Žena ve středu uchvacujícího i bolestného dramatu neobyčejnosti básně a života.

Poezie

Čtvrtá básnická sbírka Simony Rackové sleduje autorčinýma očima svět sympaticky civilně, ale nikoli triviálně. Nevšímá si jen světlých, šťastných dní, ale nahlíží také do hloubek, temných proluk vztahů a života. Základním gestem sbírky i celého dosavadního díla Simony Rackové je úžas, vášeň a touha. Otázky jsou zde plaše formulované, ale i vykřičené. „Jak se poznáme, až se narodíme příště?“ „Kolik dětí a milenců přijde a pomine?“ „Jak dlouho trvá odpuštění?“ A odpověď? „Nebojuj, miluj!“, nabádá básnířka, která i v tomto básnickém souboru udržuje chvění i pevné tahy svých obrazů v rovnováze. Žena (a ženskost) je tematizována snad ve všech podobách a rolích – jako matka, dcera, manželka, milenka, sestra a přítelkyně – a v každé se účastní malých kompaktních dramat na ploše básně. Promyšleně komponovanou sbírku doprovázejí akvarely Karla Demela.

Simona Racková (1976), básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2012) a dvoudílné Antologie české poezie (dybbuk, 2007 a 2009). Publikovala sbírky Přítelkyně (Literární salon, 2007), Město, které není (2009, bibliofilie s linoryty Pavla Piekara), Tance (Dauphin, 2015) a Zatímco hlídací psi spí (Dauphin, 2017). Vítězka mezinárodních soutěží Drážďanská cena lyriky 2016 a Básně SK/CZ 2017. Její básně byly dosud přeloženy do devíti jazyků. Žije v Praze. Celý život se věnuje tanci, nyní zejména flamenku.