Během intenzivní odborné diskuse se česká a německá odborná porota usnesla na nominacích na Drážďanskou cenu lyriky 2026. Do finálového klání, které se bude konat v listopadu 2026 v Praze a Drážďanech, byli nominováni: Elsa Aids, Tereza Bínová a Yveta Shanfeldová a dále Róža Domašcyna, Nadja Küchenmeister a Marion Poschmann.
Rozhodující bylo literární mistrovství děl nominovaných, ale také svébytný vývoj a originalita jejich básnického stylu. Porota se zaměřila na „jedinečnost výrazu, naléhavost a smysl básnické výpovědi“. Zároveň bylo pro českou porotu důležité, aby nominovaní svou různorodou poetikou a příslušností k různým autorským generacím zprostředkovávali „plastický obraz současné české poezie“.
„Blahopřeji porotě k nominování těchto silných lyrických hlasů na Dny poezie a Drážďanskou cenu lyriky 2026. Zvláště mě těší, že se tentokrát zúčastní tolik vynikajících básnířek. Dvojjazyčnou cenou budujeme kulturní vztahy se sousedy a podporujeme kulturní výměnu mezi autorstvem, literárními aktéry a aktérkami a veřejností,“ uvedla Annekatrin Klepschová, starostka města Drážďany pro kulturu.
O nominovaných a krátké zdůvodnění poroty
Elsa Aids (1981) debutoval před téměř patnácti lety, do povědomí veřejnosti se ale dostával postupně. Na literární scéně působil spíše jako divoká kočka, která nechce být zachycena či poznána, natož pohlazena. Podobnou míru plachosti a nedostupnosti lze sledovat i v jeho básních, které jsou civilní, dnešní a srozumitelné, často však napuštěné jistou dávkou krutosti, defétismu a zmaru, přítomnou výrazně například v Knize omezení (2017). V nejnovější sbírce Lazarská v zimě a jiné básně (2023), k níž přihlíží i tato nominace, ovšem Aids zjemněl. Nelze s jistotou tvrdit, zda jde o něhu ironizovanou či upřímnou, jeho odkaz k poetice jediného českého nositele Nobelovy ceny, Jaroslava Seiferta, nedává zřetelnou odpověď. V méně krutém hávu ovšem více vyniká výpověď básníka pátrajícího po nostalgii v zemi ubytoven a skladů, tedy v České republice stižené sociálními i dalšími krizemi.
Tereza Bínová (1990) představuje na české básnické scéně pozoruhodnou kombinaci konceptuálního básnictví s vysokou citlivostí a účinností básnického obrazu. Dbá o každé slovo a slovy důsledně neplýtvá. Cyklus básní, který tvoří čtvrtou sbírku Červený obr (2023), na niž zejména upozorňujeme, nás vtahuje do velmi promyšlené struktury básnických svědectví. Drobné přírodní či rodinné scény z bezprostřední přítomnosti se tu potkávají se svými ozvěnami z minulosti, jsou také konfrontovány s limitující nepřesností paměti. Repetice veršů mezi básněmi vyvolávají dojem převíjení, v průběhu četby se zdánlivě jednoduché motivy stávají vzory, strukturami a nabývají nové významy. Básnířka pozoruje a zaznamenává, jak se mění význam sdělení změnou kulis či času. Vše, co s typickou střídmostí, ale zároveň s neobyčejnou intenzitou vykresluje, je ve sbírce zároveň vklíněno mezi obrovité pohyby vesmírných těles, do prostoru mezi vznikem a zánikem.
Róža Domašcyna (*1951) píše poezii, eseje, dramata a recenze, je editorkou a věnuje se uměleckému překladu básní. Nominace má upozornit na její celoživotní dílo. Narodila se v Horní Lužici a píše v obou mateřských jazycích, lužické srbštině a němčině. Patří tak k tradici, která se od svého počátku vyznačuje sebepotvrzením. Její básně vyjadřují sebepochybnosti v nepříliš obvyklé otevřenosti – „ich ein hybrid du ein hybrid“ (já jsem hybrid ty jsi hybrid), vyznačují se jazykovou hravostí. Nebojí se v emotivním pohnutí zviditelnit kulturní paměť, která zmizela pod vodou v důsledku povrchové těžby. Kromě toho je v nich přítomna i mdlá půda daňově zvýhodněného zalesňování okrajové zóny, s dávkou sarkasmu, který je lidové moudrosti vlastní. Pohled těchto básní na dějiny, venkov a krajinu v proměnách a zániku, blízkost, lásku, sousedství za hranicí i na slovo samotné … vede od dvojího jazykového základu k příjemné pestrosti formy a výrazu. Četba a poslech Róži Domašcyny by mohly vést k uvědomění, že „tento kraj vypadá jako my“ (Die dörfer unter wasser sind in deinem kopf beredt, 2016).
