V roce 2015 v Česku vyšly desítky knih, které by si jistě zasloužily překlad do cizích jazyků; o těchto knihách jsme vás ostatně po celý rok průběžně informovali. Naší hlavní ambicí ale není vytváření obsáhlých přehledů, nýbrž projasnění, které s sebou nese potřebu zestručňovat a vybírat. V následujících třech měsíčních tématech vám postupně podáme zprávu o tom, které knihy podle nás byly těmi nejdůležitějšími. Jsou to knihy, které by měly mít možnost oslovit co nejvíce čtenářů nejen v Česku, nýbrž i za jeho hranicemi. Jsou to knihy, které nám dělají radost. Začínáme beletrií, následovat bude dětská kniha a žánrová fikce.

Obsah

Petra Soukupová: Pod sněhem

Anna Bolavá: Do tmy

Chaim Cigan: Malý pan Talisman

David Zábranský: Martin Juhás čili Československo

Markéta Baňková: Maličkost; Romance z času genetiky

Iva Pekárková: Pečená zebra

Roman Ráž: Lázeňské naděje

Ludvík Němec: Odpustky pro příští noc

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu

Petra Soukupová

Pod sněhem

(Host, 373 stran)

Petra Soukupová je jednou z nejprodávanějších mladých autorek, která si navíc stabilně udržuje vysoký standard. Pod sněhem je zžíravé, ironické, srozumitelné, čtivé psaní o univerzálních tématech — o rodině a mezilidských vztazích. Soukupová šetří slova, váží je. Píše stručně až úsečně a její texty jsou snadno přenositelné do jakéhokoliv jazyka. Expozicí její nové knihy je zdánlivě běžná situace: Tři sestry nasedají jednoho dne do auta a vyrážejí k rodičům na oslavu otcových narozenin. Dcerky, mimino, pes, iPad, kocovina. Atmosféra už po několika kilometrech jízdy houstne, a to ještě žádná ze sester netuší, že další nepříjemnosti je čekají v domě rodičů… Knihy Petry Soukupové už vyšly v italštině, polštině, slovinštině, bulharštině, chorvatštině a bosenštině. Práva k její poslední knížce už koupilo polské nakladatelství Afera. Pod sněhem sice vyšlo ani ne před rokem, ale počet prodaných výtisků už přesáhl patnáct tisíc, přičemž její Zmizet dosáhlo na pětadvacet tisíc prodaných kopií. Pod sněhem podle nás nemine nominace na Magnesii Literu a Českou knihu.

Z recenzí

„[…] montáží mluveného a myšleného slova a také střídáním postav – každá ze sester je chvíli mluvčí – činí autorka z obyčejného příběhu napínavé čtení. Každá kolizní situace – dohadování, kdo kde sedí, zastávka na benzince, výměna kola – je nahlížena z více perspektiv.“

— Magdalena Čechlovská, iHned

Odkazy

Web: www.petra-soukupova.cz
Práva v zahraničí: www.dbagency.cz
Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

Ukázka ▼

David ukončí hovor, papa, vyleze z koupelny, má takovej ten provinilej pohled, aspoň kdyby si ho odpustil, když už jsem sráč, tak proč se za to stydět, teď ho Kristýna spíš nenávidí než miluje, škoda, že to netrvá dýl, než k ní přijde a pusu, koťátko moje, už teď se na tebe zase těším (i to, chápe Kristýna, je jen kec, přesto se uvnitř zatetelí radostí), ale to už on musí jít, oblékne si to triko, co ona sundala, svetr a bundu, obuje se a jde. Kristýna stojí v pokoji a poslouchá jeho vzdalující se kroky, teprve když v kabelce najde polovykouřenou krabičku odporných LMek (kouří jinak jenom marlbora, ale asi je v tom baru neměli) a zapálí si cigaretu, celé to na ni dolehne, to, jak je jí špatně, a to, jak žije špatně, na chvilku slzy v očích, cigaretu típnout v půlce, fuj, tohle bylo nechutný, kouřit hned ráno po tom včerejšku. Tak jde, začne napouštět vanu, mezitím si lehne a jen tak čumí, musíš se sebrat, jedeš k rodičům na oslavu, tam budeš muset předstírat, že je všechno bezva, z toho se nevymluvíš, i když by bylo nejlepší jen tak ležet celej den v posteli, dojít si pro čínu a koukat se na nějaký filmy. No ale ne, společenská událost, sladěný termíny nás všech, akorát dárek nemáš, protožes to nechala na poslední chvíli, teď něco koupíš cestou, takže budeš nejtrapnější, protože Olinka koupí něco super, drahýho, aby bylo vidět, jak na to má, a Blanka něco báječnýho, co bude zabalený, jako kdyby to balila do nějaký soutěže o nejlíp zabalenej dárek, a jejich děti nakreslej roztomilý obrázky a já zas nejhůř, ale to je jedno, protože mě má táta nejradši, takže co. A vezme si na sebe proužkovaný triko, námořnický, protože s tátou tyhle trika nosili, když byla malá, a tátu to potěší, protože takovýhle věci jsou důležitější než nějakej drahej přístroj.

Pípne telefon, píše David, už teď se mi stýská, koťátko!

No vida, ono to dopadne, teď si užít víkend, i když jako každej víkend sama, přece jenom je ten život fajn, ještě jsem mladá a život mám kromě Davida docela dobře zařízenej, mám kamarády a mám práci, co není hrozná, a hlavně mám opravdovou lásku, a to nemá každej.

