se i při posuzování samotné recenze musí spolehnout na vlastní úsudek. Na druhou stranu ovšem současná doba přináší možnost najít recenzi, pokud na danou knihu vůbec nějaká vyšla, na internetu a přečíst si ji okamžitě (například i ty z Živy vydávané Akademií věd ČR), případně si poslechnout rozhlasovou recenzi ze záznamu. Vznikají přitom i nové kvalitní webové projekty²⁶http://i-kanon.cz/. A jestliže někteří konzervativci vše internetové paušálně odsuzují, jiní, jako Karel Piorecký, jsou schopni rozlišovat a připouštějí, že v některých případech nemusí být recenze z internetového časopisu a té vydané v respektovaném týdeníku kvalitativně odlišná.

Vědci

Pokud se na situaci na českém trhu zeptáme vědců, tak skoro bez ohledu na jejich specializaci zaznívají hlasy dosti skeptické. Ať už se to týká literární vědy, kde se „sotva stíhá (a finančně zvládá) vydávat ta naprosto zásadní, klasická literárněvědná díla, která v Česku zatím skoro nikdo nezná“. Nebo žurnalistiky, o níž Karel Hvížďala tvrdí, že „přeloženy nebyly základní učebnice z dějin žurnalistiky i z dějin jednotlivých žánrů, které existují ve všech důležitých jazycích.“

Kulturní antropolog Martin Soukup trefně doplňuje, že chybí především aktuální texty. Takže zatím spíše „splácíme staré dluhy“, přičemž se sází na autory na Západě pokládané za klasické, i když v českém kontextu mohou působit inovativně, jako Tuhami: portrét Maročana od Vincenta Crapanzana.²⁷http://www.iliteratura.cz/Clanek/37339/crapanzano-vincent-tuhami-portret-marocana

Teolog Zdeněk A. Eminger (nar. 1978) pesimisticky konstatuje, že v oboru filosofie, religionistiky a náboženství chybí tematicky celé série oborových knih. Ani ne tak proto, že by se nedaly vydat, ale proto, že „ta témata u nás nikdo nedělá“. Nikdo není garantem; a garant obvykle stojí i za překlady. Kupříkladu v Anglii v tomto směru odvádí záslužnou práci anglikánský teolog a představitel křesťanského vegetariánství Andrew Linzey z Oxford Centre for Animal Ethics, kde zpracovávají otázku etického přístupu ke světu, zvířatům, stvoření. Církve u nás o tato témata podle Emingera – až na výjimky – nestojí. Místo toho vydávají politizující literaturu, nekonečné výbory spirituality pro každý den (a každou příležitost), kalendáře nebo přímo brak. Dosud dále nejsou až na výjimky přeloženy celé řady zásadních teologických textů, a hlavně, vydány v atraktivním formátu. I když v Academii existuje edice Orient a jsou tu překlady Koránu a solidní islamologické studie, naprosto chybí kvalitní komentáře ke koránskému textu, k hadísám a sunně. (Jak právem dodává, „V době, kdy je 9 z 10 Čechů proti islámu a islamista a terorista je skoro kdokoli, kdo vypadá jinak než oni, by se takové knihy docela hodily.“) Chybí tu reprezentativní monografie o buddhistických posvátných knihách, o tripitace, moderní překlady Bhagavadgíty, mnoha starobylých hymnů a to nejlepší z šintoismu a konfucianismu.²⁸Dále Eminger uvádí: „Nepamatuji se, že bych zahlédl alespoň dvě moderní reprezentativní a rozsáhlé knihy o křesťanské modlitbě, a to třebas i jiných autorů než těch, kteří zemřeli před 1000 a více léty… Máme sice denní modlitbu církve (breviář), ale vedle toho také roztroušené stovky a tisíce krásných modliteb křesťanských žen a mužů, laiků i duchovních. Cožpak nikoho opravdu nezajímají dojemné a zároveň velké modlitby dětí, dospívajících, matek anebo starých lidí? Je to neuvěřitelné, ale chybí překlady velkých děl takových autorů, jakými byli Paul Tillich, Albert Schweitzer (teologické spisy!) a u něho rovněž český překlad jeho teologie kultury, Romano Guardini, bratři Rahnerové anebo u nás oblíbený Max Picard. I tak díky za jeho Útěk před Bohem a skvělý překlad knihy Hitler v nás. A dalo by se pokračovat. Třebas Přemysl Pitter, teologizující eseje Václava Černého a mnohé další.“

