„Aktivovat svou sopku“

Bruno Solařík hovoří s básnířkou a kreslířkou Kateřinou Piňosovou, která v současnosti pobývá v Mexiku.

Rozhovory

Kateřina Piňosová

Kateřina Piňosová

Jsi především autorkou velkoformátových kreseb a trojrozměrných objektů. Chápeš své texty jako součást, nebo komentář svých výtvarných děl? Anebo jako svébytný výraz, žijící vlastním životem?

Každé má svoje, každé portrétuje jiný prožitek. Básně jsou pro mě samy o sobě prožitkem, který mi přichází, „kdy se mu zlíbí“ – je to stav, který nemohu vyvolat a který mě sám posedne. Dále píšu kompilace příběhů, které buď náhodně zaznamenám, anebo jsou výsledkem mého průzkumu různých encyklopedií a knih, týkajících se určitých stromů, keřů, zvířat, krajin a fenoménů. Tyto texty začaly vznikat jako doplněk k tomu, čemu říkám Vnitřní cestopis. Vznikly v době, kdy jsem začala přímo portrétovat stromy a keře.

Jak text vnímáš? Jako prostředek komunikace, nebo spíš jako intimní sdělení, které až následně uznáš za vzkaz jiným?

Veškerá tvorba je pro mě „nutností“, to znamená, že je nezbytnou součástí mého mikrokosmu. Reflektuji svůj vhled do světa, své intimní prožitky, svou existenci. Na prvním místě stojí zrcadlo, které stavím proti sobě. Zjistila jsem ale, že v posledních letech texty Vnitřního cestopisu předpokládají komunikaci už ve své první fázi zrcadla, chtějí se dělit o vzkazy, které obsahují. Některé básně jsou na tom podobně.

Jak píšeš? Víc sama přemýšlíš, nebo je to spíš zachycování vzkazů „odjinud“?

V textech, které jsou deníkovými záznamy, se objevují pasáže promyšlené, poněvadž vycházejí ze zajímavých příběhů, které jsem se někde dozvěděla, nebo se o nich dočetla. Ostatní záznamy plynou svou vlastní metodou, jako by se navlékaly korále.

V básních je to jinak. Přijde popud, který ani není závislý na tom, jestli zrovna prožívám nebo pozoruji něco výjimečného. U kreseb je to často jakési gesto, vjem, který rozjede ostatní. V básních bych tento popud přirovnala k hlasu či mumlání či slovu, které slyším uvnitř. Někdy je to jakési emoční „nakopnutí“, co báseň rozjede. Většinou ji musím napsat v jednom kuse.

Někdy ovšem po přečtení čekám, až se řádky vylepší. Spokojená jsem ve chvíli, kdy cítím, že celek je silný a stálo tedy za to jej uvést v život.

U kreseb je ten proces podobný. Někdy musím několik dní čekat, až se kresbě uráčí odhalit životní sílu. Jistěže to neplatí na každou věc, kterou vytvořím, ale mám dojem, že v mém osobním prostoru existuje jakási samocenzura, která brání „okrašlování“ mých výtvorů.

Ano, je to, jako bych byla napojená na „něco“, co je pravdivější než mé vědomí.

Jak na tvou tvorbu působí prostředí – jednak Evropa a jednak Mexiko, kde teď žiješ?

Změna prostředí bezpochyby stimuluje pozornost a průhled do skutečnosti. Moje první cesta do Mexika v roce 2005 byla takovou exotickou lázní. Ta mě obohatila a nechala mě proplouvat nitrem nepoznané krajiny, o které jsem neměla tušení. Při třetí cestě jsem pak byla ohromena naopak tím, jak je mi už krajina důvěrně známá. Pořád se mi ale nechce říct – druhý domov.

Tvorba vzniká v Evropě i v Mexiku úplně stejně. Navíc jsem vlastně nikdy nebyla mexickými objevy šokována, poněvadž v tvorbě zažívám to, čemu říkám „univerzální geometrie“, to jest prožívám krajiny, ve kterých jsem fyzicky nikdy nebyla. Je to jakési napojení na neviditelné velekořeny nebo nitě, které prorůstají světem. Tudíž mám otevřenější přístup k novým místům. Také bych si dovolila říct, že jim víc rozumím. Často si připadám jako velbloud, který nosí zkušenosti (fyzické i ty mimotělní) v hrbu – a když přijde čas, začnou chtít ty zkušenosti být prozkoumány a nějak zaznamenány nebo pospojovány se zkušenostmi jinými, na první pohled nesourodými. Všechno ale jaksi dává smysl, a ten se nedá uchopit logicky.

