Fanouškovsky spravovaná databáze ComicsDB.cz, která představuje klíčovou pomůcku, ale i důležitou diskusní platformu pro tvrdé jádro české komiksové komunity, zveřejňuje už několik let cenné statistické přehledy. V nich pokaždé sleduje vývoj českého komiksového trhu, kvantifikuje počty vydaných publikací a srovnává nejrůznější jejich parametry: počtem stran či typem vazby počínaje a proveniencí nekonče. Díky této jejich pečlivé práci lze tedy s jistým časovým odstupem zpřesňovat některá ambiciózní tvrzení, popřípadě přímo vyvracet očekávané a zdánlivě „logické“, ve skutečnosti ale leckdy zcela mylné předpoklady.

Jedním takovým předpokladem bylo často opakované přesvědčení, že český komiks a český komiksový trh čekají počátkem dvacátých let 21. století zvláště obtížné chvíle. Zprostřed zuřící pandemie COVID-19, s vědomím jen několik set kilometrů vzdálené děsivé války, v níž ruský agresor napadl sousední Ukrajinu, a v neposlední řadě v návaznosti na zhoršující se ekonomickou situaci se zdálo naprosto nepředstavitelné, že by mohla pokračovat publikační, ale i tvůrčí konjunktura, ze které se mohl český komiks těšit v dekádě předcházející. Lidé jednoduše nebudou mít na komiksy čas ani peníze, takové tempo se zkrátka nedá udržet, nebude, komu ty knihy prodat, nechávali se slyšet mnozí kritici, komiksoví fanoušci, aktivisté či komentátoři, pisatele tohoto textu nevyjímaje.

Rekapitulující pohled na výsledná reálná čísla ale většinu pesimistických předpovědí jednoznačně vyvrací. Prostý počet nově vydaných komiksových publikací kontinuálně meziročně stoupá již od roku 2000, kterým mívají čeští komiksoví historici ve zvyku datovat zrod „nového českého komiksu“, a roky 2020–2025 tento trend nijak nenarušily. První covidový rok 2020 sice se svými 508 publikacemi zaznamenal dílčí propad oproti 558 komiksům roku 2019, hned o rok později se ale vzestupná tendence navrátila. Za rok 2024 již databáze registruje publikací 712: nárůst to tedy je skutečně výrazný a statisticky významný.

Nadále přitom platí, že český komiksový trh táhnou tituly překladové, a v tomto ohledu se procentuální zastoupení a role domácího komiksu pomalu, nicméně kontinuálně zmenšuje. Ze zmiňovaných 712 komiksů vydaných v roce 2024 představují původní práce českého autorstva jen cca jednu šestinu, podle statistik ComicsDB.cz konkrétně 120 titulů (pro srovnání: v roce 2020 to bylo 137 titulů, z celku tedy jedna čtvrtina). Hybatelem oné dobré kondice českého komiksového trhu jsou tedy ponejvíce úspěšné překlady, v čele s překlady japonské mangy či korejských webtoonů. Jestliže v roce 2020 představovaly převody východoasijských komiksů pouhou jednu desetinu všech publikovaných komiksů, v roce 2024 už pocházela z Japonska či Jižní Koreje takřka každá čtvrtá komiksová publikace vydaná v českém jazyce.

Vykročit do světa

Máme tedy konstatovat, že český komiks na domácím kolbišti trochu vyklízí pozice? Jak snadno by se teď dalo začít hořekovat o odcházející slávě, nerealistických očekáváních a neproměněných nadějích. Dost možná bychom tím ale jen vytvářeli další sadu z podstaty zkreslených pesimistických tvrzení a proroctví. Prostá kvantita samostatně publikovaných komiksů samozřejmě není jediným představitelným ukazatelem a měřeno jinými metrikami se původnímu českému komiksu vede jako nikdy předtím. Rozvíjí se v nebývalé žánrové i formátové pestrosti, daří se mu oslovovat i tu část kulturní veřejnosti, která se na něj ještě nedávno koukala trochu s despektem a skrz prsty, a v neposlední řadě v posledních letech zásadním způsobem rozšířil svou „oblast působnosti“. Jestliže v minulých desetiletích byla zahraniční vydání překladů českých komiksů spíše výjimečnými událostmi, o kterých se v komiksové komunitě s obdivem a někdy možná i maličko závistí mluvilo ještě dlouho, u nových prací z let 2020–2025 se převody do francouzštiny, polštiny, italštiny, španělštiny, angličtiny (ale i na první pohled nečekanějších jazyků: korejštiny či egyptské arabštiny) staly jistěže ne samozřejmostí, ale rozhodně něčím, o co jde reálně usilovat.