Podobně skeptický je indolog Lubomír Ondračka (nar. 1967), která na moji otázku, jaký typ non-fiction literatury na českém trhu nejvíce schází, lapidárně odpověděl, že v oborech, jimiž se zabývá, schází všechno. Kupříkladu česká indologie prakticky zhynula, takže původních prací tu po roce 1989 vzniklo naprosté minimum. Z překladové literatury je pár použitelných věcí k buddhismu, k hinduismu prakticky nic. Přitom ale najít dobrý přehled hinduismu ani v zahraniční literatuře není úplně snadné. Co se týká jógy, původní práce nejsou žádné, solidní překladové také ne. Zoufalá situace panuje také u teoretické religionistiky. Jako úvod může posloužit vlastně jediná kniha, Padenovo Bádání o posvátnu²⁹Paden, William E. Bádání o posvátnu: náboženství ve spektru interpretací. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 179 s., které ale úplně zapadlo. Waardenburgovo pojednání Bohové zblízka³⁰Waardenburg, Jacques. Bohové zblízka: systematický úvod do religionistiky. Překlad Břetislav Horyna a Dalibor Antalík. Vyd. 1. Brno: Ústav religionistiky filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 1997. 163 s. je z větší části příšerně přeložené.

Ovšem pohledy i odborníků z téhož oboru se mohou diametrálně lišit, takže další religionista Zdeněk Vojtíšek (nar. 1963) na stejnou otázku řekl, že se už mnoho let se cítím spíš zahlcen úžasnými tituly, které vycházejí i v češtině. Na problém příliš vysokého počtu vycházejících knih u nás nejsoustavněji upozorňuje už zmiňovaný Trávníček, podle kterého jde o starobylé a periodicky se vracející stesky. Můžeme je prý zaznamenat již od zavedení knihtisku – najdeme je už u Martina Luthera či J. A. Komenského. Moralista a sociální utopista Anton Francesco Doni v roce 1550 lamentuje nad tím, že „knih je tolik, že nemáme čas číst ani jejich názvy“. Současný stav zahlcenosti knihami je už ale podle Trávníčka skutečně vážný a varovná slova oprávněná: zřejmě bychom kupovali více, pokud by nebyl tak široký výběr.

Naopak Pistorius proti tomu právem namítá, že v řadě zemí vychází mnohem více titulů než u nás a čtenáři se s tím rádi vyrovnají (např. ve Velké Británii vychází desetkrát více knih a v Německu šestkrát více knih a čtenáři se v nich zorientují). Názor, že při menší nabídce by čtenáři koupili více knih, „není vůbec o nic opřen a je analogický názoru, že kdyby byla nabídka potravin chudší, lidé by víc jedli“.

Záleží samozřejmě také na generační zkušenosti osloveného. Biolog a výborný popularizátor vědy Jaroslav Petr (nar. 1958) současnou situaci srovnává se stavem před rokem 1989, a v tomto kontextu jeho hodnocení ovšem zdaleka nevyznívá tak pesimisticky: „Pamatuji si doby, kdy koupě devizové knihy ze zahraničí byla podmíněná děsivou procedurou a hard cover kniha vyšla na několika zdejších měsíčních platů. Dneska je pro nás ze světové produkce dostupné prakticky cokoli. Problém je spíš v tom, jak se v té záplavě zorientovat a co si z ní vybrat.“

Petr realisticky dodává, že – s ohledem na velikost našeho trhu – se budou nadále překládat Dawkins, Hawking a další snadno prodejní autoři. Jiné knihy se ovšem nikdy nepřeloží. Což ale podle něj není tak velký problém: „Vzhledem k tomu, jak dnešní mladá generace umí anglicky, tak to necítím jako limit.“ (Ještě ostřeji říká v tomto duchu politolog Marek Skovajsa, že jeho vlastní zájmy jsou značně ezoterické, takže nečeká, že se tituly, které musí přečíst, budou překládat. Pro odbornou práci jsou překlady většinou zbytečné, protože vždy stačí sáhnout po originálu, a někdy je to kvůli úrovni překladu i nezbytné.)