S touhle novou energií vstane, dojde do koupelny, ale vanu nestihne, jen se osprchuje a půjde pro nějakej ten dárek. Ale zas když už je skoro napuštěná… no, tak krátkou.

Anna Bolavá

Do tmy

(Odeon, 232 stran)

To, co se podařilo Anně Bolavé, se stává skutečně málokdy: přišla se suverénním textem a málem jím opanovala českou literaturu. Do tmy je její prozaická prvotina, ale všichni se shodnou na tom, že nevykazuje běžné nedostatky prvních děl. O čem je Do tmy, odkud se bere ten temný název? Bolavá umí obratně využít jeden z osvědčených mainstreamových postupů: vezme samotáře, outsidera, vybaví ho nezvyklou zálibou (v případě Do tmy jde o sběr bylin), načež nevinný koníček přetaví ve funkční a hlubokou existenciální metaforu. Příběh osamělé a nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo, pod hladinou probublává drásavý neklid. Práva na překlad se už prodaly polskému nakladatelství Książkowe Klimaty. Do tmy jistě sklidí nominace v rámci mnoha cen, Českou knihu a Magnesii literu nevyjímaje.

Z recenzí

„Skoro to vypadá, že se v české próze blýská na lepší časy… Do tmy je próza pozoruhodně magická a silná.“

— Petr A. Bílek, Respekt

„Anně Bolavé se podařilo vystavět na půdorysu jednoho lidského osudu dramatický příběh, jenž mírou užité symboliky a přímočarostí své zápletky připomíná spíše pokus o moderní mýtus.“

— Petr Nagy, iLiteratura

Odkazy

Nakladatelství: www.odeon-knihy.cz

Ukázka ▼

Nadechnu se a ponořím se do houštin stromu. Každá větev ořešáku je už trochu poznamenaná. Buď mnou, nebo kočkou. Ty potvory jsou všude, kam se nedostanu já. Skáčou z větve na větev a vycházejí z nich zvláštní vřískavé zvuky. Občas zavrčí někde hodně blízko, ale sotva se otočím, jsou pryč. Málokdy je spatřím, a tak vůbec nejdou spočítat. Hrajou tu ve větvích podivnou hru, které nerozumím a která má daleko k nějakému milostnému kočičímu nahánění. Spíš jde o hromadnou přípravu na boj. Možná že nahánějí mě, ale tím se nebudu znepokojovat, jde mi teď jen o jedno: naplnit koš, udržet rovnováhu, nenechat se drápnout a dostat se dolů. A pak že já mám hlídat kočky! To ony ze mě nespustí oči a vypadá to, jako by spíš jim Marcela dala rozpis, jak si mě pohlídat. Nejhorší jsou ty černé. Nejsou vidět a určitě zaútočí zezadu. Bílé se zdají milé, jsou tlusté a ne tak hbité a nevydávají téměř žádné zvuky. Až na ty jejich krvavé oči. Nemůžu se do nich dívat. Hypnotizují mě a mohly by způsobit víc škod, než by člověk čekal. Nebudu se tam dívat, starám se jen o své. Lezu dolů s plným košíkem a beru si ten druhý. Kočičí nestvůry mi k tomu pějí šílené písně, až se mi začne motat hlava. Tohle je spiknutí. Ten řev se mi zabodává do hlavy a vyzývá tam tu léky tlumenou bolest. Chce se s ní spolčit. A ona to udělá. Vypluje na povrch a doširoka se rozvine jako obrovský cizokrajný květ. Jeden z těch, které se netrhají. Protože z něho není žádný užitek, jen zmar. Jenže já jsem pevně rozhodnutá, dodělám druhý koš, děj se co děj. A budu mít i dost sil vysypat to na půdu, mám tam stále pootevřený otvor a dovnitř proudí svěží průvan. Zvládnu to, jsem to přece já.

Chaim Cigan

Malý pan Talisman

(Torst, 160 stran)

Pod pseudonymem Chaim Cigan píše Karol Sidon, spisovatel a vrchní zemský rabín. Dnes už to víme. Když však pod tímto dvojznačným pseudonymem vydal první knížku (tehdy se jednalo o Altschulovu metodu, která svojí literární kvalitou působila jako zjevení), bezmála celé Česko žilo dobrodružným pátráním po autorovi… Zatímco zmíněná Altschulova metoda patří do rozsáhlé tetralogie, z níž zatím vyšly dva díly, námi vybraný Malý pan Talisman je rozsahem mnohem skromnější. Zároveň ale zůstává a na menší ploše o to víc vyniká vše, co činí Cigana jedním z nejlepších současných českých autorů: pohádka pro dospělé, nový mýtus, nadpřirozeno, pop kultura… Malý pan Talisman pomocí kouzelného modlitebního pláště a modlitebních řemínků dokáže létat a pomáhat tam, kde si lidé nemohou pomoci sami. Dozvíte se mnohé nejen o židovské víře a mystice, nýbrž i o tom, že dobré skutky nemusí vždy končit dobře a že na vše je lépe dívat se z více úhlů. Na Cigana jist čeká nominace v rámci udělení cen Magnesia Litera.

