Už jsme si zvykli na to, že v tak (rozsahem) malé literatuře, jakou je ta česká, může trend vzniknout souběhem pouhých dvou či tří podobných titulů. To se projevilo i mezi roky 2023 a 2024, kdy se zdálo, že prim získávají v prozaické produkci nastupující autoři a autorky a že tedy přichází něco jako nový hlas. Pozoruhodné bylo i to, jak vzdálené si byly poetiky autorů a autorek, kteří tento „trend“ zapříčinili. Marek Torčík, Alena Machoninová, Kristina Hamplová, Miroslav Hlaučo a Emma Kausc mají autorsky společného jen málo, což jako by odráželo celkový obrázek české prózy mezi lety 2020 a 2024. Jeví se roztříštěná. Těžko v ní vysledovat nějaké výrazné tendence. Určité průniky mezi jistými prozaickými knihami lze sice vidět, obvykle se však jedná o podobnost mezi dvěma třemi čtyřmi tituly, a je tak otázka, nakolik lze tuto shodu vnímat jako trend vypovídající něco podstatného o české próze a nakolik jako prostou shodu náhod. Na jednu stranu je taková neuchopitelnost příhodná, jelikož svědčí o bohatosti a pestrosti tvůrčích přístupů, na druhou stranu vzniká otázka, jak o české prozaické produkci posledních let hovořit, jak ji uchopit a jak ji prezentovat.

Cílem následujícího textu je právě představit českou prózu mezi lety 2020 a 2024. Nejprve prizmatem literárních cen a událostí, jež ji ovlivňovaly, a následně prostřednictvím titulů, které v běžné produkci vyčnívaly ať už estetickou kvalitou, či mimoliterárními okolnostmi. Texty přitom budou strukturované do určitých trsů. Ty jsou v následujících oddílech leckdy konstruovány ad hoc a nemají jednotný rámec – někdy slouží aspekt generační, někdy je kladen důraz na průniky mezi jednotlivými texty –, přičemž jejich smyslem je vytvořit jakousi mapu toho, jak se zde ve vymezeném období psalo, jaké knihy vycházely a vynikaly, aby bylo možné představit českou prózu nejen v jejích tvůrčích vrcholech, ale i v její rozmanitosti a pestrosti.

Kam pro českou prózu?

Na začátek lze říct, že české próze se ve vymezeném období dařilo dobře. Po letech, kdy byla česká prozaická produkce neustále srovnávána s produkcí básnickou a ve světle tohoto srovnání hodnocena jako nepříliš uspokojivá, nastalo období, kdy je současná česká próza nejen živá a bohatá, ale také hojně čtená, což se projevuje i v zájmu zahraničních nakladatelství. Například úspěšný román Marka Torčíka Rozložíš paměť (2023) má vyjít v pětadvaceti zemích, v zahraničí dlouhodobě slaví úspěchy Bianca Bellová, především v německojazyčných zemích je mimořádně úspěšná Radka Denemarková nebo Jaroslav Rudiš, jenž při psaní beletristických knih vyměnil v roce 2019 češtinu za němčinu. Více než desítky překladů se dočkala třeba i Pavla Horáková či Lucie Faulerová a zájem o současnou českou prózu mezi zahraničními nakladatelstvími neklesá, naopak – dokládá to třeba Flora Jonáše Zbořila, jež se krátce po vydání na konci minulého roku 2024 překládá již do pěti jazyků.

Uplynulé roky tak v mnohém daly zapravdu redakci časopisu Host, která na přelomu roku 2019 a 2020 hlásala tezi o „boomu české literatury“. Právě stejnojmenné nakladatelství, které bylo v té době ještě personálně propojené s časopisem, mělo na čtenářské oblibě české prózy značný podíl. I v daném období totiž pokračovalo ve vydávání prodejně nejúspěšnějších tuzemských prozaických knih, které zároveň neztrácely literární ambice. Mezi kmenové autory a autorky tohoto nakladatelství nadále patřili Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Iva Hadj Moussa, Jiří Hájíček, již zmíněné Bianca Bellová a Radka Denemarková či Jakuba Katalpa.

Vydávání českých próz se Hostu evidentně dlouhodobě vyplácelo, takže není překvapivé, že i v edičních plánech dalších nakladatelství se častěji než dříve objevovaly české romány, novely či povídkové sbírky. Mnoho jich vycházelo v nakladatelství Argo, kde své knihy publikovali například Pavla Horáková, Josef Pánek či Miloš Urban. Pravidelným sběratelem literárních cen se díky vydávání tuzemských próz stalo nakladatelství Paseka, v jejichž produkci zaujímají jména jako A. Gravensteen, Anna Cima, Michal Kašpárek, Zuzana Dostálová či již zmínění Marek Torčík a Miroslav Hlaučo. Bohatým zdrojem původní české prózy zůstávalo rovněž nakladatelství Druhé město, kde pravidelně publikovali například Petr Stančík, Michal Ajvaz, Sylva Fischerová, Štěpán Kučera či Dora Kaprálová. Edice tuzemských próz nazvaná Tvář se etablovala v nakladatelství Vyšehrad a vycházely v ní například knihy Jana Štiftera, Hany D. Lehečkové či Jiřího Klečky. Z dalších nakladatelství vydávajících českou prózu se sluší jmenovat alespoň Fra, Prostor, Malvern, Torst, Větrné mlýny, Akropolis či Maraton.