Pokud jde o české knihy, je podle Petra těžké, aby český autor přírodovědného zaměření přišel s něčím, co světová produkce nenabízí. Sám za sebe skromně říká: „Místo mé knihy o klonování³¹Petr, Jaroslav. Klonování: hrozba, nebo naděje?. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2003 se mohlo přeložit hned několik cizích knih a vyšlo by to přinejhorším nastejno, mnohem spíš by byly lepší než ta moje.“ Podle Petrovy prognózy se bude i nadále vydávat třeba zmíněný Václav Cílek – „lidé ho mají rádi, jeho knihy kupují a to, co píše o českém prostředí, jim zahraniční autoři nenabídnou“. Za další výjimku v české pop-sci považuje Zamrzlou evoluci Jaroslava Flegra, protože to je dobrá kniha na „nadnárodní téma“. Autor v ní popularizuje svou původní kvalitní vědeckou teorii.³²Kniha vyšla i anglicky: Flegr, Jaroslav. Frozen evolution: or, that’s not the way it is, Mr. Darwin: farewell to selfish gene. Ed. 1st. Prague: Charles University in Prague, Faculty of Science, 2008. 224 s. Na druhou stranu Petr přísně (možná až příliš) soudí, že některé původní české knihy na pomezí „pop-sci“ vyjít vůbec neměly. Na mysli měl zvláště publikace Markéty Baňkové³³Baňková, Markéta. Straka v říši entropie. Praha: Petr Prchal, 2010; Baňková, Markéta. Maličkost. Vydání první. Praha: Argo, 2015. 250 stran, i když její Straku v říši entropie chválil a propagoval například astronom Jiří Grygar.

Hledání nových Kosatíků aneb co nám schází

Co se týká literární vědy, podle Pavla Janáčka, ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se skoro všechno, co z tohoto oboru vychází, pohybuje v té oblasti literárního trhu, která je viditelně i méně viditelně dotována z veřejných prostředků, a to obvykle mnohonásobně -dlouhodobou práci autorů hradí akademické a paměťové instituce, bezprostřední publikační náklady jsou sanovány z grantů či z rozpočtů univerzit, ústavů, ministerstva kultury a podobně. „Za této situace není otázkou, zda někdo dokončenou odbornou práci vydá. Vyjde všecko. Otázkou je, zda si to někdo přečte.“ Rapidní specializace prohloubila přístup k dílčím otázkám, ale zároveň roztříštila předmět literární vědy jen na ně. To přispívá spolu s dalšími okolnostmi k uzavírání se literární vědy do sebe. Proto by česká literární věda podle Janáčka potřebovala svého Pavla Kosatíka, lépe řečeno několik Kosatíků. Tedy „seriózní autory pohybující se mezi odborným, publicistickým a populárně naučným uchopením předmětu a nabízející publiku velká (ve smyslu přitažlivá) vyprávění, když toho věda sama – byť z dobrých důvodů – není mocna.“

Eva Plešková (NLN) vidí situaci podobně. Podle ní je v Čechách v řadě oborů stigmatizující psát populárně-naučnou literaturu, takže vynikající odborníci nemají odvahu působit podobně jako mistři vědy v anglo-americkém prostředí. A v poslední době zasáhl jako mor českou non-fiction systém bodování české vědy prostřednictvím publikací. Zejména humanitní vědy jsou tím postiženy mimořádně. Takže výstupy z tohoto formálního systému čtenáře moc nepotěší, odebírají čas i dobrých a literárně zdatných autorů, celé knižní prostředí zcela deformují námětově i finančně. (Také jiní autoři dnes pranýřují „autistický svět grantů a dotací“.)³⁴http://www.iliteratura.cz/Clanek/33839/simecek-zdenek-travnicek-jiri-knihy-kupovati Janáček k tomu dodává, že obecná internacionalizace vědy a zvyšující se nároky univerzit i vědeckých ústavů na kvalitu už od 90. let vedou k oddělování vědy od publicistiky a popularizace. Tzv. „kafemlejnek“, který například Akademie věd od svých ústavů povinně nevyžaduje, tomu dal jen nový náboj a na univerzitách i významnou finanční motivaci.