Kde, v čem pro svou tvůrčí zkušenost nacházíš spřízněné protějšky?

V surrealismu, tak jak jej vnímám v jeho hlubinném průzkumu světa. V jeho snaze odstraňovat těžké nánosy, které člověku brání vidět a vnímat skutečnost. V jeho snaze zbystřit smysly natolik, aby se člověk mohl skutečnosti dotknout a objevoval v ní zázračno. Zázračno, jež nenese povahu duality (dobré – špatné), ale energii, která svým jiskřivým spojováním věcí a souvislostí přesahuje rozumové vnímání světa.

Aniž by to ostatně bylo nutné jako surrealismus definovat, je takové obsazení skutečnosti přítomno v tvorbě jedinců, kteří skutečnost buď kolem sebe nebo v sobě prožívají neobalenou, anebo v tvorbě či ústní tradici některých národů.

Spřízněnost také nacházím v mytologii, kde se děje způsob myšlení, které nezapadá do kolonek analogie, asociace, interpretace atd.: všechny přesahuje, je iracionální v tom nejlepším smyslu slova.

Jak chápeš dosah komunikace tvorbou? Máš potřebu svou tvorbou „měnit svět“, nebo třeba jen oslovit své blízké?

Ti, s nimiž má tvorba navázala komunikaci, můžou být obohaceni o takový průhled do skutečnosti, ke kterému mám klíč jen já. Každý, kdo takový klíč má, ví, že ten jeho je naprosto jedinečný.

Tvorba může sloužit jako potvrzení toho, že skutečnost sama ohromuje svou mnohotvárností, a také toho, že aby člověk pořádně otevřel oči, musí něco napřed otevřít ve svém nitru, jako kdyby aktivoval svou sopku. Přiznávám, že takové obohacování je pro mě veledůležité. Ať už jsem já tím obohacovatelem, nebo někdo obohacuje mě. Protože jde o dost silnou moc, cítím, že vysíláním vzkazu mohu ovlivnit okolí…

Tvorba jako magie?

Pokud oloupám samotný termín a zbude mi podstata činu samotného, potom bych mohla říci, že tvorba JE magie. Stvoření bytostí, jevů, myšlenek. „Stvoření světa“. Jenže nejzajímavější na tom je, že ty věci už existují. Já – nebo někdo jiný – jsem tu jen od toho, abych je portrétovala a ukazovala ostatním. Jako by všechno, co člověk pozná, muselo projít tělem. Takže já nějak sloužím jako to tělo – sobě i ostatním, abych ukázala, co je všude kolem nás.

Jakou literaturu nejraději čteš?

Poslední dobou se moc ráda prokousávám Řeckými mýty Roberta Gravese a vracím se k jeho Bílé bohyni. Vždy se vracím k Meyrinkovi a Ladislavu Klímovi, kteří jsou mou srdeční záležitostí. Čtu legendy, mýty a povídky ze všech koutů světa. Mám ráda „mýtoetnografii“ D. Ž. Bora, „cestopisy“ Václava Cílka a také specifickou krajinu amerického Jihu, objevující se v knihách jako Blood Meridian Cormaca McCarthyho. Poezie pro mě nemá tu tradiční podobu. Chápu ji v různých projevech, v obrazech, v próze, v objektech, zážitcích, nejen v psaných básních.

Pamatuješ si verš nebo výrok, který je pro tebe osobně důležitý?

„I obešel já polí pět.“ To bylo jako prozření, když jsem to u Ladislava Klímy četla. On totiž můj první sen, který si v životě pamatuju,

obsahuje pole a v dálce malý bílý domeček. Já k němu nějak dojdu, dám hlavu na špalek a někdo mě zabije paličkou na maso. Ten špalek jsem tehdy ve skutečnosti vídávala na plumlovském zámku u Prostějova: pod dřevěnými vraty jsem koukala na nádvoří – a ten dům jsem byla já, a to tajemství, co jsem viděla, byl katův špalek a smrt. Ale jen si to vem: paličkou na maso! Takový surrealismus, že jo…

V jedné básni máš verše: „Blížím se ke třem věžím – / vztyčeným ocasům myší / v nadživotní velikosti / s hustými hřívami“. Vznikly jako záznam vidiny, nebo spíš jako slovní diktát?