Relativní snadnost publikování původní české prózy (na rozdíl od té překladové nemusí nakladatelství platit nákladná autorská práva ani překlad) vedla bohužel k tomu, že leckterá nakladatelství některé tituly uvedla na knižní trh bez patřičné redakční – a někdy i bez korektorské – péče, patrně s myšlenkou, že s danou knihou takříkajíc zkusí štěstí. Publikum lačnící po současné české literatuře tak sice mělo po čem sáhnout, ale výběru jako by scházel přísnější kurátorský dohled. Zřejmě i proto se čtenářská pozornost více klonila k osvědčeným jménům a mnohé původní prozaické tituly tak měly na knižním trhu podobnou pozici jako básnické sbírky – bez mediální pozornosti se prodalo pouhých pár desítek či nižších stovek kusů, což na sklonku vymezeného období vedlo k tomu, že se počet původních českých próz v edičních plánech zdejších nakladatelství víceméně ustálil.

Smysl literárních cen

Zatímco větší média si stále více všímala titulů čtenářsky atraktivních a úspěšných, méně známé knihy, případně debuty získávaly pozornost především díky literárním cenám. Nejvýraznější tuzemská literární cena Magnesia Litera byla sice nezřídka spojovaná s upozorňováním na „kvalitní mainstream“, ve vytčeném období nicméně cenu obdržely spíše tituly, které by širší publikum jinak patrně nezaznamenalo. V roce 2021 získal tuto cenu Daniel Hradecký s autobiografickým prozaickým triptychem Tři kapitoly, v roce 2022 Stanislav Biler za román Destrukce, v roce 2023 za povídkovou sbírku Čistý, skromný život Viktor Špaček, v roce 2024 Marek Torčík za román Rozložíš paměť a letos J. A. Pitínský za povídky Domácí potřeby. Hlavní cenu v Magnesii Liteře získaly dva prozaické tituly – v roce 2024 Hella Aleny Machoninové a o rok později Letnice Miroslava Hlauča (tento titul uspěl ještě v kategorii debut roku).

Na Magnesii Literu se postupně upřela taková pozornost i proto, že jiné literární ceny postupně zanikaly, případně ztrácely relevanci. Cena Josefa Škvoreckého byla naposledy udělena v roce 2016, Státní cena za literaturu zas byla v roce 2022 podrobená důrazné kritice kvůli údajně netransparentnímu vybírání poroty, a to poté, co ji s přihlédnutím k románu Bílá Voda získala Kateřina Tučková. A tak byla Magnesia Litera – kromě Ceny Jiřího Ortena, která však má specifická pravidla a získat ji můžou jen autoři a autorky do třiceti let – dlouho v podstatě jedinou cenou, jež mohla vytáhnout do popředí prozaické i jiné knižní novinky. Situace se změnila v roce 2024, kdy pětice literárních časopisů A2, Host, Prostor, Souvislosti a Tvar založila Cenu literární kritiky. Oproti Magnesii Liteře kladla tato cena větší důraz na kritickou reflexi oceňovaných – i neoceňovaných – knih a vedle samotného vyhlášení „nejlepší“ knihy roku byly v rámci ceny pořádány veřejné kritické debaty. V prvním ročníku této ceny uspěla v kategorii prózy se svou prvotinou Narušení děje Emma Kausc.

Mnoho podob autofikce

Asi jediný výraznější a šířeji diskutovaný trend, který lze v české próze v období od roku 2020 vysledovat, je takzvaná autofikce. Podle některých kritiků a kritiček se jedná o problematickou, nekonkrétně definovanou kategorii. Zjednodušeně lze říct, že jsme si v českém kontextu navykli považovat za autofikční ta prozaická díla, která vycházejí z životních zkušeností svých autorů a autorek (prvotním signálem autofikční knihy bývá totožné jméno autora či autorky a protagonisty či protagonistky, neplatí to však pokaždé), avšak s tím, že ne všechna fakta popisovaná v knize musí odpovídat skutečnosti. Důležité pro tuzemské nazírání na autofikci bylo, že mnohá takto označovaná díla intenzivně rozebírala ekonomickou a sociální situaci prostředí, z nichž protagonista či protagonistka vzešli či pocházeli. Jakýmsi etalonem takto pojaté autofikční literatury se stalo dílo francouzského spisovatele Édouarda Louise, k němuž byl také opakovaně přirovnáván zdejší nejvýraznější „autofikční“ titul, Rozložíš paměť Marka Torčíka. (Na začátku zájmu o autofikci stál ještě důležitý románový projekt norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda Můj boj, ale ten zanechal v českém uvažování o autofikci o poznání menší stopu.)

Přestože knihy Édouarda Louise představovaly referenční bod zdejšího přemýšlení o autofikci, Rozložíš paměť byl v podstatě jediný výrazný titul, který v některých aspektech korespondoval s Louisovými knihami. I Marek Torčík ve svém autobiograficky zabarveném románu zabýval reflexí vyloučeného prostředí a protagonista jeho knihy byl tak jako protagonisté Louisových knih společensky vyloučený – coby gay zažíval na základní škole šikanu, jeho matka byla chudá dělnice a děda zchátralý alkoholik. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že na rozdíl od Édouarda Louise Marek Torčík do svého románu pojímá pestřejší paletu mezilidských vztahů i sociálních vazeb (jedna z nejsilnějších linek románu je zaměřená na vztah protagonisty a jeho matky) a činí tak navíc o poznání nuancovaněji. Na rozdíl od děl slavného Francouze, která mnohdy nemají daleko k manifestu, zůstává jeho kniha v první řadě komplexním románem, v němž způsob vyprávění a jazyk sehrávají stejně podstatnou úlohu jako obsah.