Některá témata také čeští odborníci neprávem považují za málo podnětná pro jejich výzkum, takže kupříkladu historik Martin Kovář (nar. 1965) si stěžuje, že mnozí jeho kolegové pokládají sport za téma nehodné jejich „intelektuální úrovně“. Nepříjemnou zkušenost má v tomto směru i Petr Koura (nar. 1978), který si o problematice specifické skupiny výstředníků tančících v době druhé světové války swing musel od staršího dějepisce vyslechnout, že to údajně není „žádné velké téma“.³⁵http://www.iliteratura.cz/Clanek/37743/koura-petr-swingari-a-potapky-v-protektoratni-noci

Navíc i tak zvaní odborníci se k některým tématům, která jsou pro ně příliš pokleslá, než aby se s nimi skutečně seznámili, vyjadřují naprosto neinformovaně, jako sexuolog Radim Uzel, který o erotické trilogii Padesát odstínů šedi³⁶http://www.iliteratura.cz/Clanek/32067/james-e-l-fifty-shades-of-grey-padesat-odstinu-sedi-in-ltn nesmyslně prohlásil, že je to „nejprasáčtější pornografická kniha“. Dodejme, že po svém fenomenálním úspěchu v zahraničí vyšla i u nás, stejně jako její četné napodobeniny, ale už žádné z teoretických knih, které ji vážně analyzovaly. (Na rozdíl od ságy Stmívání, kde alespoň jeden teoretický spis vyšel i česky).³⁷Nancy Ruth Reagin: Twilight: sága a její postavy v proudu času. Přel. David Sajvera, XYZ, Praha, 2011, 341 s.

Co se týká nakladatelů, ti v současné produkci právem postrádají více knih reflektujících nejen politiku, ale i kulturu a hodnoty Evropské unie, přičemž: čím méně toho o tématu lidé vědí, tím více předsudků a tzv. „jasných názorů“ mají (Filip Tomáš). Staszkovi zase schází více původní české reportážní literatury. „V oblasti non-fiction tu až příliš bují komentování a mudrování od stolu, o akademických svodkách nemluvě. Stačí se podívat, jaký rozruch vyvolávají reportáže Saši Uhlové“, říká redaktor Hostu. Pavel Janáček přitom věří, že texty zmíněné novinářky předznamenávají příchod období knižní reportáže, historické i sociální. Viktor Bezdíček z Paseky zase konstatuje dramatický pokles až absenci seriózních titulů s hudební tematikou, přesněji knih věnujících se klasické hudbě. Od té doby, co bylo Edition Supraphon prodáno německému Bärenreiteru, který se rozhodl na knižní produkci rezignovat, v Čechách není kromě několika akademických pracovišť žádný subjekt, který by se touto problematikou systematicky zabýval. Je to paradoxní zejména v Čechách, které se honosí svou hudební tradicí, jež rozhodně má světové parametry.“

Je to ovšem otázka názoru, a hlavně osobního postoje: i někteří intelektuálové by asi tvrdili, že u nás dnes především chybí dostatek knih popisujících strašlivá nebezpečí plynoucí z muslimské imigrace…

Svět, který se současně rozpadá i spojuje

Z výše citovaného je patrné, že názorů na současnou produkci najdeme velmi širokou škálu. Kromě toho, že „pravda“ bude zřejmě někde uprostřed mezi citovanými optimisty a pesimisty, obecně konstatujme, že Česká republika je součástí globalizovaného světa, který se podle politologa Benjamina Barbera „v jednom a témže okamžiku překotně rozpadá a spojuje dohromady“. Světa, ve kterém stále více (znovu)objevujeme naši příbuznost se zvířaty a zkoumáme jejich vědomí, ale zároveň vyrábíme mechanické tvory, kteří možná brzy sami stanou na hranici sebevědomí. Tradiční náboženství oslabují, ale rychle vznikají nová, a to i na základě děl popkultury, kolem celebrit typu princezny Diany nebo některých psychologicko-terapeutických metod. Emancipují se sexuální menšiny a jejich příslušníci jsou schopni se díky internetu navzájem lépe sdružovat, ale současně jsou díky tomu lépe vysledovatelní i policií.³⁸Tímto způsobem prý roku 2011 egyptská policie vylákala tamní homosexuály do jedné káhirské restaurace, kde je hromadně pozatýkala. Díky digitálním technologiím řešíme dříve neslýchané otázky, jestli jsou videohry spíše nový umělecký druh nebo nový typ sportu (tzv. e-Sport), a vznikají díky nim i četná nová pracovní místa, stejně jako vinou inteligentních robotů zanikají ta stará.