To byly vidiny. Je to scéna z botanické zahrady v San Miguel de Allende. Když se jde trochu do kopce kolem takových bachratých kaktusů, vynoří se tři věže, tři myší ocasy a jsou chlupaté, chlupaté. Jsou to seschlé obrovské kmínky květů jednoho druhu agáve. Hýbají se.

Hned potom následuje věta „Jehly přede mnou jehly za mnou“. Zaklínadlo?

Jasně, jasně.To bylo nutné, protože věci se začaly hýbat: lasice, obrovské kačeny, ty barvy, ta rudá, mahagon, všechno šustilo a já běžela po cestě, kolem které rostou mesquity a opuncie a tvoří takový polotunel, bouřkové mraky, intenzivní slunce, přicházela posvátná kráva – rychlý obraz –, nádherné oči, bohyně s kravskou hlavou, a hned zase ta sluncem rozpukaná země, kaktusy, na kterých rostou jehly… Ó, to byl běh do vnitřku krajiny. Na hraně kaňonu, ve kterém vyschla voda a její zbytek se drží jen v takové nádrži, kde jsou ostrůvky s těmi kačenami.

Myslíš v obrazech?

Převážně ano. Někdy ale chytám takovou podivnou „morseovku“, a ta nemá tvar, ale dynamiku.

Jak se z morseovky utvářejí slova a obrazy? Nebo zůstává v podobě „hudby“?

Někdy je to věc rychlosti, jako v běhu, kdy se po chvíli ustálí rytmus dechu. Obraz přijde, jako kdyby se ustálil. Se slovy je to spíš chvíle, kdy se běžícímu člověku podaří pořádně se nadechnout.

Ta dynamika je síla. Je to tlak, který v určité chvíli dá podobu obrazu nebo „vytlačí“ slovo. Tu „morseovku“ vysílá prostředí. Anebo vnitřek člověka do prostředí – a ona se odrazí zpět. Takže vysvětlení té „hudby“ dopředu neexistuje: člověk prostě přepisuje, co slyší nebo co vnímá kdovíjakými čidly. Záleží potom na síle napojení a na obraznosti. Slova se vyhnětou podle rytmu a podle intenzity toho napojení. Výsledný prožitek bych přirovnala k opaku stavu, kdy člověk chce něco říct, ale nemůže a říká: „Už jsem to měl na jazyku.“

Chápeš tvorbu jako nezávaznou hru, nebo jako zdroj poznání?

Jako poznání prostřednictvím hry. Hra se může jevit nevinně, ale její dopady jsou životně důležité. Jistěže má hra mnoho podob. Někdy si člověk hraje jen tak bezúčelně, ale pro mě i tyto malé hry znamenají součást průzkumu, který je mým žitím. Životní, tedy poznávací a smrtelný význam hry se člověku děje od dětství. Právě v dětství dochází k neobaleným a neomaleným herním činům, které svou syrovostí, magií a pravdivostí berou člověku dech – tedy pokud si to v dospělosti člověk uvědomí a snaží se hrát bez naučených zákazů a příkazů. A to je mnohdy velice těžké. Někdy skoro nemožné. Pokud to člověk dokáže, je schopen vidět svět odhalený,a je nakonec schopen i „čarovat“.


Rozhovor připravil Bruno Solařík


O autorce

Kateřina Piňosová je členkou Skupiny česko-slovenských surrealistů. Věnuje se jak písemné, tak vizuální tvorbě. Je autorkou sbírky básní Housenka smrtihlava (2000). Její poezie byla publikována doma i v zahraničí: Surrealist Women (2002), New European poets (2008), The Return of Kral Majales (2010), SOL English Writing in Mexico (2013), Antologie české literatury (2004), Antologie české poezie, II. díl (2007), Letenka do noci (2003), Jezdec na Delfíně (2005), revue Analogon a jiné literární časopisy.

Kromě realizace řady výstav doma i v zahraničí ilustrovala publikace: Za sudy s petrolejem (1999), The Alphabet of Trees (2000), Jít pevně za svým imbecilem (2002), Bláznův dům (2004) a Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce (2009).

CzechLit