Autofikce byla v české literatuře, respektive v české literární publicistice, vnímána jinak, než čemu by odpovídala etymologie tohoto slova (ta by měla označovat autobiograficky laděná díla s jistým fikčním rozměrem), a mnohá díla, která by principiálně vzato bylo možné za autofikční označit, se do této škatulky nezařazovala – pravděpodobně právě kvůli absenci sociálně-politické reflexe. Mezi taková díla patřily například tituly Dory Kaprálové; po kritikou velmi vstřícně přijatých Ostrovech (2019) vydala tato prozaička ve sledovaném období knihu Utrpení a jiné žánry (2022). I povídky v této publikaci se vyznačují zasněností a pozorovatelským uhranutím autobiografické protagonistky. Oproti předchozí formálně vcelku jednotné knize však v Utrpení Dora Kaprálová mnohem více testuje hranice povídek a některé z nich se podobají spíš proudu vědomí nebo básni v próze. V lecčem podobné textům Dory Kaprálové jsou krátké prózy Petra Borkovce, který vydal dvojici podobně koncipovaných knih – nejprve titul Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019) a poté knihu s názvem Sebrat klacek (2021). Tak jako Dora Kaprálová vychází i Petr Borkovec z osobitého pozorovatelství a ze zaměření na velmi neotřelé příhody, a především osobnosti, s nimiž se protagonista potkává. Zároveň textům Petra Borkovce nechybí svérázný humor, s nímž autor nezřídka popisuje i tuzemské literární prostředí.

České literární prostředí – avšak o poznání nevybíravěji – přibližovala v novele Nejvyšší karta (2023) také Petra Hůlová. Protagonistka této knihy je spisovatelka a feministka, která reflektuje vlastní stárnutí, upadající zájem mužů, ale také tuzemskou kulturní scénu, a to i v devadesátých letech. Právě tento román Petry Hůlové byl autofikční ve vlastním smyslu slova – autorka evidentně používala autobiografické narážky, částečně se jednalo o román klíčový, avšak určit přesně hranici mezi autobiografií a fikcí nebylo možné.

Dalšími výraznými díly spojovanými s autofikcí byly romány Hella Aleny Machoninové (2023) a Narušení děje Emmy Kausc (2024). Alena Machoninová, která byla do té doby činná především jako překladatelka a badatelka v oblasti ruské literatury, svůj první román založila na pátrání po osudu Heleny Frischerové, české židovky, která se již dříve stala předobrazem ústřední postavy v románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Alena Machoninová ve fragmentárním, esejisticky laděném textu mísila úvahy a poznatky o této ženě, ale také o Rusku, Moskvě, literárním překladu a ruské literatuře, přičemž popisovala i vlastní pozici badatelky a spisovatelky, která se pouze prostřednictvím textů a vzpomínek snaží přiblížit ženě, již nikdy nemohla poznat. Narušení děje Emmy Kausc je rovněž fragmentárním textem, v němž vypravěčka, třicátnice Emma, zkoumá vztah ke své zmizelé partnerce, fotografce Alyoně. Text nabitý intertextuálními odkazy a reflexemi literatury i jiných uměleckých děl se odehrává ve více zemích a splétá několik příběhových linií, jež se dotýkají řady témat. Některé z nich – queer identita nebo klimatická krize – lze označit za výsostně aktuální a autorka při jejich románovém ohledávání působivě vrší pronikavé otázky, jež se jich týkají, aniž by je popisovala z nějakého předem daného ideologického stanoviska.

Obě knihy byly označovány jako autofikční, ačkoli v nich zmíněný sociálněkritický rozměr nebyl zdaleka tak silně přítomný jako třeba v dílech Édouarda Louise (a koneckonců i v románu Marka Torčíka). Proto se autofikčnost obou románů stala zdrojem pochyb literární kritiky – jako autofikční totiž své texty označovaly v první řadě samy autorky. Z části to mohlo být dané skutečností, že se dlouho pohybovaly v jiném než v českém literárním kontextu, takže i pojem autofikce vnímaly jinak. Alena Machoninová žila dlouho v Rusku a ruskou literaturu hojně překládala, Emma Kausc zase vystudovala vysokou školu v Londýně a evidentně vnímala autofikci primárně prostřednictvím anglojazyčných autofikčních titulů. Jejich romány a debata kolem nich každopádně dokládají, že pojem autofikce lze pojímat různě a s různými akcenty.

Na to částečně narážel i velmi diskutovaný román Davida Zábranského Jů a Hele (2024). Autor známý svými kontroverzními postoji a provokativními literárními díly v něm předložil vlastní deník z období mezi květnem a zářím roku 2021. Zábranský jako by se rozhodl posunout autofikci o stupeň dál a vydat čirou románovou autobiografii, avšak hranice mezi příslovečnou pravdou a básní přesto zůstávala rozmlžená a člověk musel při čtení váhat, nakolik je text deníkem a nakolik stylizovanou prózou. Spisovatel se v románu nekompromisně, neotřele a nevybíravě vyjadřuje o svých blízkých, o literárním provozu, o politice a v neposlední řadě i sám o sobě.

Rozlícená literatura

Právě díky své nevybíravosti spojuje Jů a Hele Davida Zábranského autofikci s dalším literárním trendem posledních let, který však nenesl žádné označení a nebyl dosud hlouběji reflektován. Představovaly jej romány či novely založené na přepjatém, agresivním, pamfletickém vypravěčském proudu. Mezi tyto tituly lze řadit knihy Vyhoření Petra Šestáka (2023), Čokoládovou krev Radky Denemarkové (2023) či Nejkrásnější město na Zemi Stanislava Bilera (2024).