Všechny tyto trendy se nemohou nepromítat do toho, co u nás vychází a o co se zajímají čeští čtenáři. Někdy ovšem jen v jakési zárodečné podobě: kupříkladu o sportu vychází knih mnoho, ale jen velmi málo probírajících jeho „spiritualitu“ a pseudonáboženský kult sportovních hvězd.³⁹http://www.iliteratura.cz/Clanek/36689/hurych-emanuel-a-kol-spiritualita-pohybovych-aktivit A často k nám ony impulsy dorazí v přefiltrované a nezřídka poněkud pokleslé podobě, přičemž více je těch titulů, které mohou být inspirativní na úrovni metafyzických či uměleckých vizí, ale brány doslova by mohly vést k vážným zdravotním či obecně životním problémům (a byly by předními adepty na Bludný balvan, cenu udělovanou Českým klubem skeptiků Sisyfos). Uvedeme jen dva příklady.

Vycházejí tedy knihy, jejichž autoři ve zvířatech hledají posly zapomenuté moudrosti, či přímo duchovní guru. „Zvířata nám svým chováním předávají důležité informace o pravé podstatě našeho života a o našem pochopení sebe sama a světa kolem. Jakým způsobem tyto informace získat? Možná, že někdy si stačí položit otázku, náhodně otevřít knihu a najít zvíře a jeho odkaz,“ tvrdí Zdeňka Jordánová v knize Moudrosti zvířat (Vodnář, 2014). Ale mnohem méně je těch o skutečné zvířecí etologii a případně zooterapii. A například o delfínech v češtině existují publikace jako Tajemství delfínů a jejich radostný život nebo Moudrost delfínů: objevení tajemství holografického vesmíru tvrdící, že nám tito savci přináší poselství „milujícího soucitu, harmonie a půvabu.“ Ale přeloženy nebyly seriózní a v zahraničí oceňované The Cultural Lives of Whales and Dolphins.⁴⁰V. Bezdíček (Paseka) soudí, že tato kniha by ovšem byla přesně tím projektem, kdy nakladatel bude velmi opatrně zvažovat, jestli se mu náklady spojené s tak rozsáhlým textem, určeným navíc pro užší čtenářskou obec, vyplatí. Zatím u nás také nebyly vydány ani žádné souhrnné dějiny vztahu lidí a zvířat – na Slovensku vyšel alespoň sborník Človek a svet zvierat v stredoveku (Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, 2015). Čtivé popularizační knihy Stanislava Komárka mohou v tomto směru přinést jisté poučení, ale nejsou vždy zcela spolehlivé (a ještě méně spolehlivé jsou jeho texty tehdy, když začne přírodovědné metody přenášet na lidskou společnost.)

Četné tituly jsou věnovány síle lidské vůle. Tvrdí, že problémy neexistují, jen výzvy. A že lidé mohou dokázat všechno, čemu věří. Stačí se prý postavit před zrcadlo a opakovat: „Jsem zcela a podivuhodně přitažlivý.“ Nebo: „Dnes jsem otevřený zázrakům.“ Případně si vypsat šek a před zrcadlem si ho předat. „Vesmírný objednávkový servis“ hned splní příslušné přání. Podle některých těchto teorií je že naše podvědomé Já „ředitelem všeho našeho konání“ a „každá naše myšlenka se stane konkrétní, zhmotní se a brzy se stane skutečností“. Naopak nedostatek je takových prací, které by na nebezpeční těchto knih upozorňovaly⁴¹Steffen Kirchner: Motivační lži. Proč jen pozitivní myšlení nefunguje? Přel. Jana Vladarzová, Jota, Brno, 2016, 416 s. nebo vysvětlovaly, jak naše motivace skutečně funguje a jak vůli účinně posilovat – na základě soudobého vědeckého poznání.⁴²McGonigal, Kelly. Tajemství pevné vůle: řešení pro všechny chronické lenochy. Překlad Petr Somogyi. vydání 1. Praha: Management Press, 2016. 261 stran.