Z recenzí

„Také Židé mají svého superhrdinu, který jim v těžkých chvílích pomůže. A není to golem. Je to pan Talisman…“

— Pavel Mandys, Hospodářské noviny

„Na rozdíl od předválečného židovského folkloru, zachovaného díky mnoha znamenitým spisovatelům, je Malý pan Talisman nepopiratelně současný.“

— Marek Toman, MF Dnes

Odkazy

Web: www.karolsidon.com
Nakladatelství: www.torst.cz

Ukázka ▼

V anglickém městě Birminghamu žil krejčí jménem pan Talisman. Měl v prvním poschodí ve výstavném domě, který mu patřil, a to prosím přímo na hlavní ulici, i když ne v centru, krejčovskou dílnu a v přízemí obchod. Když někdo šil u Talismana, znamenalo to, že patří k lepším lidem.

Talismanovi měli jediného syna Augustina, ale jen v uniformě na zarámované fotografii, protože ho před mnoha lety sežral v Africe leopard. To byl možná důvod, proč pan Talisman tolik miloval děti, ačkoliv je paní Talismanová z téhož důvodu nemohla ani cítit. Starala se o obchod a do dílny zásadně nechodila, a když bylo zapotřebí vzít míru na šaty dívkám nad dvanáct let, dělala to jedna z krejčových.

Když se šilo na děti, vypravila se do krejčovství celá rodina. Podobalo se to výpravě k lékaři nebo k fotografovi. Tato výprava však byla mnohem příjemnější. Když pan Talisman bral dětem míru nebo jim zkoušel rozešité šaty, musily sice stát rovně jako u fotografa a nešít sebou, ale pak od něho dostaly za odměnu žvýkačku. Také se mu říkalo malý pan Talisman, poněvadž byl malé postavy jako velké miminko.

David Zábranský

Martin Juhás čili Československo

(Premedia, 570 stran)

Už jste někdy četli příběh o chlapečkovi, který si občas odskočí do velkého světa něco vyřídit už po čas svého pobytu v maminčině děloze? A kdyby navíc tím, co ještě nenarozený chlapeček venku vyřizuje, byly záležitosti přímo dějinné? … Zábranský napsal knížku, o které se loni mluvilo nejvíc, a sklízí za ni nadšené ohlasy. Rozsáhlý román organicky mísí mnoho typů vypravěčství; vybaví se nám Sterne, Rabelais, ale i Márquez a s ním celý magický realismus Latinské Ameriky. Místem děje však není Macondo, nýbrž jihočeské Strakonice. Vznik Československa, světová hospodářská krize, rozpad Československa, druhá světová válka, vyhnání Němců, v řadě další Československo, to vše sledujeme z perspektivy malých maloměstských hrdinů. Avšak nenechme se plést: lokální reálie a události slouží coby podklad k univerzálně srozumitelné komice. „Nečtete zprávu o tom, co a jak bylo. Sledujete vypravěče-iluzionistu, který zkouší poslepovat z jednotlivých postav, míst a událostí sugestivní celek, který čtenáře vtáhne do panoptika, aniž by měl potřebu řešit, že jeden prvek je ze světa skutečného, jiný byl odvozen z příběhů mytických a další je čiře fantazmagorický,“ píše Petr A. Bílek v Respektu. Zábranský už jednu Literu vlastní a v případě Juháse jistě lze očekávat nominaci.

Z recenzí

„Zábranského nový, tlustý a hravý román je ovšem dílem výjimečným a pozoruhodným – i pokud na něj hledíme z obzoru české literatury posledních dvaceti let… Sledujeme vypravěče-aristokrata, který si může dovolit vyprávět s rozmachem a jednotlivé prvky příběhu stavět jako figurky na šachovnici.“

— Petr A. Bílek, Respekt

„Martin Juhás čili Československo je velký román. Nebojím se říci, že se stane výrazným vývojovým mezníkem historické literatury.“

— Marek Dobrý, Lógr magazín

Odkazy

Email: zabranskydavid@gmail.com
Nakladatelství: premedia.sk

Ukázka ▼

Architekta Reitmajera jen několik dní poté, kdy se seznámil s láskou svého života, potkala ohromná smůla: jednoho letního podvečera léta páně 1921 mu na trávníku u štěkeňského jezu rozkopali varlata. Za čin byla odpovědná skupina koketních, břichatých, od krve, zvratků a zmrzliny umatlaných drobných komunistů, závistivých „le petite comuniste“. Byl to „coitus interruptus radicalis“. (Coitus interruptus přitom byl Juditinou podmínkou sine qua non, pokud vůbec měla s Reitmajerem spát; podmínkou sine qua non copulare, můžeme snad říct, takže pokud by k přerušení došlo jinak, méně bolestně… A tak dál.) Komunisté pana architekta kopli nejdříve do hlavy, poté mezi nohy.

Ve strakonické nemocnici, kam se Reitmajer s Juditou dostali na valníku ochotného pivovarského vozky vracejícího se z rozvozu piva po okolních vesnicích, lékaři Reitmajerovi po vyšetření oznámili, že už nikdy nebude moci mít děti. Pokud ale šlo o funkci topořivou, ta by měla být zachována beze změny.