Radka Denemarková, momentálně asi nejúspěšnější česká autorka v zahraničí, vystavěla román Čokoládová krev na osudech tří postav z 19. století: české spisovatelky Boženy Němcové, francouzské spisovatelky George Sand a kapitalisty Johna D. Rockefellera. Účelově vybrané epizody z jejich životů, které mají dokládat zhoubnost kapitalismu, nerovnou úlohu žen a zastydlost společenských struktur, autorka v knize prolíná nejen mezi sebou, ale také s pamfleticky přímočarými glosami, jimiž staví paralely mezi 19. stoletím a současností. V úderné novele Vyhoření zaznamenal Petr Šesták, jenž zaujal už románem Kontinuita parku (2021), pohled na velkoměsto z pohledu poslíčka rozvážejícího na kole jídlo. Ten se musí proplétat všudypřítomnou autodopravou a zamoření města automobilem glosuje čím dál rozlíceněji, až jej fyzické vyčerpání a bobtnající agrese nakonec dovedou ke krajnímu činu. I hrdina románu Stanislava Bilera Nejkrásnější místo na Zemi bloudí po městě – je jím Brno –, které se v románu stává dystopickým prostorem, v němž není možné umístit dítě do školky a pro všudypřítomnou autodopravu nelze ani přejít ulici. V proudu monologů postav, s nimiž se protagonista setkává, defiluje množství témat úzce spojených s levicově orientovaným světonázorem, přičemž mnohohlasí nevede k žádné katarzi či prozření – zřetelnou inspirací je autorovi nedokončené a nekončící bloudění zeměměřiče v Zámku Franze Kafky. To ostatně platilo i pro předchozí Bilerův román Destrukce (2021), za nějž autor získal Magnesii Literu.

Oba Bilerovy texty byly označovány jako dystopie. K tomuto žánru se v české (ale i ve světové) literatuře uchylovali autoři a autorky v posledních letech často. Za dystopie lze částečně považovat dva dobře přijaté prozaické debuty z roku 2024, novelu Lover/Fighter Kristiny Hamplové a rovněž novelu Flora Jonáše Zbořila. Hamplová rozdělila svou první knihu do čtyř částí a provedla postavy od roku 2014 až do dystopické budoucnosti roku 2031, přičemž hybatelem děje je násilí a pouliční rvačky. Ve svižném vyprávění, které bylo označováno jako kontroverzní i drzé, autorka staví milostný příběh protagonistky se záhadnou dívkou jménem Kendra a zároveň sarkasticky a výstižně glosuje maloměstské prostředí. Flora Jonáše Zbořila je oproti dějově rozbíhavější novele Lover/Fighter koncentrovaná, střídmá. V knize plné literárních i kulturních aluzí autor lakonickým, a přesto obrazným jazykem líčí výpravu bezdětné dvojice do zakázané oblasti, takzvané Stepi. Zde naleznou podivné, nelidské stvoření, které začnou opečovávat. Do příběhu plného slepých míst a vypravěčských zámlk autor promítl svůj zájem o liminální prostory, který se projevil už v jeho předcházející básnické tvorbě.

Mezi dystopie lze řadit i velmi úspěšný prozaický debut Kláry Vlasákové Praskliny (2020), v němž autorka pracuje s východiskem, že se na Zemi objeví levitující koule bez jasného účelu, a vyprávění zkoumá, jak na to reagují lidé lačnící ve zmechanizovaném světě po něčem, co by dalo jejich životům smysl. Ještě úspěšnější než Praskliny – a to jak z hlediska čtenářského zájmu, tak kritického přijetí – byla druhá próza této spisovatelky a scenáristky, román Těla (2023). V něm Vlasáková tematizovala lidské (konkrétně především ženské) stárnutí. Přestože v některých linkách románu rovněž rezonují dystopické motivy a třeba i téma umělého oplodnění, román mnohem více odráží intimní prožívání tělesnosti, která se pro okolí stává spíš přehlíženou přítěží.

Rodinná (mikro)dramata a společenský okraj

I ve vymezeném období tvořily důležitou a čtenářsky oblíbenou součást české prozaické produkce prózy koncentrované na mezilidské – převážně rodinné, intimní – vztahy, a to obvykle ty nefunkční. Jejich pravidelnou a přesnou pozorovatelkou zůstávala Petra Soukupová, která mezi lety 2020 a 2024 vydala romány Věci, na které nastal čas (2020), Nikdo není sám (2022) a Marta děti nechce (2024). Ve všech autorka prokázala schopnost přesvědčivě konstruovat zcela banální situace, jež v postavách vzbuzují vzájemné antipatie či frustrace, aniž by jim přitom bylo možné předcházet či je jednoduše ukončovat. V posledním zmíněném románu navíc Petra Soukupová tematizovala dobrovolnou bezdětnost, což bylo téma, o něž v českém prostředí sílil v posledních letech čtenářský zájem, jakkoli se k nám do té doby dostávalo především v překladech.

Další autorkou opakovaně ohledávající vztahy mezi nejbližšími lidmi je Petra Dvořáková, která vydala v roce 2020 novelu Vrány o mladé dívce, jejíž ambice a vůli opakovaně pošlapávají vlastní rodiče. O dva roky později publikovala autorka novelu Zahrada o knězi, jenž se vrací do „běžného“ života, a o úskalích, jež to jemu i jeho okolí přináší. Do vymezeného období spadá ještě román Pláňata (2023), vyprávění střídající perspektivy členů a členek jedné rodiny, které mimo jiné reflektuje změnu režimu mezi osmdesátými a devadesátými lety, jakkoli převážně na rodinném půdorysu.

Oblíbeným principem románů vykreslujících pokřivené rodinné vazby bylo postupné odhalování nějakého temného místa v minulosti rodinných příslušníků a příslušnic. Na tomto základě vystavěla rovněž populární spisovatelka Viktorie Hanišová román Neděle odpoledne (2022), jehož aktéry zavedlo pečlivě střežené rodinné tajemství až mimo běžné společenské struktury.

Lidé stojící na okraji společnosti jsou samozřejmě dlouhodobě častými aktéry literárních děl, a to nejen těch tuzemských. Zatímco v předcházející dekádě však byly podobné postavy obvykle zachycovány v hospodách nad půllitry piva či sklenkami levného alkoholu, přičemž vyprávění o nich často sklouzávalo k romantizovanému hospodskému „pábení“, mezi lety 2020 a 2024 stály podobné postavy ve středu o poznání surovějších vyprávění.

