New books

stará omlácená toyota má polepené přední sklo křížem krážem, řidič musí být bystrozraký, zkušeně trhá volantem, auto skáče po rozbředlé hlíně jak jojo. gloria se děsí a snad se i modlí, aby se za dva dny dostala zpátky. za zabláceným oknem farmy, koně, krávy a pár odvážlivců na motokárách. po třech hodinách kostitřasu, během kterého enrique nepochopitelně klimbá, řidič zastavuje. vítejte v honorii. rio pachitea se vylévá, rozvodněná hustá kaše čpí bahnem, loďaři odmítají plout.
hej, tigre, pojedeš?
starý tygr se nebojí, přikyvuje, enriqua i dámy převeze. vychrtlý, bezzubý, nosí kargo na palubu, opatrně skládá, vyvažuje. pak mávne na hrstku tichých domorodců, ať si taky nastoupí. tygr odráží, loď cáká, řádně ponořená, naložená proviantem, z enriqua jde klid. žena vedle glorie se směje ve zlatě. dlouhé bílé vlasy a obě nohy jeden puchýř, sahá jí až pod kolena. gloria zírá, vyzvídá. šla jsem přes vařící řeku, víte, skákala z kamene na kámen, ale neměla jsem brýle. a ten kámen, na který jsem šlápla, nebyl kámen, ale pěna. no, démon ohně mi dal co proto, málem jsem přišla o nohy.
rio pachitea, chladná a dravá, řeka v barvě indiánů, prámy a větve sviští kolem jak jelení parohy. ama si zapisuje krajinu, osamělé chýše, lidské tváře v bárce, peřeje, co nechávají za sebou. má ráda ten pocit, když neví, kde se nachází, to zvláštní chvění, když neví, kam padne další krok, jaký výhled přijde za zatáčkou, za horama, za řekou. ví, že bloudí, aby našla, co kdysi dávno vlastnila, ví, že je to v ní. v cizích krajích se rozeznává a obdivuje ty, co všechno najdou, když zůstanou ležet doma na ošuntělém gauči. ona musí harcovat, ustavičně bloumat, aby se v ní něco pohlo, aby něco docvaklo.
tady vystupujeme.
vstupní brána pralesa, je čas na gumáky. enrique jí bere velký batoh, ten menší zvládne sama. gloria je neoblomná, svůj batoh hodí na záda, chce ho mermomocí nést, sílu na to má. v prvním prudkém kopci supí, vaří, nedaří se, ujíždí. ááááá, enriquééé! jede dolů po břiše, bahno ji nechytí, rukama lapá, hrabe po nohách větví a chábí. nevraživá žahavka jí zatne krvavý šrám přes celou dlaň.
to nic není, to se zahojí.
enrique teď nese dva batohy, k tomu svoji tašku, lehkonoze stoupá, a snad se ani nepotí. za ním duo gringa & gringa, funí, plazí se. glorio, vidíš tu krásu? ne. leje ze mě jak z necek, žere mě kdeco, i když jsem se slila repelentem. ty mrchy probodnou všechno, i košili a kalhoty!
ama se na ni dívá, jako by nemohla uvěřit. znají se krátce, necelý rok. ama ví, že její hlavní předností vždycky byli přátelé, měla by psát oslavné ódy na svůj největší klad, na své poklady a pokladnice. kde by jinak byla? někdy si říká, jak k nim přišla. svět je malý, když je opředený sítí hlasů, tváří, těl; rukama ji drží, nenechají propadnout.
glorio, mám pocit, že jsme se v iowě potkaly, abys se mnou mohla do džungle.
taky mě to napadlo. to bych totiž nevymyslela!
zastávka na nadechnutí, na posledním kopci výhled, který táhne dolů, svádí k letu, horizont jako z filmu, nebo kde to viděla.
enrique, počkej!
gloria s enriquem sjedou pátou reprízu stejného rozhovoru:
jak je to ještě daleko?
už jen kousek, docela malý kousek.
ne, to mi nestačí. jak je to daleko, kolik minut, dvacet, třicet?
maximálně patnáct.
co to říkal, glorio?
že ještě patnáct minut.
tak vidíš, to už zvládnem.
jo, totéž říkal před patnácti minutama.
není to jedno? stejně to musíme dorazit. pak si dáš studenou sprchu a lehneš si do postele.
jo, studenou sprchu, to je fakt vtipný.
za zatáčkou se objevují šamanovi bratři a učedníci, zbavují ho nákladu, podávají ruce, vítají.
už je to jen malý kousíček.
otevře se výhled na palmové střechy na kůlech, sahají do vroucí vody, jídlena a kuchyň v oblacích páry a hukotu, žádné stěny, jen horký dech řeky.