Judita Reitmajera v nemocnici ani jednou nenavštívila, architektův zájem ale nepolevoval, a sotva ho lékaři propustili do domácího ošetřování, znovu usiloval o Juditinu lásku. Do schránky domku v Baarově ulici vhodil bláznivý lístek, v němž ji bez sebeúcty informoval o své nové indispozici či spíše dispozici. „Indispozice či dispozice? Jak se to vezme!“ psal Reitmajer doslova. „Pro tebe by to jednoznačně mělo být výhodou. Nikdy nebudu moci, nebo muset, jak se to vezme, mít děti, Judito!“

Co k tomu Judita měla říct? „Ten pán je šílenec, mufíčku,“ vysvětlila krásná žena svému psovi, načež hodila Reitmajerův lístek do koše.

V listopadu si Reitmajer jednoho dopoledne poprvé troufl přes branku Juditiny zahrádky. Judita kvapem otevřela okno a křikla do zahrady: „Šílenče! Šílenče! Impotente! Impotente!“

Markéta Baňková

Maličkost; Romance z času genetiky

(Argo, 256 stran)

Markéta Baňková má v české literatuře specifickou pozici: představuje kosmopolitní typ, kultivovanou autorku západního střihu. Krom psaní se zabývá i audiovizuálním uměním (je absolventkou Akademie výtvarných umění, obor grafika a nová média) a její práce jsou právem oceňovány: Straka v říši entropie obdržela v roce 2011 Magnesii Literu a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého; nejen kvůli tomu se dočkala polského překladu. A Maličkost? Ve své nové knize autorka opět spojuje beletristický text s vědeckými motivy, které knihu ilustrují a dotvářejí. Tentokrát je jejím tématem biologie. Pod maskou černé komedie se skrývá zkoumání lidské identity, problému, který přinesla dnešní doba nových objevů především v genetice, a s tím související otázky svobodné vůle. Jsme nástrojem vlastních genů? Ovlivňují naše myšlení paraziti? Nebo snad nejvíc vliv společnosti, ve které vyrůstáme? Hlavní hrdina Tomáš je student genetiky vychovaný adoptivními rodiči, pátrající pro vlastních kořenech. Věda formuje jeho pohled na svět, ale tato optika může pokřivovat jeho mezilidské, obzvlášť milostné vztahy… Čekáme přinejmenším nominaci v rámci České knihy.

Z recenzí

„V roce 2010 slavila internetová umělkyně úspěch se Strakou v říši entropie – knihou bajek inspirovaných fyzikálními zákony. Podobný postup volí i v novince, černé komedii, za níž se skrývá genetika a zkoumání lidské identity. Pro mládež i dospělé.“

— Tip časopisu Respekt

Odkazy

Web: www.bankova.cz
Nakladatelství: www.argo.cz

Ukázka ▼

TEĎ

Když mi bylo asi deset, začali mne nechávat večer samotného. Dali mi pusu na dobrou noc a odešli někam na návštěvu. Ležel jsem v posteli a díval se do tmy. Police s krabicemi, kufr na skříni a župan na věšáku se v šeru zdály větší. Tiše vyčkávající. Ale nebál jsem se. Čekal jsem, dokud nezaklapla zahradní branka a hlasy z ulice nezeslábly. Ze sousedních zahrad utichal štěkot doprovázející kroky rodičů. Sedl jsem si. Poslouchal jsem tikající budík, hukot krve v hlavě a cítil, jak vteřiny ubíhají k okamžiku, kdy se rodiče vrátí domů.

Těšil jsem se, ale přesto jsem chtěl tu chvíli zadržet. Ne že by byla důležitější než jiné. Ale měl jsem ji jen pro sebe. A tak jsem si ji snažil co nejdetailněji vrýt do paměti. Dnes tam – trochu rozostřená – pořád je: dětská postel v tmavém pokoji, za jehož oknem občas projede auto a promítne na skříň ubíhající světelné pruhy. Zjeví se, zvětší, na chvíli strnou, se zrychlením zajedou šikmo do stěn a místnost se zase ponoří do tmy. Venku se ozve osamělý štěkot, přidá se k němu další z jižní části vesnice, pak se rozštěkají z východu, ze severu… psi jeden přes druhého hlasitě vyznačují hranice vesnického teritoria. A já si umiňuji: „Musím si tuhle chvíli pamatovat celý život.“

Čas. Myslím na něj, ale ne jako ostatní, kteří si jen stěžují na jeho nedostatek. Fascinuje mne. Prsty prohrábnu šero, jako by šlo zachytit přítomnost mizící do minulosti. Dodnes to zkouším prostřednictvím paměti nebo si na pomoc beru foťák. Ať se však snažím sebevíc, TEĎ je v příští vteřině pryč.

TEĎ dnešního sobotního rána bych ovšem raději oželel. Podlaha se pohupuje a v poloslepém zrcadle oprýskané koupelnové skříňky vidím známý, poněkud znavený obličej. Odšoural jsem se z koupelny zpátky do pokoje. V sousední posteli trčí z peřin ponožky; jejich díry s obnaženými prsty bývaly oblíbeným terčem mých vtipů, teď však jsem zjitřeně vnímal jejich zápach. Tři holé prsty Smraďocha, studenta matfyzu, čnící z děr jak pomník našeho ukoptěného soužití.

Tři roky ve společném pokoji na koleji. Ještě že bývá často pryč. Rezignovaně jsem se nadechl. Řeči vyzývající k udržování hygieny jsem už vzdal. Dámské návštěvy, v jejichž příchod jsme nepřestávali doufat, by si mohly myslet, že snad už nežije a začíná tlít, zvlášť když tak často polehával v posteli. Ne, teď si nepředstavovat, o co víc by pak páchl, kdyby…

Lehl jsem si. Pod zavřenými víčky se rozletěl vodopád obrazů:

Bledý dívčí krk mihotavě ozářený pouličními světly. Zmalovaná Žába líčící detaily milostného trojúhelníku. Těžkopádné pohyby opilého Martina.