To jsou mimo jiné případy próz Tři kapitoly Daniela Hradeckého (2020) a Přípravy na všechno (2020) Elsy Aidse. Obě knihy, jejichž protagonisté balancují na hranici hmotné nouze, přičemž propadají alkoholismu (Tři kapitoly), případně apatii (Přípravy na všechno), byly s nadšením přijaty literární kritikou, a to především pro způsob vyprávění a přesný, vycizelovaný jazyk. Oba autoři se ostatně nejdříve etablovali jako básníci. To platí i o Pavlu Kolmačkovi, který vydal v roce 2023 svůj druhý román Canto ostinato. Vybroušený, meditativní text o blížící se smrti, hluboce ohledávající nejbližší mezilidské vztahy, přinesl autorovi Státní cenu za literaturu a k tomu Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 2024 vydal první prózu také básník Pavel Novotný, jeho novela Babička je přitom čtvrtým dílem plánované pětidílné knižní série, kterou jinak tvoří básnické skladby a v níž autor velmi osobitým způsobem vzpomíná na své rodinné příslušníky, na vlastní dětství a reflektuje i dobu pozdní normalizace.

Zpátky do historie a do Sudet

I v předcházející dekádě byla důležitým a vyhledávaným segmentem knižní produkce historická literatura. Díky dílům takových autorek, jako jsou Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková či Jakuba Katalpa, byl nejčastějším námětem historických románů příběh takzvaně malého člověka na pozadí velkých dějin. Zmíněné autorky zasazovaly příběhy svých knih především do období druhé světové války, stalinismu či normalizace, přičemž ukazovaly, jak byli obyčejní lidé – případně lidé bez zřetelného mocenského vlivu – nemilosrdně semíláni bouřlivými dějinnými okolnostmi.

Alena Mornštajnová vydala v roce 2021 kontrafaktuální román Listopád, v němž domýšlela, co by se stalo, kdyby byla listopadová revoluce potlačena a komunistický režim nadále vedl zemi. V roce 2023 pak ve své tvorbě pro dospělé publikum poprvé opustila historické náměty a napsala knihu o traumatizujících zkušenostech mladé dívky, již v dětství sexuálně obtěžoval vlastní dědeček. Velice přístupná tvorba této autorky stojící často na osvědčených vypravěčských postupech a dobře známých tematických vzorcích byla i ve vymezené dekádě čtenářsky enormně populární a romány Aleny Mornštajnové se nadále prodávaly ve stotisícových nákladech.

Čtenářskou oblibu si románem Zuzanin dech (2020) získala i Jakuba Katalpa. Autorka, jejíž předchozí tituly byly specifické vypravěčskou nápaditostí a jazykovou bohatostí i vytříbeností, se ve své páté knize zaměřila na příběh tří postav, jehož hlavní část souvisela s válečnými hrůzami, kterými procházejí. Přestože i ve svých předchozích titulech autorka psala o holocaustu, v Zuzanině dechu upustila od vypravěčské pestrosti, namísto toho vyprávěla lineárně a v realistickém módu.

Román Kateřiny Tučkové Bílá Voda vyšel v roce 2022, deset let po Žítkovských bohyních, které z autorky udělaly jednu z nejpopulárnějších českých spisovatelek. Podobně jako v tomto románu i v Bílé Vodě autorka proplétala několik vypravěčských linií, z nichž jedna se odehrávala mezi lety 2007 a 2008, zatímco zbytek knihy byl situován do předrevolučních let a z velké části do ženského kláštera nacházejícího se v titulní příhraniční vesnici Bílá Voda. Autorka v knize, v níž se vyprávění střídalo s přepisy fiktivních dobových materiálů, vyšetřovacích zpráv či novinových článků, mapovala osudy českých řeholnic během normalizace, čímž navázala na své předchozí knihy o nelehkém údělu mnohdy výjimečných žen v předchozím století a za komunistického režimu.

Mezi nejúspěšnější počiny historické literatury se v uplynulých letech zařadila i trilogie Karin Lednické Šikmý kostel (jednotlivé díly vyšly v letech 2020, 2021 a 2024). Zatímco Alena Mornštajnová a Jakuba Katalpa obvykle vycházely z dobře známých historických okolností, Karin Lednická ve svých dílech představovala méně známou historii karvinského regionu. První díl trilogie se odvíjel již od roku 1894; na dějinné události, jež byly důkladně zmapovány jinými autory a autorkami, jako je druhá světová válka, poválečný odsun nebo komunistický převrat, tak došlo víceméně až ve druhém a třetím díle. Přestože si Karin Lednická pro účely výstavby příběhu některé historické okolnosti zjednodušila a především třetí díl už se odvíjel poněkud mechanicky, její prózy nezapadaly do mnohokrát zopakovaných vzorců historických narativů, jaké v české historické literatuře fungovaly velmi dlouho, a v tomto ranku literatury vyčnívaly. Rozsáhlé dílo vystavěla Karin Lednická na půdorysu rodinné ságy a obratně využívala množství postav, jejichž osudy odrážely všemožné peripetie historického vývoje v karvinském regionu.

Do normalizačních časů situovala většinu svých próz také Simona Bohatá, byť podstatně víc než na běh velkých dějin se tato autorka soustředila na osudy lidí z periferie, často konkrétně z pražského Žižkova – v době normalizace dělnické čtvrti s osobitým koloritem –, jako tomu bylo v románu Klikař Beny (2021).

