Co prožívají zvířata ve světě, který nebyl stvořen pro ně? Mohou obydlet náš jazyk stejně, jako to dělají s městy? Jejich situace se podobá té lidské víc, než jsme si většinou ochotni přiznat.

Poezie

Příběhy kavky z pražského metra, netopýrů v Barceloně nebo květin evakuovaných před válkou na Ukrajině. Život bažanta, obvykle skrytého lidským očím, jeho tvůrčí i politické (po)činy. Výpovědi poštolek, potkanů, strak, starčeku a mnoha dalších obyvatel světa, které spojuje zkušenost pohybu v cizím prostředí. Zhruba takto snad lze rozumět gestu Marie Iljašenko, která do svých básní zve zvířata a nechává je promlouvat jejich vlastními zvyklostmi. Dělí se s nimi o svá slova, přestože za ně v jistém smyslu musí stále promlouvat ona sama. A s městy je to v tomto ohledu podobné. V zápiscích z Barcelony, Corku, Kyjeva, Prahy či Tokia tematizuje autorka zkušenost migrace a zamýšlí se nad vztahem jazyka, identity, těla a místa. Ukazuje přitom, že zkušenost a citlivost lidí i zvířat se mohou setkat v prostoru jazyka podobně jako je tomu v prostoru měst: za neustálého skrývání a pochyb, ale se vždy přítomnou možností soucitu.

Marie Iljašenko (1983) se narodila v Kyjevě v ukrajinsko-polsko-české rodině. V roce 1992 se s rodiči přestěhovala na Broumovsko. Dosud vydala básnické sbírky Osip míří na jih (Host, 2014), Sv. Outdoor (Host, 2019) a Zvířata přicházejí do města (Host, 2025). Její básně byly přeloženy do desítky jazyků a nominovány na několik ocenění. Je laureátkou Ceny Toma Stopparda za nejlepší česky psaný esej (2023). Pracuje jako nakladatelská redaktorka, překládá z polštiny a ukrajinštiny. Žije v Praze s manželem Josefem, kocourem Ferencem a kočkou Lunou.