Nová autorčina próza jako bilance její dosavadní tvorby. Kniha-puzzle, kniha-labyrint. Možná nejlepší titul, co kdy autorka napsala.

Beletrie

Časoprostorové kulisy opět matné, neurčité. Může to být současnost, můžou to být 60., anebo 30. léta minulého století; může to být místo někde v Turecku, Řecku, možná ve Španělsku – anebo někde úplně jinde, úplně jindy. Tahle nejistota skvěle rezonuje s nejistotou vypravěčky, hlavní postavy, která se jednoho dne vyvleče z neuspokojivého manželství a vydá se „na cestu“. Vrací se na dávné místo činu, do své rodné vsi, a rozjíždí pátrání, co je vlastně zač, co se dělo překotného v generaci jejích rodičů a prarodičů. Jak tragicky skončil její otec, ten titulní „neviditelný muž“, a proč se její matka propadla na třicet let do totálního mlčení. Srovnává tehdy a teď, konfrontuje aktuální s minulým. To vše v dramatické, konfliktní atmosféře jakési války. Přes veškerou matnost a neurčitost jsou ale vypravěččiny apely ve finále zřejmé: za ženskou věc, za city, domov, potomky, proti nepřestajné lidské blbosti a nepoučitelnosti, proti závistem a nenávistem, které člověka svazují a dusí. Prostě román z dnešního světa. Plný aktivity, boje – a taky poznání, že lepší už to nebude.

Bianca Bellová (1970) pochází z Prahy. Živí se překlady a tlumočením. V roce 2009 jí vyšla prvotina Sentimentální román. Za román Jezero (2016) získala cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku, Cenu Evropské unie za literaturu a cenu EBRD Literature Prize; práva na jeho vydání byla prodána do více než dvaceti zemí. V roce 2019 jí vyšel román Mona, za který obdržela cenu Česká kniha. V dalších letech vydala sbírku povídek Tyhle fragmenty (2021), román Ostrov (2022) a sbírku povídek Transfer (2023). Její nejnovější knihou je román Neviditelný muž (2024).