Oblíbeným dějištěm historické prózy byly i nadále bývalé Sudety, tedy české pohraničí. Tento prostor byl opakovaně zachycován především díky tomu, že zde bylo možné na malý prostor koncentrovat mnohé události odehrávající se jinde po Evropě „ve velkém měřítku“. V Sudetech se obvykle na jednom místě setkávalo několik národnostních i jazykových skupin a vlivů, které se zde v první polovině 20. století střetávaly a vzájemně soupeřily. Mnohé historické romány tak zachycovaly nástup nacismu, vzestup moci německého či německojazyčného obyvatelstva i následnou pomstu za skutečné či domnělé historické křivdy během poválečného odsunu. Mezi nejvýraznější a nejoblíbenější autory a autorky zasazující své prózy do Sudet patřili ve vymezeném období například Jan Štifter (Paví hody, 2022; Krajina roztavených zvonů, 2024), Anna Strnadová (… stačilo jen říct Jáchymov, 2021; Život na pavoučím vlákně, 2024) či Alice Horáčková (Rozpůlený dům. Příběh sudetské rodiny, 2022). Do ranku populární literatury by spadaly knihy hojně publikujícího Štěpána Javůrka (především trilogie Sudetský dům, 2022–2024).

Oblíbeným segmentem historické literatury byly především v desátých letech romány mapující osudy konkrétní historické postavy. Do této škatulky lze z vymezeného období zařadit román Magdalény Platzové Život po Kafkovi (2022), fragmentární vyprávění soustředící se na životní osudy Felice Bauer, známé snoubenky Franze Kafky a mlčící adresátky Kafkových dopisů. Platzová v knize reflektovala nejen životní osud této ženy, ale také vlastní roli badatelky a spisovatelky fascinované Feliciným osudem i širší dějinné okolnosti.

Především v předcházející dekádě vycházelo hodně románů odehrávajících se v období druhé světové války a tato historická perioda se z hlediska české literatury zdála již poněkud vytěžená. Přesto se v první polovině dvacátých let objevily dva romány zasazené do tohoto období, které byly v lecčem jiné než válečné prózy z předchozích let.

Protagonistou debutu Alexandra Staffy Násilí (2023; zajímavým faktem je, že prvotinu vydal tento spisovatel až v pětasedmdesáti letech) je etnický Němec, který narukuje k jednotkám SS. Přestože prochází válečné hrůzy známé i z jiných románů, na knize je pozoruhodný především způsob vyprávění, plný zámlk a dialogů, při jejichž čtení si člověk není často jistý, kdo mluví s kým, a velmi expresivní jazyk.

Literární prvotina Eliho Beneše (2023; o rok později za ni autor získal Magnesii Literu v kategorii objev roku) Nepatrná ztráta osamělosti je zas vyprávěná pohledem židovského chlapce, který je v květnu roku 1945 vysvobozen z vyhlazovacího tábora a pokouší se vrátit do „běžného“ života. Právě zaměření na poválečnou každodennost a zkušenosti, jež jiné válečné romány reflektují spíš jen okrajově, byly v první knize Eliho Beneše neobvyklé a získaly mu značnou pozornost.

I v první polovině dvacátých let zůstala literaturou poněkud přehlížena devadesátá léta. Tato transformační historická perioda, která – jak již víme díky mezinárodnímu úspěchu autorů a autorek z jiných zemí se zkušeností se sovětskou nadvládou – skýtá značný potenciál jak z hlediska témat, tak z hlediska čtenářského zájmu, byla šířeji reflektována například v autobiografické knize Skutečná cesta ven Patrika Bangy (2023), který se následně stal prvním romským autorem oceněným Magnesií Literou, a to v kategorii objev roku. V knize popsal své vyrůstání v devadesátých letech prosáklých rasismem, ale i vlastní vzestup z vyloučeného prostředí takřka po vzoru „self-made manů“.

Žánry a jejich okraje

Značné pozornosti – především čtenářské – se těší autoři a autorky žánrové literatury. Za zmínku stojí tvorba Leoše Kyšy, který publikuje několik knih ročně (jak pod svým občanským jménem, tak pod pseudonymem František Kotleta). Úspěšná je momentálně čtyřdílná fantasy young adult série Naslouchač od Petry Stehlíkové (mezi lety 2020 a 2024 vyšel třetí díl Nasterea, 2021 a čtvrtý díl Urla, 2024). Značné pozornosti se dočkala i trilogie Projekt Kronos z žánru urban fantasy od Pavla Bareše (ve vymezeném období vyšel závěrečný díl Kronův odkaz, 2021), který zároveň napsal dva žánrové romány mimo tuto sérii (Meta, 2020; Lenochod Jimmy & jeho backup band, 2023). Velmi ambiciózní a úspěšné jsou i sci-fi romány Jakuba Hussara (0 TU. Svazek I, 2021; 0 TU. Svazek II, 2021; X-Tal, 2024) předkládající nadmíru propracovaný fiktivní vesmír a jeho historii.

V posledních letech začal i mezi takzvanou elitní literaturu pronikat literární horor, především díky titulům Ignis fatuus Petry Klabouchové (2024) či Zatloukání hřebů Viléma Koubka (2024). Podstatné pro tento segment literatury je, že v posledních letech se pomyslné nůžky mezi takzvanou vysokou a žánrovou literaturou alespoň částečně zavírají a čas od času je některý z žánrových titulů šířeji reflektován literární kritikou věnující se jinak výhradně takzvané elitní literatuře (což byl například případ zmíněného románu Petry Klabouchové či textů Pavla Bareše).

A k překlenování příkopu mezi elitní a žánrovou literaturou přispívá samozřejmě i to, že k žánrovým postupům nadále sahají autoři a autorky vysoké literatury. Anna Bolavá vystavěla román Vypravěč (2022) na půdorysu hororu, případně pohádky, přičemž hravě a originálně využila figuru nespolehlivého vyprávění. Přímočařejší, ale jazykově velmi vybroušený příběh nabídla v knize Cestou špendlíků nebo jehel (2021) Zuzana Říhová. Podobně jako Anna Bolavá čerpala z hororových postupů a v základu románu o manželském páru, který se odstěhuje na vesnici, navíc stojí pohádka o Červené Karkulce.