Důvodů, které k tomuto potěšujícímu vývoji přispěly, by šlo nabídnout hned několik. Svůj podíl na tom, že český komiks po letech opatrného přešlapování u hranic (ani ne tolik geopoliticky reálných, jako myšlenkových a mentálních, o to ale obtížněji překročitelných) konečně naplno vyrazil „dobýt svět“, určitě sehrává globální nárůst popularity komiksu jako takového i zvýšený zájem některých zejména evropských komiksových nakladatelství o to, co vzniká mimo obvyklé (a tudíž i jejich konkurencí ostře sledované) prostory velkých komiksových kultur. Plody nese i ke komiksu vstřícná kulturní politika českých institucí: komiks je již v tomto ohledu akceptován jako standardní součást domácí kulturní krajiny a jako takový se stává jak příjemcem cílené dotační podpory (např. program podpory vydávání knih Ministerstva kultury ČR), tak předmětem kulturního exportu. Díky podpoře institucí, jako jsou Česká centra či České literární centrum, je domácí komiks v zahraničí stále více vidět. Český komiks je tak přítomen na největších oborových veletrzích (Frankfurt, Boloňa, Angoulême) a jeho tvůrci – scenáristé a scenáristky, kreslířky a kreslíři – často vyrážejí představovat výsledky své práce na zahraniční přehlídky a festivaly (v několika případech se podařilo realizovat dokonce speciální česká hostování, na Lakes International Comic Art Festival v britském Kendalu v roce 2021 či na pařížském Salon de la bande dessinée v roce 2022).

Ani nejzapálenější agentážní činnost, ani nejlépe připravené informační letáky a prezentační materiály českých nakladatelů by ale nebyly mnoho platné, kdyby zdejší komiks neměl co zajímavého nabídnout. „Exportní“ úspěchy českého komiksu tak nejvíce ze všeho závisejí na talentu, umu, nasazení a odhodlání domácích komiksových tvůrců a tvůrkyň. Krajina českého komiksu neohromí svou velikostí: kdybychom se pokusili vyčíslit, kolik lidí se v České republice komiksu alespoň trochu soustavněji aktivně věnuje, dopočetli bychom se přinejlepším několika málo stovek jmen. O to překvapivější je ale umělecká vyzrálost, pestrost a originalita, kterou se vyznačují ty nejlepší z nových českých komiksů.

Žánrová změna jako tendence, trend, nahodilost

Lze tedy vůbec o českém komiksu let 2020–2025 cokoli přehledového říct? Je vůbec možné s poukazem na veškerou tu deklarovanou originalitu hovořit o nějakých tendencích či trendech, nabídnout – minimálně teď, tedy s takřka neexistujícím časovým odstupem – nějaké charakteristické dominanty? Vždy, když se pokoušíme souhrnně vypovídat o původním českém komiksu jako celku, by mělo jedním dechem zaznít i to, že ledacos z toho, co budeme považovat za významné a významotvorné, může být jednoduše pouhá náhoda. Vyjde-li ve sledovaném roce 120 původních českých komiksových publikací (a z toho ještě minimálně dvě, spíš tři desítky tvoří jednotlivá čísla dětského časopisu Čtyřlístek a jeho různých vedlejších řad), snadno může dojít ke zkreslení. Znamená snad to, že se v roce 2023 jen nedlouho od sebe objevily dvě či tři domácí variace na superhrdinské příběhy, že skutečně započalo další kolo domácích pokusů o etablování lokální variety superhrdinského žánru, nebo jde o prostou náhodu, která se nebude opakovat? Pohled na roky 2024 a 2025 by dával za pravdu spíše druhému z nabízených vysvětlení, ale vše se samozřejmě může rychle změnit. Při relativně malém rozsahu původní české komiksové produkce postačí někdy na nový trend dvě či tři knihy.

Přesto se ale při rekapitulujícím pohledu na těch sedm, osm stovek původních českých komiksů z let 2020–2025 (po vyškrtání periodických titulů či malonákladových autorských tisků by to ostatně byly spíš vyšší desítky relevantních komiksových knih) vyjevují určité tendence, ať už v podobě rysů nově vyvstávajících, nebo naopak oproti letům předcházejícím absentujících. Původní české produkci desátých let 21. století výrazně dominovaly komiksy historické či biografické. Nakladatelé, kteří se nově odhodlávali experimentovat s vydáváním produkčně nákladných komiksových publikací, v takových didakticko-naučných, leckdy ke „slavné“ národní historii a jejím hrdinům odkazujících spatřovali relativní sázku na jistotu, a tak poptávali poměrně velké množství takto zaměřených prací. Jejich počty dále rozšiřovaly i zakázkové projekty vznikající na objednávku nejrůznějších nekomerčních subjektů – vzorově obcí, muzeí či galerií, toužících po komiksovém, a tudíž v jejich očích pro mladou generaci automaticky přitažlivějším převyprávění lokálních či regionálních dějin.