Oblastí, kde vychází množství i kvalitních titulů, technooptimistických⁴³http://www.iliteratura.cz/Clanek/36673/deuze-mark-media-life, technopesimistických i umírněných⁴⁴http://www.iliteratura.cz/Clanek/35131/brynjolfsson-erik-mcafee-andrew-druhy-vek-stroju, je „digitálno“ a jeho sociální důsledky. I když je obtížné posoudit, jestli je už těchto publikací dostatek – u některých speciálnějších oblastí jistě nikoli, navíc i mezi těmi vydanými najdeme takové, jež byly poškozeny nekvalitním překladem.⁴⁵http://www.iliteratura.cz/Clanek/36957/schmidt-eric-cohen-jared-nova-doba-digitalni Původní české příspěvky jsou zatím jen řídké a mají velmi úzký tematický záběr,⁴⁶http://www.iliteratura.cz/Clanek/37771/pospisilova-marie-facebookova-nezavislost i když vznikla už také první solidní česká práce o videohrách.⁴⁷http://www.iliteratura.cz/Clanek/38685/bendova-helena-umeni-pocitacovych-her Je potěšitelné, že vlivy nových technologií jsou u nás zkoumány také v oblasti krásné literatury⁴⁸http://www.iliteratura.cz/Clanek/36761/piorecky-karel-ceska-literatura-a-nova-media nebo náboženství, takže je analyzován například kyberšamanismus a on-line formy novopohanství.⁴⁹Martínková, Libuše. Kyberprostor jako náboženský prostor. Brno: L. Marek, 2007. 126 s.

Zcela legitimní a zdravou touhu po lokálních tématech – v reakci na rychlou globalizaci – je přirozeně patrná i v Čechách, a asi nejúspěšněji jí vychází vstříc zmíněný Václav Cílek. Všímá si různých geologických a historických vrstev české krajiny, díky nimž chodí Prahou „jako mexickou džunglí“, a komplementárně k tomu v dalekém coloradském kaňonu a tamních bizarních skalních útvarech nalézá jistou velmi domácí obdobu: „každý nový útes vzbuzuje údiv, člověk jako by se procházel podél obrovského Karlova mostu plného soch vytesaných cizinci z jiných planet“. Přes „exotické“ kulturní tradice se dostává k pozapomenutým duchovním tradicím místním a pro mnohé je znovuobjevuje. Bohužel ale z jeho interpretací stále silněji zaznívá proruská propaganda a nevěcné útoky proti Evropské unii, k nimž neváhá ideologicky využít ani římskokatolickou světici Ludmilu.⁵⁰http://www.iliteratura.cz/Clanek/38833/cilek-vaclav-majer-martin-schmelzova-radoslava-a-kol-tetin-svate-ludmily

Spoluzodpovědnost nakladatele

Co říci na závěr? Z pohledu vědeckého provozu možná tolik nezáleží na tom, co se u nás překládá, protože vědci musí umět anglicky. Ani na tom, nakolik jsou laickou veřejností čteny texty českých badatelů. Ale z hlediska mentálního klimatu celé společnosti to je otázka závažná. Neboli je důležité, aby v rámci NF literatury vycházely kvalitní populárně-naučné knihy na čtenářsky atraktivní, byť z hlediska některých akademických konzervativců nedostatečně vědecká témata, usnadňující orientaci v rychle se měnícím světě, jehož vývoj určují často proti sobě působící tendence. Neboli, jak napsala Plešková, potřebné jsou esejistické tituly hledajících klíče k modernímu světu.

Významný hendikep českého prostředí spočívá v tom, že skuteční odborníci buď popularizační knihy nevydávají vůbec (Daniel Frynta), nebo ti, kteří mají nezpochybnitelné popularizační nadání a vypravěčský talent – jako Cílek a S. Komárek – publikují zase až přehnaně často a vyjadřují se k příliš mnoha tématům (možná ke všem, na které jsou tázáni).

I když vydavatelé seriózních knih nerozhodují o vývoji světa, zvláště ne v době, kdy volební kampaně často prohrávají strany, jež se zaměřují na „pouhá“ fakta, zbývá naděje, že ho alespoň někdy snad mohou trochu spoluovlivnit.