S využíváním postupů žánrové literatury je spojen také Miloš Urban, jehož romány obvykle stály na principech konkrétních žánrů, jako jsou gotický román, detektivka či horor, stejně jako na autorových historických rešerších. Platí to i o knize Továrna na maso (2022), odehrávající v prostředí holešovických jatek. Avšak román Dr. Alz (2024) už vycházel z jiného vypravěčského principu – protagonistou a vypravěčem byl Alzheimerovou chorobou stižený stařík, který pletl slova, zapomínal a jeho snaha vzdorovat zákeřné nemoci ústila v množství tragikomických situací.

„Postmoderna“ stále přítomná?

Na pomyslné opačné straně než představené literární bestsellery stojí prózy experimentující s formou i s jazykem, prózy bez zřetelného dějového oblouku, které tematizují vlastní utvořenost. Takové knihy byly v českém literárněkritickém kontextu dlouhé roky takřka jednotně označované jako postmoderní literatura, jakkoli východiska jednotlivých autorů a autorek byla často jiná a ne všichni takto označovaní spisovatelé a spisovatelky čerpali z postupů spojených s postmoderním psaním.

Ve výčtu podobných autorů a autorek se obvykle objevovala jména Michal Ajvaz, Jiří Kratochvil, Daniela Hodrová či Václav Kahuda. Všichni jmenovaní ve vymezeném období publikovali nové tituly, ačkoli Václav Kahuda a Daniela Hodrová vydali své poslední knihy. Václav Kahuda rozsáhlý, vypravěčsky opulentní román Prám (2022), a to krátce před svou smrtí v červenci roku následujícího. Ještě těsněji bylo vydání posledního románu a úmrtí spojeno v případě Daniely Hodrové, jejíž poslední próza Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch (2024) vyšla jen několik týdnů před autorčiným odchodem, přičemž Daniela Hodrová ve svém posledním textu vlastní odcházení reflektovala.

Jiří Kratochvil mezi lety 2020 a 2024 publikoval čtveřici knih, přičemž povídkovou sbírku Škrtiči bohyně Kálí (2022) sám autor v anotaci označil za svou poslední povídkovou sbírku, a tedy za rozloučení s příběhy. Přesto hned v následujícím roce vydal knižně ještě dva své příběhy, oba novelistického rozsahu: Kapesní román pro kapsáře a Klošár aneb Co si mamlasové povídali. I tyto prózy vycházely především z Kratochvilovy vypravěčské hravosti, avšak je třeba podotknout, že poté, co tento prozaik v roce 2019 získal za knihu Liška v dámu Magnesii Literu (a v roce 2023 přidal do rozsáhlého seznamu svých ocenění i Státní cenu za literaturu), o jeho tvorbu zřetelně slábl zájem a zmíněné knihy zaznamenaly jen velmi malý ohlas. Což byl do jisté míry případ i povídkové sbírky Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (2020).

Jinak tomu bylo ale v případě Michala Ajvaze, který po svém nejrozsáhlejším, více než sedmisetstránkovém románu Města z roku 2019 vydal v roce 2024 více než čtyřsetstránkový román Pasáže. Podobně jako Jiří Kratochvil se i Michal Ajvaz držel osvědčené poetiky a vypravěčských postupů svých předchozích knih. V románu splétal několik prostupujících se příběhů, v nichž se z mnoha úhlů a rozličnými prostředky reflektovaly otázky umění, tvorby, ale třeba i umělé inteligence a aspektů, které vnese do tvůrčího procesu. Tato kniha, již lze označit za ryze postmoderní dílo, vyvolala vcelku širokou a příznivou literárněkritickou odezvu, a byť tedy vypravěčsky experimentujících děl – jež dosud bývají kritikou souhrnně a často nepřesně označována jako postmoderní – v české literatuře posledních let zřetelně ubylo, pořád se evidentně nejedná o zcela uzavřenou kapitolu.

Na hravou linku postmoderního vyprávění pozoruhodně navázal debutem Letnice Miroslav Hlaučo (2024). Velmi úspěšná kniha, na kterou upozornilo hned několik anket a autor za ni získal dvě ceny Magnesia Litera (kniha roku a debut roku), je situována na počátek dvacátého století do fiktivního města. Román staví na premise, že v zapadlém městečku se ještě odehrávají zázraky, ale nastupující dvacáté století do něj má vnést racionalitu a řád, přičemž příběh tento proces zachycuje s využitím groteskního až karnevalového vyprávění.

Z postmoderních vypravěčských postupů vycházel i Petr Stančík, který se ani s dalšími tituly nijak neodchyloval od své bující hravé poetiky plné hyperbol, pro niž je víc než logika příběhu důležitější smyslová evokace a nadsázka. Tohoto přístupu se autor držel i v románu o válečném hrdinovi Pravomilu Reichlovi Pravomil (2021), který nabízí životní příběh reálně existující osoby, avšak s notnou dávkou autorské licence a stylizovanosti. V jistém smyslu lze říct, že v zatím posledním románu Zasvěcení temnotou (2024) autor jako by už zcela rezignoval na dějovou logiku, postavy zažívají krajní zkušenosti takřka bez vzrušení a pátrání po pokladu, na jehož půdorysu je román vystavěn, zde slouží veskrze jako mechanismus uvádějící rozbujelé, groteskní vyprávění v chod.