Historický či biografický komiks v letech 2020–2025 minimálně na pohled zeslábl, jakkoli samozřejmě zcela nevymizel. Takto zacílené práce vznikaly i ve sledovaném období – z těch lepších zmiňme alespoň Štefánika Gabriely Kyselové, Michala Baláže a Václava Šlajcha (2021, Labyrint) nebo album Winton nebyl sám Terezy Verecké a Mikuláše Podprockého (2024, Argo) – a pro řadu tvůrkyň a tvůrců představovaly a nadále představují relativně dostupnou možnost, jak dosáhnout za namáhavou autorskou práci alespoň trochu adekvátního finančního ohodnocení. Některým z nich skýtá kombinace takové zakázkové práce (nejčastěji právě na historických či biografických vyprávěních) s volnější autorskou tvorbou cestu, jak si zajistit alespoň základní existenční minimum a moci se přitom alespoň částečně věnovat i žánrům a tématům dle vlastní volby. Nadále přitom platí, že pouze autorskou prací na komiksech se v České republice dokážou plně uživit možná tři či čtyři jednotlivci, všichni ostatní musejí honoráře za komiksy doplňovat příjmy z jiných aktivit (např. komerční ilustrace či práce pro reklamu, výuky na středních či vysokých uměleckých školách apod.).

Jednou z často konstatovaných zvláštností české komiksové produkce nultých a desátých let 21. století bylo, že v ní až na výjimky (např. Moje kniha Vinnetou od Toy_Box z roku 2015 vydaná v nakl. Labyrint) scházela poloha autofikční či autobiografická. Českým čtenářům a čtenářkám byly samozřejmě dostupné globální bestsellery tohoto žánru – Maus, Persepolis, Padoucnice i Rodinný ústav –, původní práce podobného střihu ale prakticky nevycházely. Úvahy o tom, jaké to mělo příčiny, či zda se snad nejednalo jen o další shodu náhod, lze s radostí přenechat budoucí komiksové historiografii. Co se však jeví jako nesporné, je, že v letech 2020–2025 došlo v tomto ohledu na české komiksové scéně k vcelku zásadní proměně a více či méně otevřeně autobiografickým vyprávěním se začalo věnovat i domácí autorstvo. I když správnější by v tomto kontextu asi bylo hovořit selektivně pouze o autorkách, autobiografický komiks se totiž stal takřka výhradně doménou komiksových tvůrkyň (jejichž zastoupení na celkovém domácím komiksovém provozu i nadále narůstalo). Mezi nejvýraznější, nejznámější a nejoceňovanější takové knihy nesporně patří Srdcovka Štěpánky Jislové (2023, Paseka), Bez vlasů (2020, Paseka), ve kterém Jislová výtvarně pojednala scénáře Terezy Čechové Drahoňovské či autentický komiksový deník Lucie Lomové Každý den je nový (2022, Labyrint). Ve výčtu nedávných autobiograficky sycených českých komiksů by ale šlo snadno pokračovat: zmínit lze třeba ilustrovaný příběh o neplodnosti a všem, co s sebou nese, Bezdětná od Moniky Baudišové (2020, Labyrint) nebo smutně autentický soubor humorných stripů o životě a umírání s leukémií Kapitán Chemo (2024, Epocha) od autora podepisujícího se pseudonymem Albrecht Smuten.

Publikační formáty, cílové skupiny

To, že v přítomném textu dosud zaznívaly takřka výhradně informace o komiksových knihách, popřípadě o knižně vydávaných komiksových románech, není ani náhoda, ani opomenutí. Již deset či patnáct let původnímu českému komiksovému provozu jednoznačně dominuje knižní – tedy samostatný, neperiodický, prostřednictvím knihkupecké sítě distribuovaný – publikační formát. Knižní vydání představuje dnes nejdůležitější publikační platformu nového českého komiksu, za níž se až s velkým odstupem pohybuje komiks tištěný v jiných kontextech (např. sešitovém či časopiseckém), popřípadě distribuovaný digitálními kanály. Mezi lety 2020–2025 se sice objevilo několik pokusů o zavedení (tradičním americkým formátem „comic book“ inspirovaného) sešitového dávkování nových prací – původně takto byly vydávány komiksové spin-offy úspěšné dětem a mládeži určené románové série Prašina od Vojtěcha Matochy a Karla Osohy (2018, Paseka), pokouší se takto vycházet dobrodružně napínavá Mohyla Evy Márii Ondové a Lukáše Komárka (2024, Centrala) –, zdá se ale, že jde spíše o izolované experimenty než o předzvěsti výraznějšího nového trendu. Současně knize jakožto formátu náleží i pozice jakéhosi touženého úběžníku: samostatné knižní vydání stvrzuje úspěch v časopisecké platformě nebo na internetu a zajišťuje též např. větší pozornost kritiky. To ostatně platí i o výše zmíněných projektech sešitových: Kroniky Prašiny takto již vyšly, dosud nedokončená Mohyla souborné vydání anoncuje na rok 2026.