Nadja Küchenmeister (*1981) je spisovatelka a autorka rozhlasových her a dokumentů. Působila jako lektorka literárního psaní mimo jiné na Německém literárním institutu v Lipsku a na Vysoké škole médií v Kolíně nad Rýnem. Od roku 2010 jí vyšly čtyři sbírky poezie. Její lyrické já sní, vzpomíná, reflektuje a vypráví přímo ze života o tom, jak každý prožitý okamžik se už stává vzpomínkou, a přesto zůstává stále přítomný ve svém vnímání. Mrtví jsou tak neustále přítomní, vstupují do kontaktu s živými, kteří se jim marně snaží na onen svět něco zprostředkovat. Zejména v nejnovější sbírce „Der Große Wagen“ (2025), která je dlouhou básní, je neustálý pohyb pro její lyrický styl rozhodující: „víry, jež vytvářejí nové víry“, neustálé „zakopávání o krok a písmo“. Přechody se střídají místa – Berlín, Kolín, Lisabon – a tak nad Käthe-Niederkirchner-Straße stojí měsíc, tramvaj odjíždí směrem k Thielenbruchu nebo řeka Tejo leží v oparu. Tento pohyb je přerušen jen proto, aby se náhle zaměřil na detaily v intenzivních ztichnutích. Některé detaily v této poezii jasně září, ale okraje všech jejích obrazů žhnou.
Marion Poschmann (* 1969) píše poezii, prózu a eseje. Oslní lehkým a působivým osvojením si tradičních vzorů; ve svých nových básních, zejména ve sbírce Nimbus (2020), spojuje toto formální umění s naléhavými otázkami naší současnosti a nevyhýbá se ani zasněženému, sazemi vonícímu věnci sonetů o „Velké severské expedici“. Její básně jsou při vší smyslnosti a pozornosti k detailu jazykově uvědomělé a reflexivní do posledního detailu. Zkoumá spojovací linie mezi touhou po objevování a ničením přírody, mezi obludností a krásou – od životopisných detailů a soukromých pocitů je to jen skok k velkým otřesům a osudovým globálním souvislostem. O „záchraně světového klimatu z/ ducha německé ódy“, jak básnířka s jemnou ironií poznamenává, lze pochybovat, ale o uchvácení z četby jejích vizuálně silných, překvapivých, inspirativních básní rozhodně ne.
Yveta Shanfeldová (1957) je česká básnířka a překladatelka. Od roku 2006 publikovala šest básnických sbírek, z nichž poslední, porotou diskutovaná a vydaná roku 2024, nese příznačný název Výstava posedlostí. Autorka v ní nadále rozvíjí svou osobitou poetiku, která zde dochází skutečného mistrovství. Ohledávání, mapování a pojmenovávání často nočního světa, se kterým se zde setkáváme, je intimní, pregnantní a nesmlouvané. Vévodí mu autorčino utkvělé až obsedantní pozorování – zdánlivě nepodstatných detailů, plynutí času i všelijakého ptactva. Vše plyne v dravém, ale svým způsobem přehledném proudu pestré až extatické imaginace, pro kterou beze zbytku platí autorčin verš: „To, co je nepřenosné, je nakonec tak strašně přenosné.“
Porota:
Uwe Kolbe (D), Radek Malý (CZ), Katharina Schultens (D), Jitka Bret Srbová (CZ), Alžběta Stančáková (CZ), Jan Wagner (D)
Informace k procesu nominace:
Finalisté*ky Drážďanské ceny lyriky se vybírají ve dvou kolech. Z návrhů členstva poroty jsou do finále nominováni vždy tři německy a tři česky píšící básníci a básnířky. Při výběru porota hodnotí především literární kvalitu, originalitu a poetický vývoj nominovaných autorů. Díky tomuto postupu vzniká finále plné vynikajících poetických hlasů.
Drážďanská cena lyriky, kterou uděluje starosta města Drážďany, se uděluje každé dva roky. Je určena autorům, kteří píší německy nebo česky a žijí v Evropě. Cena je dotována celkovou částkou 15 000 eur a dělí si ji po 7 500 eurech – básník*řka píšící německy a básník*řka píšící česky. Cenu doprovází dvojjazyčná antologie s básněmi finalistů*ek a jejich překlady. V roce 2024 se laureáty stali Petr Borkovec (CZ) a Georg Leß (D).
Další informace
www.facebook.com/DresdnerLyrikpreis
Instagram: @kaestnerhaus