Propletenec dívčích nohou na sedačce.

Hluboké dunění baru.

„Tak z mejdánku!“

Smraďoch si na posteli sedl a nasadil si brýle.

„Pochlub se!“

Iva Pekárková

Pečená zebra

(Mladá fronta, 272 stran)

Stejně jako v případě Markéty Baňkové, i u Pekárkové lze mluvit o specifické pozici. Studovala v Česku mikrobiologii, ale krátce před jejím dokončením emigrovala. To se psal rok 1983. Zakotvila v Americe, kde vystřídala několik zaměstnání, včetně barmanky, sociální pracovnice a taxikářky v New Yorku. V roce 1997 se pak vrátila do Prahy, načež v roce 2005 odešla do Londýna… V čem je specifikum? Inu, česká literatura neoplývá texty o multikulturních tématech, které by byly psané na základě zevrubné zkušenosti. Fantazie a sny, ano, s těmi se v české literatuře setkáte, ale prožitek často chybí… Na Pečené zebře oceňujeme především vhled a profesní zručnost; Pekárkové jde o smysl a o sdělení. Píše lehkou rukou, stručně, vtipně, s nadhledem. Mimo jiné i proto její knihy vyšly i v angličtině a němčině… Co dnešní holky vidí na černoších a proč jim některé tolik nadbíhají? A jak vůbec funguje soužití s Afričany? Přečíst si Pečenou zebru, to je tak trochu jako cestovat po Africe s vynikajícím průvodcem. Pečená zebra by si pro svoji výjimečnost zasloužila nominaci přinejmenším na Českou knihu.

Z recenzí

„Jako by Pekárková psala přímo tělem, vlastními smysly, pudově. Její rukopis je plnokrevný, mohutný. Není tu sice daleko pro vulgarismus nebo otevřené sexuální scény, ale jedno i druhé do textu skvěle padne.“

— Radim Kopáč, iDnes

Odkazy

Práva v zahraničí: www.praglit.de
Nakladatelství: www.mf.cz

Ukázka ▼

Veroničino první dítě se pořád chechtalo. Jezdila s kočárkem po ulicích, po parku, namáhavě páčila kočárek do tramvaje (vždycky doufala, že se na refýži nenajde nějaký dobrák s oběma rukama levýma, který kočárek popadne, div malého nevyklopí, a bude trvat na tom, že jí „pomůže nastoupit“, což bude dělat tak dlouho, dokud tramvaj s podrážděným cinknutím neodjede) — a z kočárku se ozýval hlasitý barytonový smích. Veroničino první dítě bylo jak chechtací pytlík. Neznámí lidé — chodci na ulicích, babičky v parku, pasažéři v tramvaji — se za tím zvukem otáčeli, po pár nerozhodných okamžicích pochopili a usmáli se na ně na oba, někteří se dokonce rozesmáli na celé kolo po vzoru Veroničina dítěte. To už muselo být, aby se na ně dva někdo zle podíval. (Teda aspoň pokud Veroničino dítě neviděli.)

Veroničino dítě se chechtalo, když si ho přikládala k prsu, a zalykalo se smíchy v dešti mléčných bublinek, když ho nechala odříhnout na rameni a pak ho kladla do kolébky, teda do proutěného košíku pro psa s designem tlapek na polstrování, protože ten byl lacinější než kolébka a Veronika byla od mládí zvyklá kupovat vždycky to lacinější.

Veroničino dítě se chechtalo, když zvedalo v kolébce hlavu, a chechtalo se, když se učilo první krůčky a znenadání si sedlo na zadek. Veronika si nemohla pomoct: chechtala se s ním. Chechtala se, když jí ublinklo na rameno po krmení, chechtala se, když ho obracela v kolíbce se vzorkem psích tlapek, a později se chechtala, když ho sbírala z prachu a foukala mu na kolínka. Po celé Ikennovo rané dětství se Veronika chechtala. Tohle bylo skvělé, prostě skvělé.

Ostatní věci už tak skvělé nebyly.

Roman Ráž

Lázeňské naděje

(Akropolis, 432 stran)

Lázeňské naděje v našem výběru zastupují tradičnější proud české literatury. Roman Ráž je autorem starší generace (nar. 1935), který má bohaté zkušenosti nejen coby prozaik, ale i jako rozhlasový, televizní a filmový scénárista. Jeho knihy vyšly v polštině, němčině či rumunštině. Píše funkčním, ozkoušeným stylem, dodržuje tradiční formy. Vypráví… Lázeňské naděje jsou druhý díl rozsáhlé románové fresky, věnující se osudům jedné rodiny v moravských lázních Slaňanech v průběhu dvacátého století. Sledujeme dramatické osudy na pozadí druhé světové války, až do vítězství KSČ ve volbách roku 1946. První díl trilogie s názvem Lázeňské dobrodružství (Ráž se v něm zabýval první světovou válkou a následnými třemi léty bojů levice s pravicí o charakter nového československého státu) byl nominovaný na Cenu Josefa Škvoreckého a my nepochybujeme o tom, že i Lázeňským nadějím se dostane zasloužené pozornosti – ať už v rámci Magnesie Litery, či České knihy.

