Jakou má podobu vzpomínka, když ji píše dvacetiletý básník?

Poezie

Poprvé v životě se začíná bilancovat ve chvíli, kdy si uvědomíme své vlastní stárnutí a snažíme se ho pojmenovat. V debutové básnické sbírce Lubomíra Tichého se dvacetiletý básník poprvé vědomě ohlíží za tím, co bylo, a poprvé vlastními slovy zachytí všechno uplynulé, aby nezmizelo v nenávratnu. Prochází se polabskou krajinou, v níž žije, a nabízí osobní pohled na to, jak pobývat a přežívat na malém městě. Paradoxně je tenhle tradiční postup pro každou nastupující generaci lákavý a každá se snaží říct své vlastní slovo ke ztracenému času. Setkáváme se proto s překvapením a údivem, což k poezii neoddělitelně patří, stejně jako oceníme autorův smysl pro detail, když se vydává na cestu hledání všeho uplynulého.

Lubomír Tichý ale není nostalgický ani eklektický básník, je jen plachý a introvertní vypravěč, který si s nostalgií pohrává, aniž by ztrácel něco z výpovědi dvacetiletého. Zásadní na celé sbírce je to, že dovede být sdělná pro různé generace. Básník neodmítá technologie, které k nejmladší generaci neodmyslitelně patří, ale nedostává se do pasti zjednodušení. Chce od začátku vést dialog napříč – což je zázrak na ploše malých záznamů věcnosti.

Lubomír Tichý (2003) studuje bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho básně se objevily v tištěných i internetových časopisech. Píše recenze a reflexe poezie i prózy. V roce 2023 byl nominován na Cenu Václava Buriana za poezii. Žije v Rozběřicích a v Praze.