Většina nových českých komiksů vzniká tedy s intencí knižní publikace, jedná se tedy v plném slova smyslu o komiksové romány (popřípadě o komiksovou nonfiction, jako v případě cestopisu Na západ severozápadní linkou Jindřicha Janíčka z roku 2022 vydanou v nakl. Paseka), jiné úspěšné komiksové projekty si ale ještě před završujícím knižním vydáním procházejí složitější genezí. Ne nepodstatná část oceňované knihy Tomáše Motala Traum 1999 (2024, Centrala) vyšla původně ve třech malonákladových sešitech, které si jejich tvůrce vydal nákladem vlastním a pokoušel se je i vlastními silami distribuovat, popřípadě nabízet na komiksových akcích, festivalech a přehlídkách. Jindy se knižní tvar zrodil až v autorských a nakladatelských diskusích nad rozpracovaným dílem: takto byl úspěšný krátký komiksový příběh Used Kimono Store (2022, samonáklad), se kterým jeho autorka Katarina Kratochvílová (podepisující se také jako Kata Rina a Angry Albatros) zabodovala v soutěži International Japan Manga Award, rozšířen a přetvořen v knihu V oku lišky (2024, Labyrint). Souborných vydání se také dočkávají komiksy vydávané časopisecky, zejména tedy ve Čtyřlístku (v několika svazcích takto např. příběhy Huberta & Huga od Nikkarina nebo Morgavsy & Morgany od Petra Kopla). Magazín, který vychází bez ustání již od roku 1969, je v současnosti zároveň jediným původním komiksovým časopisem na českém trhu.

Vraťme se ještě naposledy k oněm rozhodným okamžikům přelomu tisíciletí, kdy se rodil „nový český komiks“, a připomeňme v této souvislosti skutečnost, že zatímco naprostá většina českých komiksových prací 20. století cílila na dětské, maximálně dospívající publikum, dnešní české komiksy se mnohem častěji obracejí na dospělé čtenářstvo. Na čas se zdálo, že může nastat až úplné přepólování české produkce, při kterém by původní komiks pro děti a mládež takřka úplně vymizel. Naštěstí se tak nestalo, nadále ale platí, že původní práce pro děti a mládež jsou v dnešní české komiksové produkci spíše v menšině. Situace z posledních let přitom opatrně signalizuje, že by se to mohlo brzy změnit. S tím, jak se díky manze a překladovým teen a YA příběhům učí čeští dospívající znovu sahat po komiksech, se začínají objevovat i zajímavé původní pokusy o takto zacílené příběhy. Ze sledovaných let 2020–2025 lze takto zmínit pohádkově-superhrdinské Hrnečku, vař! Kateřiny Čupové (2022, Argo) nebo vyprávění o úzkostech a dospívání Naprostá šílenost od Tomáše a Terezy Kopeckých (2021, Paseka).

Mějme ale stále na paměti, co zaznělo výše: všechna tvrzení, která o stavu a podobě českého komiksu vynášíme, se mohou být při relativně skromné velikosti místní scény velmi snadno záhy ukázat jako mylná a klamná. Šlo by kupříkladu konstruovat linii osobní introspekce, při které se české komiksové autorstvo obrací dovnitř svých protagonistů a sledují jejich zápolení se sebou samými vprostřed moderního světa. Po boku výše zmíněných autobiografických komiksů by tak stanuly např. komiksy Singl Jiřího Franty (2020, Labyrint), či Oskar Ed: Můj nejlepší přítel Branka Jelinka (2025, Lipnik). Je to ale opravdu charakteristický rys soudobého českého komiksu, nebo jen prostá náhoda, formovaná i jen výběrem toho „na co si zrovna vzpomeneme“?

V nadpisu tohoto textu se za radostným zvoláním „Zázračné roky“ objevuje otazník. Vyjadřovat snad může určité zjemnění, zpochybnění té teze, ještě spíše by ale měl být čten jako výzva k vlastnímu posouzení. Závěry ať si každý učiní sám: ať nahlédne do naší panoramatické brožury New Czech Comics 2020-2025 (dostupné pouze v anglickém jazyce) a rozhodne, v jaké je český komiks aktuálně kondici. Za sebe osobně bych se tu závěrečnou relativizující interpunkci škrtnout nebál.