Z recenzí

„[Ráž] vyvrací pohodlné dělení na vrahy a oběti, zadruhé odmítá kolektivní vinu. Tak třeba Rolf z oddílu Hitlerjugend, který se nakvartýruje koncem války do jednoho slaňanského hotýlku: kvůli Hitlerovi přišel o celou rodinu a v jeho gentlemanském chování má jasně navrch spontánní láska k vnučce Marie Klánské nad povinnou oddaností Vůdci. Když shodí uniformu a jde se koupat, najednou není vůbec jasné, k jaké straně patří…“

— Radim Kopáč, UNI

Odkazy

Práva v zahraničí: www.praglit.de
Nakladatelství: akropolis.info

Ukázka ▼

Už večer budou všechny noviny na prvních stranách popisovat triumfální cestu Carola II. pražskými ulicemi a nikdo si nevšimne, že já kvůli té slávě zmeškám vlak.

Horečně přemýšlím, co udělám.

Ke Kateřině se nevrátím. Vyvolala bych tím jen zmatek. Člověk se nemá loučit dvakrát. Zjistím si další spoj a posadím se do Fantovy kavárny. Co na tom, že tam strávím hodiny?

Měla bych taky poslat Tomíkovi telegram o svém pozdějším příjezdu. Možná mu jej doručí, možná ne, nejspíš ho nezastihnou doma. Kdoví, kde bude, až skončí práci v obchodě? Nepředpokládám, že se vracívá domů, když jsem pryč, natož, že tam zůstává u svých modelů letadel nebo u klavíru. Jistě využívá naplno mé nepřítomnosti a dopřává si volno podle chuti.

Jenže, jaká je ta jeho chuť? Co všechno může provádět?

Podobné otázky mě zaskočily už několikrát. Byla za nimi starost o jeho bezpečí? Ne, ve Slaňanech mu jistě žádné nebezpečí nehrozí. Co vlastně dělá ve svém volném čase? Tak často přece u Balcarů nemůže být!

„Říkají o něm, že je to poslední evropský gentleman,“ uculuje se šofér.

Vytrhne mě ze zamyšlení.

„Kdo?“

„No ten rumunský král! Nebo že by to říkali o tom jeho synovi? Tuhle jsem četl, že proměnil Bukurešť v Paříž východu. Udělal tam jakési bulváry. Ty by nám teď bodly. Praha je pořád provinční město. To Vídeň…!“

Neposlouchám ho. Vím, co je Vídeň. Ale nevím, co dělá Tomík ve Slaňanech.

Pak se auto přece jen rozjede. Blížíme se k muzeu. Chodníky jsou ještě víc přeplněny, mačkají se na nich davy, v otevřených oknech domů je hlava na hlavě. Popojedeme blíž.

„Pojďte, madame, dál nemůžeme, musíme počkat, až přejede.“

Šofér už je venku, otevírá mi dvířka vozu.

Nejdřív vystupuju pomalu, pak se pohnu rychleji, i na mě dolehne vzrušení, zahluší mě výkřiky, volání, jásot, vytahuju se na špičky, abych něco viděla přes klubko mávajících, a zahlédnu ho!

Je celý v bílém, vypadá úžasně, na prsou se mu blýskají řády a vyznamenání, zdá se mi, že sleduju nějakého populárního herce, projíždí náměstím v otevřeném autě, kyne nám vztyčenou paží…

Prostě král!

Pak jeho automobil zmizí a my se spěšně vracíme k taxíku. Šofér rozjede vůz, troubí, prodírá se ulicí zvolna vpřed, dva policisté v bílých rukavicích zastavují chodce, aby mohl projet, ano, taxi má vždycky přednost, vysvětlil mi kterýsi z taxikářů, je tu přece proto, aby dopravilo lidi včas, kam potřebují.

Další policista nás doslova popohání vpřed, vypadá to, že bych snad ještě mohla stihnout svůj vlak…

„To víte, madame, malá ale naše je ta dohoda, nakonec si ji musíme vážit a hýčkat, i když Jugoslávie a Rumunsko nejsou zrovna moc slavní partneři, ty by Hitler se svým wehrmachtem smetl einz zwei, ale vždycky je lepší něco než nic, víte, že nám ten Carol nabízí milion vojáků?“

„K čemu?“ zeptám se nesoustředěně, dívám se na velké hodiny na věži Wilsonova nádraží, když si pospíším, odjedu včas!

„No, na naši obranu, kdyby chtěl Hitler rozšiřovat ten svůj Lebensraum zrovna o Československo!“

„Ach tak,“ řeknu, „kolik jsem vám dlužná?“

Ludvík Němec

Odpustky pro příští noc

(Druhé město, 208 stran)

