Vzteklost, pozorovatelství a zároveň trochu frajerská póza dává dohromady jeden z nejvýbušnějších básnických souborů poslední doby.

Poezie

Nestává se často, aby autorovi vyšla najednou trojsbírka. Kamilu Bouškovi se podařilo poskládat tři nové básnické sbírky do jednoho souboru, který se v kongeniální grafické úpravě tváří jako anonymní šanon na odkládání dokumentů a složek. Sbírky Má vlast, Dokument a Na doživotí jsou Bouškovou zprávou o současném světě, který žijeme. Anebo který žije v našich sociálních sítích, vztazích a v odlidštěných rituálech.

Je to poezie nervní, vztekle kousající kolem sebe, ale zároveň plná specifického a někdy až podivuhodně láskyplného, i když pořád hodně černého a bizarního humoru. Bouška ironizuje odlidštěný svět, který během pandemie začal stále více věřit dezinformacím. Stejně tak ve svých verších paroduje infantilizaci lidstva. Verše sahají do privátní sféry autorova života, aby hned v dalším řádku básník celou intimitu shodil nějakou absurditou. Je to smích skrz slzy: největší absurdity a slovní spojení mají totiž u Boušky základ v reálném světě.

Kamil Bouška (1979), básník, pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. Spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem je členem básnické skupiny Fantasía, do jejíhož stejnojmenného skupinového sborníku přispěl svými texty (Dauphin, 2008) a spolu s níž příležitostně vystupuje. Je kmenovým autorem nakladatelství fra. Jeho samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. V roce 2015 vydal druhou sbírku básní Hemisféry (2015), následovala Inventura (2018), nominovaná na cenu Magnesia Litera za poezii. Na stejnou cenu byl nominován i triptych Dokumenty (2023). Žije a pracuje v Praze.