Prověřená jména, prověřené postupy

Petra Stančíka lze řadit mezi spisovatele s jasně vyprofilovaným autorským rukopisem, který ze své poetiky příliš neuhýbá. Takový je i Jiří Hájíček, autor zasazující své romány nejčastěji do prostředí jižních Čech, který je nezřídka označován za kronikáře české vesnice. Poté co Hájíček v roce 2016 románem Dešťová hůl uzavřel svou „volnou trilogii morálního neklidu“, publikoval román Plachetnice na vinětách (2020); oproti předcházejícím románům, v nichž protagonisté či protagonistky pátrali v minulosti po křivdách komunistického režimu, se tento román o vysokoškolské pedagožce orientoval více na přítomnost. Stejně jako román Drak na polní cestě (2024), v němž Hájíček popisuje převzetí vesnického statku mocnou finanční skupinou. I Bianca Bellová je autorka s rozpoznatelným rukopisem, ačkoli své knihy – obvykle novely – zasazuje do rozličných prostředí. V povídkové sbírce Tyhle fragmenty (2021) ukázala autorka schopnost střídat vypravěčské polohy a na malém prostoru vykreslit množství rozmanitých postav a situací. V novele Ostrov (2022), odehrávající se během raného novověku v Perské říši, zas autorka osobitě tematizovala literárně exponovanou vypravěčskou radost a svobodu stejně jako sílu příběhů. Ondřej Štindl navázal na své předchozí literární publikace knihami Až se ti zatočí hlava (2020) a Tolik popela (2022); oba romány stály na relativně jednoduchém základu – konkrétně na názorovém, respektive generačním střetu dvou postav –, který však Štindl dováděl k překvapivým zvratům a situacím. Zprvu zcela znesvářené postavy si k sobě v příbězích postupně hledaly cestu, aniž by vyprávění ztrácelo vnitřní logiku a věrohodnost, přičemž obě knihy vyčnívaly nezaměnitelným rytmem vyprávění i jazykem.

Last but not least… povídky

V české literatuře se dlouhodobě daří spíš románům než povídkám. To platí jak pro úspěch u literárních kritiků a kritiček, kteří si všímají především větších prozaických celků, a u porotců a porotkyň literárních cen, kteří rozsáhlejší knihy častěji oceňují, tak pro zájem publika, díky němuž jsou právě romány komerčně úspěšnější.

Nicméně i přes zřetelně výraznější oblibu románů nad povídkovými sbírkami povídkové knihy nadále vycházely a některé vyvolaly i značnou odezvu literární kritiky – Čistý, skromný život Viktora Špačka (2022), pojednávající převážně o osudech mužských outsiderů, získal v roce 2023 Magnesii Literu stejně jako o dva roky později Domácí práce J. A. Pitínského, soubor drobných, jazykově přesných a vypravěčsky hravých próz. Pozitivních ohlasů se dočkala třeba již zmíněná kniha Utrpení a jiné žánry Dory Kaprálové či Cesta k billboardu (2022) Ondřeje Škrabala, potměšilé povídky zasazené do globálního kontextu, které nezřídka pozoruhodně využívaly skutečné politické či společenské kauzy. Zajímavým povídkovým příspěvkem byl soubor Liliputin Jana Němce (2022). V motivicky provázaných povídkách autor reflektoval válku na Ukrajině, a to jak z pozice těch, kteří ji sledují zvenčí, tak těch, kteří jsou přímo v jejím epicentru. Je přitom třeba dodat, že kniha vyšla jen několik měsíců po vypuknutí konfliktu, a byla tak jakýmsi autorovým experimentem, jak lze o takto časově blízkých situacích psát. Velké pozornosti se dostalo povídkové sbírce Tisíce plošin Sylvy Fischerové (2020). Název titulu odkazující na známou knihu Gillese Deleuze a Pierra Félixe Guattariho stejně jako autorčina specializace v antické filozofii a filologii mohou naznačovat, že se bude jednat o čtenářsky mimořádně náročné texty. Ale i když Sylva Fischerová v knize experimentuje s povídkovou formou, její povídky stojí především na precizních a zemitých dialozích. Specifickým případem povídkové sbírky je Mezipřistání Matěje Hořavy (2020). Krátké kapitoly této fragmentární knihy lze číst jako jednotlivé povídky (ostatně tak některé byly i publikovány), které dohromady tvoří jakési panoráma zkušeností (autobiografického) vypravěče s pobytem v Gruzii, kde působí jako učitel, které je protkáno reflexemi vlastní minulosti.

Předložený přehled české prózy mezi lety 2020 a 2024 je výběrový, takže je zákonitě neúplný. Jeho hlavní ambicí bylo zahrnout ty nejvýraznější tituly, knihy, o nichž se nejvíce diskutovalo a které na české literární scéně rezonovaly, případně byly podnětem dalším autorům a autorkám. Není pochyb o tom, že kdyby tento přehled sestavoval někdo jiný, lišil by se výběr titulů i jejich charakterizace. Předpokládám však, že jiný výběr konkrétních titulů by také odrážel jistá směřování, která lze ve vymezeném období vysledovat. Jsou sice, jak bylo řečeno na samém začátku tohoto textu, partikulární, přesto alespoň naznačují, kudy se česká prozaická produkce ubírá. V souvislosti s autofikcí je třeba zdůraznit sílící tendencí českých spisovatelů a spisovatelek k reflexi aktuální společenské či politické situace, která se netýká zdaleka jen „autofikčních“ titulů. Také zmíněná čtveřice pamfletických knih zřetelně cílila na to, aby čtenářům a čtenářkám adresovala zprávu o tom, jak lze nahlížet naši společenskou či politickou přítomnost, což lze ostatně prohlásit i o titulech pracujících s dystopickými náměty. S výraznějším zacílením na obsah literárních děl jde ruku v ruce zřetelný odklon od formalistických pokusů, vypravěčských experimentů a hrátek, které se v předcházejících zhruba dvou dekádách částečně vyčerpaly a ve většině případů už jsou nyní jen replikovány. Rovněž do jisté míry ustupuje obliba prozaiků a prozaiček v tematizování kruciálních historických etap a zlomů 20. století, která byla silná především v předchozí dekádě či dekádě a půl. Jiné tendence naopak přetrvávají – přibližování každodenních banalit lze zmínit jako nejzřetelnější příklad. To vše potvrzuje tezi naznačenou v úvodu, a sice že česká prozaická produkce vymezených let je nejen kvalitní a ambiciózní, ale také pestrá.