Ludvík Němec je v našem výběru druhým zástupcem starší generace a tradičnějšího obsahu i formy. Jeho psaní se vyznačuje kultivovaným, vybroušeným stylem. Povídky z Odpustků jsou vážné a niterné, středem zájmu jsou muž a žena: Když se potkají, kolik lidí se vlastně potká? Kolik bytostí je s námi ve chvílích nejintimnějších, a musí to vždy být bytosti živé a lidské? … Hrdinové Němcových příběhů hledají odpovědi v hraničním pásmu mezi světy skutečnými a jen tušenými. Hledají nějakou formu milosti, ať už je kýženými odpustky nová láska, nový život, nebo alespoň pochopení toho dosavadního… „Povídky se často točí kolem vztahů, sexu, milostných zrad. Hned v první z nich se během vánočního času vrací zemřelá milenka zestárlého hrdiny, aby mu pomohla rozpomenout se, že události konce jejich vztahu nebyly tak jednoznačné, jak se sám po tolik let přesvědčoval. Motiv nespolehlivosti paměti je skvělý,“ píše Klára Kolářová v Právu. – Za sbírku povídek Láska na cizím hrobě byl Němec v roce 2014 nominován na cenu Magnesia Litera. Pokud jde o aktuální Odpustky, ty už mají nominaci na Škvoreckého cenu; můžeme čekat, že se dočkají i nominací v rámci dalších důležitých cen.

Z recenzí

„Ludvík Němec patří k výrazným, stylisticky nezaměnitelným autorům. Jeho předností je jazyková suverenita, obraznost, silně vyvinutá potřeba fabulace, ale i jeho neochota k doslovnosti. Povídkový soubor Odpustky pro příští noc obsahuje texty, jež v sobě kombinují hravost postmoderny s hloubkou sdělení.“

— Kryštof Špidla, Host

„[…] nový soubor čtyř rozsáhlých povídek nabízí suverénně odvyprávěné příběhy nadité řadou nápadů i vypravěčského hračičkářství, při jejichž četbě ožívají časy, kdy se psalo „ručně“, pomalu a pečlivě – a nevrhaly se příběhy na papír z jedné vody načisto.“

— Petr A. Bílek, Respekt

Odkazy

Nakladatelství: druhemesto.cz

Ukázka ▼

„No konečně! To mě poser! Ko-neč-ně!“ křičel ten blázen a usmíval se na Hanu tak zeširoka a zářivě, až by někdo méně zkušený než ona čtení přerušil. Ale Hana byla u mikrofonu profesionálka, byť nejen proto si ji na toto veřejné čtení z Bible pozvali, nejen proto ji přesvědčili. Ale jaképak vlastně veřejné čtení, když se žádná veřejnost nedostavila. Studená fronta proměnila Velikonoční pondělí téměř ve Štědrý den, ještě před chvílí poletovaly vzduchem místo andělského peří sně­hové vločky a každý kromě jejich shromáždění by už ce­lou tu akci vzdal. Přijdětež ke mně všichni, kdož tápete. Nepřišel skoro nikdo. Dva tři náhodní chodci, kteří se jen na chvíli zastavili před stánkem, než vítr zadul do plachet jejich deštníků a odnesl je do bezpečných a tep­lých přístavů hospod a domovů. Pár žebráků, kteří místo almužny dostali letáčky s evangeliem svatého Lukáše. (Zmateně děkovali, než se utekli zahřát na své větráky.) Dvě pestrobarevné mladičké Romky, které přilákaly upravené mariánské písně, jež za vlastního doprovodu dvou kytar zpívalo manželské duo Společný hlas ze stejné kongregace; jedna z buclatých cikánek zkoušela na tu hudbu tančit, což se Haně líbilo, nicméně páter Broda ty dívky od biblického stánku odehnal.

A o totéž se Broda pokusil i s oním neznámým mužem, který tiskl hlavu k reproduktoru a usmíval se tak zasněně, jako by se z něj linula rajská hudba. Je opilý? Zfetovaný? Chce použít jako substituční drogu to naše opium? Ovšem když mu Broda cosi zblízka řekl do ucha — do toho, jež nebylo přitisknuto k reproduktoru — ten muž křikl na celý parčík:

„Jsem skoro hluchej, otče! Takhle tu krásu konečně slyším! A hlavně ji taky vidím!“

Na tohle ovšem kněze v semináři nevycvičili, a tak se radši stáhl zpět pod plastový stan, jenž chránil dalších pět členů misie před nepřízní počasí. Před křikem — před řevem — toho muže u reproduktorů by je však mohl ochránit snad jen jejich Pán. Zjevně to prozatím neměl v úmyslu. Ten blázen zíral přímo na Hanu, očima zele­nýma a zářícíma jako skla vitráží v oknech nedalekého kostela svatého Tomáše, a znovu překřičel reproduktory:

„Proboha, dárečku, vždyť už tě hledám takovejch roků!“

Kdyby měl na mysli poselství Boží, dávalo by to smysl. Snad. Ale mě? A protože Hana toho muže ne­zná, dál hledá jistotu ve slovech, jež by znát měla. Jež znát musí.

„Samařská žena mu odpoví: Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít? On jí však odpověděl: Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti to říká, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

Ale ten chlap u reproduktoru si troufá překřičet dokonce i slovo Boží. Takovým dnes patří svět. Teď už se na Hanu dokonce nepokrytě usmívá a huláká, jako by mu patřila i ona:

„Jsi nejdůležitější ženská mýho života!“

Tohle město je plné šílenců.

