Syrové i něžné vyprávění o devadesátých letech, squatech, pouličním boji proti rasismu a naději z pohledu levicové subkultury.

Próza

Radek Wollmann se ve svém dokumentárním románu vrací do konce devadesátých let, období, které dnes mnozí halí do neurčitých označení nebo jej redukují na pouhou politickou transformaci země. Jeho próza však takováto zjednodušení rychle rozmetá. Sledujeme návrat do ulic, kde se potulují vyholené party neonacistů , pro něž násilí představuje způsob, jak udržet zdánlivý řád ve světě, který jim uniká. Útoky, šikana i vraždy tvoří kulisu každodennosti, do níž vstupuje levicová subkultura, ne jako romantizovaní outsideři, ale jako skupina, která se učí reagovat stejnými prostředky. Wollmann zachycuje demonstrace, koncerty i obsazené domy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nikoliv jako hrdinské kapitoly subkulturní mytologie, ale syrově, jako zápas o životní prostor a o vlastní tvář v době, jež nenabízí pevné kontury. Kniha tak propojuje tehdejší násilí i ideály s dnešními tématy: anticiganismem, hledáním autenticity a otázkou integrity. Nejde o nostalgii, ale o rýpanec do paměti porevolučního elánu.

Životopisem Radka Wollmanna (1978) jsou otevřená místa setkávání, která v průběhu let pomáhal spoluvytvářet. Mění se jejich formy – squaty, bary, tréninkové kavárny, kulturní centra –, ale smysl zůstává stejný: teď a tady tvořit o něco lepší a otevřenější svět.