„Konečně jsem tě zase našel!“

Matěj Hořava

Pálenka. Prózy z Banátu

(Host, 124 stran)

Pálenka sice vyšla koncem roku 2014, ale vzhledem k tomu, jakého ohlasu se Hořavovu debutu dostalo, si nepochybně zaslouží místo i v našem aktuálním výběru. Už teď je jisté, že Pálenka vyjde v Polsku (Książkowe Klimaty) a Bulharsku (ERGO), další překlady ji jistě čekají. Ale o čem to zjevení je? Co napsal ten letos šestatřicetiletý wunderkind? Podtitul Pálenky zní Prózy z Banátu, což je na jedné straně nápověda, na druhé straně nás ale tento podtitul nesmí mást: v případě Pálenky nejde o únik k exotice či k nostalgii, nýbrž o přirozenou směs současného s minulým, tuzemského se zahraničním. „Matěj Hořava ukazuje, že střední Evropu jde ještě, řečeno reklamním sloganem, žít naplno,“ vystihuje ve zkratce Ondřej Horák v Hospodářských novinách… Text nás zavádí do odlehlých hor nad Dunajem a do vesniček, v nichž už téměř dvě století žijí v rumunském Banátu čeští krajané. Do jedné z těchto vesnic přijíždí mladý učitel z Moravy; přijíždí, aby zapomněl, ale každodenní realitu venkovského života a nesmělé pokusy začlenit se do uzavřené komunity mu postupně čím dál tím více zastiňují neodbytné vzpomínky. V odloučenosti a samotě jako by náhle každá maličkost upomínala na dětství, trpká léta strávená v gymnastické tělocvičně, ztracené ženy, cesty, útěky… Čas se zastavuje jen zdánlivě. Vybízíme vás: Chtějte Hořavu!

Z recenzí

„Pálenka je skutečným zjevením […] texty Pálenky [se] svou krásou vymykají současnému trendu, kdy se romány často snaží být prozaickou obdobou televizních seriálů. Matěj Hořava je básníkem prózy, jenž ukazuje, co dokáže pouze literatura, aniž by byl literátský.“

— Ondřej Horák, Hospodářské noviny

„…takový debut, jako je novela Matěje Hořavy (35) Pálenka, česká literatura nezažila už řadu let. Nádherně hutný, vycizelovaný text, v němž každé slovo bylo umísťováno jak kámen ve staré venkovské zídce, připomene prózy Čepovy, Durychovy či Vaculíkovy. Rytmus, který vytváří kladení jednotlivých slov, ale i celých “deníkových” zápisků, se vryje do krve a působí návykově.“

— Petr A. Bílek, Respekt

Ocenění

• 2015 Cena Česká kniha
• 2015 Magnesia Litera – Objev roku

Odkazy

Práva v zahraničí: www.dbagency.cz
Nakladatelství: nakladatelstvi.hostbrno.cz

Ukázka ▼

Kráčím hořícími stráněmi. Opojná vůně spálené trávy, spálených květin, opojná vůně popela a dýmu. Rudé jazyky plamenů šlehají vlevo i vpravo; chvějí se na horizontu i za mými zády. Nahoře nad dýmem třepe křídly luňák (nevím, co je to za dravce; ale zde v banátských stráních mají Češi pro dravce jediné jméno: luňák; a já jsem to slovo pojal do svého jazyka; vznítilo se ve mně to překrásné slovo: jiskřičku z dávné, zapomenuté Čelakovského básně rozfoukal v plameny zdejší jazyk; vlastně tak starý jako ten Čelakovského)… Nad dýmem třepe křídly luňák a v průrvách mezi hrby kouřem problikávají jiskřičky dunajské hladiny…

Když jsem poprvé narazil na podpálené stráně, byl jsem zaskočený, ba znechucený; zdálo se mi to barbarské, tvrdé: ten oceán plamenů valící se po hřbetech strání; lidmi úmyslně rozdělaný, ale naprosto neovladatelný… Postupně mě ty zapálené pláně začaly opájet (mám v kapse pravda i placatku pálenky; ale — přestože si občas skutečně loknu — to opojení pramení z ohně suchého, tvrdého, rudého); to barbarství, ta chuť popela (ne vůně, jdete-li zapálenými stráněmi, dým a popel vám vniknou až do úst, je to chuť popela, chuť dýmu, ne už pouhá vůně: ach Bože, kéž bych byl někdy schopen popsat právě tu nepatrnou hranici, kdy se vůně prolomí v chuť), ten žár, to beznadějné zatracení stébel, květin, nebohého hmyzu… Posedla mě ta dětská opilost: jako dítě jsem přece házel do ohně hrsti suché trávy, pálil jsem květy orobinců (když jsme si hráli, že kouříme doutníky), do popela jsem zahrabával brambory a nejradši jedl ta spálená, dočista zuhelnatělá místa… Zde se posedlost ohněm vrátila; ne nějaká chorobná, žhářská; ale ta dětská, lidská… Bez ohně zde nelze přežít… V zimě jsem den co den rozdělával a udržoval oheň jako největší poklad; naučil jsem se místní praktiky rozdělávání ohně: i ty mi zpočátku přišly barbarské; ale teď: oheň v kamnech rozdělávám buď odraným středem kukuřičného klasu namočeným do nafty, nebo odřezkem z gumové duše… I jiné — pro lidi z měst hrůzné — slavnosti ohně jsem si oblíbil: o čarodějnicích se do jam nahází spousty pneumatik a černý dým se vznáší nad kopci; rozjívené babky v krojích z devatenáctého století škemrají po dětech polovystříkané spreje a házejí je do plamenů: třesk, třesk, prásk, prásk. Jozifku, Lojziku, dejte mi eště jeden špraj, prosí bezzubými rozesmátými ústy bába, v očích plameny, dětské plameny…